Uvědomíme si například, že kdyby piloti dopravních letadel nezačali zpomalovat už dávno nad sousedními zeměmi, nikdy by se jim nepodařilo přistát v Praze. Úl našeho domova by přelétli a skoro ani nezaznamenali, že hučí, tak jasně a samozřejmě jsme vklíněni do Evropy. Jsme odsouzeni k Evropě. Ale zdá se, že značné části Čechů se to nelíbí. Je jim nepříjemné připustit si, že celá naše národní existence byla vždy součástí vyrovnávání mocenských poměrů v kontinentálních rozměrech. I když zapomeneme na průzkumy veřejného mínění, rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že ona hluboce zakořeněná nedůvěra k zahraničí a krátkozrakost má praktické důsledky.

Už téměř tři desetiletí je to jen na českém státu, aby své rychlé železnice a dálnice nabídl jako podávanou ruku sousedům. Místo abychom byli z Brna ve Vídni za necelou hodinu, postáváme na semaforu u Pasohlávek a dumáme nad projekty, jak rozrýt Moravu naprosto zbytečnými kanály. Odvážíte-li se z Budějovic do Lince o prázdninách, dávná koněspřežka vám bude připadat jako kýžený ideál komfortu. Technologický standard vyspělých zemí by umožnil, abychom dojeli vlakem do Berlína za hodinu a půl. To bychom na tom ovšem museli chtít pracovat. Kde chybí vůle, nemá cenu vymlouvat se na nevyřízené stavební povolení.

Líbí se nám v tom důlku mezi horami, lebedíme si tu na svém a jsme rádi, když můžeme brumlat o suverenitě. Jako by nám pořád nedocházela osudová odkázanost na kontinentální politický, ekonomický, společenský a infrastrukturní kontext. Možná že národní stát je opravdu jediná forma, která je s to zajistit demokracii, ale stát nám zatím nikdo nebere a o to důležitější je, aby opravdu fungoval, aby se nestal nástrojem v rukou izolacionistů, aby na vemínka státní vlčice nebyli přisáti baculatí vykukové.

Globalizace přetváří planetární mocenské struktury. Jsou u nás lidé, kteří by tento pojem nevyslovili ani ve snu, aby nepřivolali ďábla jménem. Mají to marné. Jednou rozpoutaných sil nelze se zbýti. Země třetího světa z probíhajících procesů většinou profitují a tradiční Západ se popadá za hlavu, neboť tuší, na čí účet se tak děje. Jsme na jedné lodi s těmi, kteří jsou stále ještě relativně bohatší, ale to nemusí trvat věčně, pokud si pořád budeme chtít hrát jen na vlastním písečku.

Ke všemu zapomínáme, že leckterý kyblíček a leckterou lopatičku nám umožnili pořídit kdesi v Bruselu. V loňském roce se u nás mnoho mluvilo o tom, zda století samostatné státnosti bylo jen slepou cestou a omylem, nebo zda korunovalo více než tisícileté dějiny národa. Odpověď se ale nenajde v debatách historiků a nikdy nebude definitivní, protože každý náš nový den bude rozhodovat o tom, která z variant je právě platná. O smyslu minulosti se rozhodne v budoucnosti.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.