Na druhou stranu i v této oblasti došlo ke klasickým reformám ve smyslu omezování dostupnosti veřejných služeb a ve smyslu privatizace veřejných služeb pro účely soukromého zisku.

Jasným příkladem je novela zákona o soudních poplatcích č. 218/2011 Sb., kterou došlo k poměrně razantnímu zvýšení soudních poplatků, a tím k omezení dostupnosti soudní ochrany (a to nikoli pouze o inflaci, jak bylo tvrzeno, zvýšeny byly i poplatky za vymáhání běžných pohledávek na 5 %; zvlášť brutální je zdražení správních žalob – 3000 a 5000 korun za kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu). Dále došlo ke ztížení osvobozování od soudních poplatků. Už téměř nelze osvobodit určitou osobu zcela, nýbrž jen zčásti. A také došlo k omezení ustanovování advokátů nemajetným účastníkům soudních řízení, kteří si z finančních důvodů nemohou zakoupit právní pomoc na běžném trhu právních služeb.
 
Dalším příkladem je vládní návrh novel zákonů upravujících exekuce (sněmovní tisk číslo 537). Tato rozsáhlá legislativní předloha měnící sedmnáct zákonů v sobě obsahuje vedle řady opatření, k nimž lze mít z lidskoprávního hlediska stanovisko neutrální, i body, s nimiž nelze souhlasit.
 
Nejdůležitější navrženou změnou je zavedení monopolu pro soukromé exekutory na výkon rozhodnutí. V současné době si totiž může věřitel vybrat, zda svou pohledávku bude vymáhat prostřednictvím soudu anebo prostřednictvím soukromého exekutora. Soudní výkon rozhodnutí je podstatně levnější, neboť soudní poplatek činí dvě procenta z vymáhané částky (nejméně 300 Kč), zatímco odměna soukromého exekutora činí 15 procent z vymáhané částky (minimálně 3500 Kč). Zhruba třetina věřitelů volí stále cestu přes soudy, a to navzdory faktu, že soukromí exekutoři mají vyšší pravomoci než soudní vykonavatelé.
 
Vláda nyní navrhuje soudní cestu až na drobné výjimky (například odebírání nezletilých dětí, výživné aj.) zrušit, a to dokonce i pro řízení, která již nyní probíhají. Soudy budou muset všechna neskončená řízení předat soukromým exekutorům. Dojde tím k dramatickému prodražení vymáhání dluhů (a to i pro věřitele) a k prohloubení negativních sociálních dopadů celého dluhového byznysu včetně hojně kritizované lichvy, a to zejména mezi sociálně slabými vrstvami.
 
Vláda argumentuje tím, že tato privatizace systému výkonu rozhodnutí ušetří finance vynakládané na soudnictví. S tímto argumentem nelze z principiálních důvodů souhlasit. Spravedlnost stát zajišťovat zkrátka musí, ať to stojí, co to stojí! Dle této logiky by stát mohl úplně zrušit soudy, a nařídit, že spory budou rozhodovat soukromí rozhodci. Vládní důvodová zpráva k zákonu navíc vůbec nezmiňuje, že státu určité náklady dokonce mohou vzrůst. I stát sám totiž bude muset mnohé své pohledávky vůči soukromým i veřejným subjektům vymáhat přes soukromé exekutory, což může přinést pro státní rozpočet nebo pro rozpočet jiných veřejnoprávních subjektů zvýšené náklady.
 
Uzákonění monopolu pro soukromé exekutory kritizují i nejvyšší představitelé justice. Například soudce Nejvyššího soudu ČR JUDr. Krčmář ve svých připomínkách k návrhu zákona doslova uvedl, že "finanční výhody plynoucí z úspor, daných omezením soudní pravomoci při nařízení soudního výkonu rozhodnutí, nevyváží celospolečenské škody způsobené tím, že občané této země budou zbaveni možnosti vyhnout se volbou soudního výkonu rozhodnutí potřebě podrobit svou vykonatelnou pohledávku postupům soudních exekutorů, byť i jen proto, že nebude v jejich zájmu svého dlužníka ekonomicky ničit vyššími náklady vedení exekuce podle exekučního řádu."