Práci začíná odmítat čím dál tím více nezaměstnaných. Důvod je přitom nasnadě - nejenomže není tato práce honorována, ale ještě k tomu znesnadňuje nezaměstnanému hledat si vlastním přičiněním práci, neboť veřejné prospěšná služba mu ukládá povinnost odpracovat minimálně 20 hodin týdně. Lidé registrovaní na ÚP tak logicky hledají cesty, jak se tomuto ponižujícímu institutu, který má údajně obnovit pracovní návyky, vyhnout. Podle původních propočtů se ministr práce a sociálních věcí J. Drábek (TOP 09) na začátku tohoto roku domníval, že úřady práce v celé republice pošlou na ,,nucené práce" až 50 000 dlouhodobě nezaměstnaných. Takový předpoklad je však značně nadsazený.

Veřejně prospěšná práce se může týkat kohokoliv, kdo je na ÚP registrován více než jeden rok. Bez ohledu na vzdělání tak může jít zametat ulice nekvalifikovaný pracovník i promovaný inženýr, vyhozený z práce například z důvodu nadbytečnosti apod. Toto zákon neupravuje ani nezohledňuje. Ministr Drábek argumentuje tím, že každý člověk, který se ,,dostatečně" snaží, si práci zhruba do dvou měsíců najde, jinak je to jeho vlastní neschopnost. Přehlíží ovšem skutečnou situaci na trhu práce, to znamená, že existuje již dlouhou dobu zásadní disproporce mezi celkovým počtem nezaměstnaných a počtem nabízených pracovních míst. Ten Nečasova vláda vůbec neřeší, což souvisí s rezignací na aktivní politiku nezaměstnanosti, kdy pravice na tvorbu jednoho pracovního místa přispívá asi o polovinu méně než předchozí levicové vlády. Represivní politika nezaměstnanosti, na niž Nečasův kabinet zvolna přešel, pak nemůže v žádném případě kritickou situaci v tomto ohledu řešit.

Již jsme v úvodu zmínili, že lidé hledají různé cesty k tomu, jak se vyhnout veřejně prospěšným pracím, například zdravotními omluvenkami. Podle statistiky Úřadu práce ČR K 30. 6. nenastoupilo k vykonání veřejně prospěšné činnosti celkem 7 262 z 37 768 vybraných na tuto práci, tedy zhruba každý pátý. To nás za daného stavu nemůže překvapit. Tito lidé chtějí pracovat, nicméně jednak chtějí za vykonanou práci spravedlivou odměnu, jednak (ti s vyšším vzděláním) chtějí v rámci tohoto institutu kvalifikovanější uplatnění.  

Navíc není jasně stanovené kritérium, podle něhož ÚP posílají nezaměstnané na veřejné služby. Jak již bylo uvedeno, zpravidla jsou v první linii vytipováni ti, kteří jsou na ÚP vedeni více než rok, ale nemusí to být pro úředníky závazné. Na ,,ulici" se tak mohou teoreticky ocitnout i ti, kteří jsou na ÚP velmi krátkou dobu, aniž by měli možnost jakéhokoliv odvolání. Pokud odmítnout nastoupit, tak jsou jim automaticky odňaty dávky v nezaměstnanosti. Nelze věřit ani tomu, že služba je ve skutečnosti prospěšná jak pro stát, tak i samotného nezaměstnaného. Především musíme odmítnout tvrzení o tom, že pro dotyčného pracovníka bude veřejná služba relevantním doporučením či praxí pro firmu, o niž se nezaměstnaný v budoucnu může v rámci pracovního uplatnění ucházet. Ta vychází z úplně jiných kritérií, především z kvalitního životopisu a dojmu, který zanechal uchazeč na ústním pohovoru.

Drábek se ve své pravicové předpojatosti stále domnívá, že lidé odmítající konat ,,nucené práce" jsou ,,nemakačenkové", skutečnost je ovšem jiná. Pro mnoho nezaměstnaných je veřejná služba v Drábkově pojetí ponižujícím institutem, který je ještě k tomu kontraproduktivní. Proto ji odmítají vykonávat a dá se očekávat, že číslo nenastoupivších nadále poroste. Místo toho, aby jim stát pomohl účinnou a aktivní politikou v nezaměstnanosti, tak je ve své podstatě společensky deklasuje a redukuje je toliko na ekonomické položky. Jak je vidět, pravicová vláda kromě jiných deziderií doby není schopna tento vážný společenský problém řešit.

Publikováno se souhlasem vydavatele.