Vede se dnes debata především o cenách potravin. Zde je třeba dát zčásti za pravdu A. Vondrovi. Stojí za to si všimnout ceny potravin v blízké cizině a u nás, ale vždy v relaci k ostatním atributům. Zatímco dnes na našem trhu vyšplhala cena potravin víceméně na standardní úroveň Německa či Rakouska, tak příjmová hladina je stále nesrovnatelná. Čech prostě vydělává méně než třetinu toho, co Němec nebo Rakušan (v Rakousku jde o měsíční příjem v přepočtu 103 tisíc Kč, v Německu 97 tisíc Kč, u nás 32 tisíc Kč, citováno podle serveru Finance.cz). Je tedy zřejmé, že průběžně rostoucí ceny potravin nenaplňují spotřebitele nadšením. Hledá se viník. A jak už to v našem jednoduchém světě bývá zvykem, najde se v domácím velkoproducentovi (za všechny například oblíbeném fackovacím panákovi - Agrofertu).

Přitom jsou na stole zřejmá čísla, vyjadřující nákladové položky na produkci: U nás máme o 30 procent vyšší strop na energie. Zahraniční průmysl má zastropované ceny energií významně níže než české firmy. Za plyn v Německu dá firma v přepočtu 1 645 korun za megawatthodinu, proti české ceně 2 500 korun. Elektřina vyjde v Německu na 3 000 korun za MWh, kdežto u nás stojí MWh firmy 5 000 korun. Máme i nejvyšší DPH na potraviny. Třeba v Polsku je tato DPH nulová, mají tam i nižší, či dokonce nulovou sazbu sociálního a zdravotního pojištění pro vybrané obory vyrábějící základní potraviny. Navíc je třeba vzít v úvahu, že žádný tuzemský výrobce není v pozici, aby diktoval trhu ceny, ani ten Agrofert.

Je to začarovaný kruh. Domácí producenti potravin jsou na samém startu mnoha způsoby znevýhodněni, do toho vstupuje stát a jemu nápomocné lobbistické síly, nejčastěji Tomáš Prouza, viceprezident Hospodářské komory a zároveň prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu, a taktéž (kdeže kolize zájmů!) poradce ministra průmyslu a obchodu Jozefy Síkely. Nabízí se otázka: čí zájmy Prouza jako největší nepřítel domácích velkoproducentů hájí? Možná zájmy vlády; zájmy výrobců potravin jistě ne. Mimochodem týž Prouza je dlouhá léta zapojen do mezinárodních politických a byznysových struktur (byl i státním tajemníkem MZV pro „evropské záležitosti“). V duchu teze „všechno souvisí se vším“ hledejme možná i zde příčiny jeho horlivosti.

Před pár dny vydal Úřad na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) zprávu, shrnující šetření právě v oblasti vývoje cen potravin. K čemu dospěl? Citujme: „ÚOHS při prověřování vývoje cen na trhu s potravinami u pěti základních komodit nezjistil porušení hospodářské soutěže, tedy ani zneužití dominantního postavení, ani náznak případných kartelových dohod.“ Předseda ÚOHS Petr Mlsna uvedl, že trh reaguje na růst cen vstupů, proto úřad nedoporučuje zavedení cenové regulace. (zdroj: ČTK).

Bizarní byly reakce několika zainteresovaných. Například už jmenovaný Tomáš Prouza si výsledky šetření ÚOHS přeložil takto: „Prokázal to, co jsme říkali od počátku – že… na kritické situaci posledního roku a půl masivně vydělaly velké české agroskupiny." Jiné reakce Prouzu usvědčují z dezinterpretace a matení veřejnosti.  Příkladně prezident Agrární komory ČR Jan Doležal poukázal, jak je už výše řečeno, na to, že zemědělci, kteří jsou na začátku celého výrobního řetězce, mají nejvíce práce a nákladů. "Například kuřata jsou vykrmována po dobu 35 až 50 dní a po celou dobu se o ně chovatel stará, což znamená náklady na krmné směsi, energie, pohonné hmoty, mzdy pracovníků a další," řekl. Že by za růst cen potravin mohly zpracovatelské firmy, odmítla dnes také Potravinářská komora. Podle ní ceny potravin stouply jednoznačně kvůli růstu nákladů a měly by se postupně stabilizovat. Také předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha uvedl, že ho výsledky šetření nepřekvapují. Ocenil, že se úřad zabýval otázkou, zda mohou zemědělci ovlivňovat ceny v obchodech. "Potvrdil, že je trh zemědělských podniků natolik rozdrobený, že žádný podnik nemá takovou tržní sílu,“ řekl Pýcha.

Co tedy s cenami potravin? Stačilo by málo. Začít podporovat české výrobce. I když není nutno vzpomínat na minulé časy, nikdo nevysvětlí fakt, že jsme kdysi byli potravinově soběstační a měli nejpřísnější hygienické a jiné normy na potraviny. Kam to zmizelo? Ve špatné hospodářské a zahraniční politice. Za to nemůže pár českých firem, ale dlouhodobé směřování státu, který málo dbá o zájmy českých občanů, a zdaleka nejen v oblasti potravin.