Donald Trump bere poraženému establishmentu - politickému i mediálnímu, což je vlastně totéž - stále více naděje, že jako prezident bude někdo úplně jiný, než jako prezidentský kandidát. Kojí se tím teď - od Washingtonu po Berlín a od New York Times po Českou televizi – dosti podobně, jako se kojili "jistotou", že jejich Hillary dostane do rukou "červený knoflík" od jaderných zbraní namířených na Rusko. Mediální bublina ale splaskla - a je z ní těžká kocovina:

"Mediální bublina je symbol toho, co je s touhle zemí špatného. Je to kruh lidí, co mluví jen spolu navzájem a nemají ani páru, co se doopravdy děje. Je to uzavřený kruh informací – a z něho Hillary čerpala svou sebedůvěru. To byla naše šance," říká o tom šéf Trumpovy kampaně Steve Bannon. Ví, o čem mluví (a my ostatně u nás také - je to jako přes kopírák). Od chvíle, kdy jej budoucí prezident jmenoval do patrně nejvlivnější funkce v Bílém domě (šéf strategických poradců), patří k mediálně nejvíce nenáviděným a skandalizovaným lidem Ameriky. Není to pro něj zase nic tak nového.

Trumpův Protiproud

Bannon ostatně ze světa médií pochází. Ovšem těch několika málo, která od počátku za Donaldem Trumpem stála - vlastně ještě dávno před tím, než se rozhodl kandidovat. Byl výkonným ředitelem konzervativního webu Breitbart News, jímž "velká" mainstreamová média dlouho pohrdala a v nejlepším případě ho "jen" ignorovala - na rozdíl od čtenářů. Pokud to příznivcům Protiproudu něco připomíná, není to "čistě náhodné". Stačí se podívat, jak o Bannonovi a jeho webu ještě stále "informují" i česká média (v tomto případě iDnes):

"Web Breitbart News ve čtenářích přiživuje nacionalistické smýšlení a zaměřuje se na notně populistická či misogynní (antifeministická) témata. V minulosti se na jeho stránkách objevily titulky jako: "Byli byste raději, kdyby se vaše dítě nakazilo feminismem, nebo mělo rakovinu?", "Antikoncepce dělá z žen šílené ošklivky" nebo "Ženy nejsou v technických oborech diskriminovány, jsou jen mizerné u pohovorů".

Řekl by tohle "neokon" Fiala o ODS?

Skandál, co? Ale Steve Bannon se také dlouhá léta angažuje jako zásadní kritik establishmentu Republikánské strany. Byl blízko hnutí Tea Party a již v roce 2010 (v době kdy Republikány ovládli stejní "neokonzervativci", kteří ovládli i Obamovu Demokratickou stranu) neváhal říci:

"Potřebujeme profackovat Republikánskou stranu jako děvku," (rádio Political Vindication). A před třemi lety na setkání skutečných konzervativců ve Washingtonu zase prohlásil: "Nevěříme, že v této zemi existuje funkční konzervativní strana, a zcela určitě to není Republikánská strana. Musí to být středopravicové lidové hnutí, které zahájí ostře protivládní povstání a rozdrtí toto město: pokrokovou levici i Republikánskou stranu."

Petr Fiala, současný šéf "neokonského" (v našich poměrech havlistického) establishmentu Občanské demokratické strany, by tohle o skomírajícím zbytku někdejšího Klausova "pravicového buldozeru" české politiky určitě nikdy neřekl. Také proto je pravice v naší zemi tam, kde je. A kam za ní právě míří i někdejší Zemanova levice.

Další rány americkým havlistům

"Obrátil se mi žaludek, když jsem slyšel zprávu o Bannonovi. Ne proto, že bych byl překvapený... S bílým nacionalistou na místě vedoucího poradce Trump nejen ignoruje dosah svých projevů, ale aktivně tím děsí celou zemi," prohlásil někdejší autor Obamových projevů Jon Lovett, - neboť ONI jsou přece "celá země", ne ti, kdo si zvolili nového prezidenta.

A další rány JIM s každým novým jmenováním členů budoucího Trumpova týmu v Bílém domě přibývají. Jedni nemohou zkousnout, že kýžená válka s Ruskem se asi vzdaluje (i když do 20. ledna, kdy bude inaugurace, je ještě času dost), druzí již zahajují aktivní odpor:

Dnešní zpráva třeba říká, že starostové (z Demokratické strany) některých amerických měst (New York, Chicago, Seattle) vykřikují, že budou dělat vše, co mohou, aby uchránili nelegální přistěhovalce (!). To proto, že Donald Trump chce jako prezident snížit federální prostředky určené městům, které poskytují ochranu nelegálním přistěhovalcům a brání jejich deportaci. Trochu to připomíná setkání některých českých starostů v protizemanovské Horáčkově akci na Staroměstském náměstí 28. října.

Je to opravdu v mnohém jako u nás _ a v celé západní Evropě - v politice a v médiích, což je stejný "establishment". Někteří už sice nasávají nový vítr, ale většina je stále ještě v šoku - a doufá, že realitu "přetrucuje". Existuje proto stále ještě jen malé procento normálních žurnalistů, kteří vidí proměňující se situaci tak, jak je. A dovedou o ní dokonce docela vtipně referovat. Jedním z nich je Jon Rappoport.

Jon Rappoport: Upířici chybí krev

"Zítra si o výsledku něco povíme. Zatím ještě nejsme mimo hru." (prohlásil ještě 8. listopadu 2016 John Podesta, předseda volební kampaně Hillary Clintonové.) A teď je z toho:

Agonie, kam se podíváš

Ta hrůza! Ten výkřik agónie!

Vlastně přišel z mnoha směrů současně. Úlisní trpaslíčci, kteří píší editorialy v New York Times, vydávali typický kvikot, což je ostatně jediné, co dokážou. Times by je měly vyházet všechny - jenže vydavatelé jsou sami stiženi kletbou stejné úlisnosti, zatímco se pomalu utápějí v červených číslech a celý jejich projekt krachuje.

Bratříčci a sestřičky Times z řad liberálních médií také řvali. Ale jejich řev měl více společného s politováníhodným stavem šoku: Jak mohlo to nemyté stádo voličů být tak pitomé, když přece jsme to my, kdo umí dát přijatelnou tvář politice Pánů reality, kteří vládnou celé naší planetě? Co se teď stane s naším zaměstnáním, výplatou a dobrou pověstí?

Zaměstnanci a majitelé společností pro průzkum veřejného mínění řvali ještě hlasitěji a přemýšleli o skoku z okna - jejich bezvadně odvedená práce s falšováním průzkumů se zvrtla a bylo jasné, že celá jejich kariéra je v sázce. Koneckonců, velké americké televizní stanice nejsou rády, když je někdo obalamutí tak, že po volbách musejí jen sedět a divit se, kde se to vítězství vzalo.

Republikánský národní výbor přímo ječel - protože přece tak hrdě "opustil" Trumpa. A teď se karty obrátily a pánům a dámám zívá vstříc hluboká politická propast.

Mladí voliči Demokratů a staří hippíci, také voliči Demokratů, sice rovněž ječeli, ale do jekotu se mísil pláč, protože jim zase o fous unikla drahocenná levicová (anti)utopie.

Nenasytná úřednická klika z federálních úřadů hlasitě plakala nad rozlitým mlékem a zkoumala vlastní bankovní účty i plány na státem zajištěnou penzi.

Americký sen upíří královny

Jenže výkřik všech výkřiků, který se nesl od pobřeží k pobřeží a trhal vzduch na cucky, málokdo slyšel. Vydala ho sama upíří královna Hillary Clintonová, když zjistila, že jí docházejí zásoby krve a číslo jejího dealera je najednou mimo provoz.

Můžeme si ji představit: leží na podlaze v tiché místnosti, srdce probité dřevěným kůlem, jak se na poraženého upíra sluší. Pomalu se rozednívá a světlo ji oslepuje. Její poslední pokus o Bílý dům právě explodoval v oblaku černých hmyzích mrtvolek, docela jako ve filmu. Milión životů, strávených působením utrpení ostatním, se právě jako bumerang vrátil zpět na její hlavu. A tak tu leží, docela nedůstojně.

Ta hrůza!

Kdo asi dostane práva k tomuhle filmu? Bude to pecka. Mohla by se jmenovat: Plač pro mě, Ameriko!

Ale zpět ke scénáři.

Šest litrů a chirurga, prosím

Hillary zašeptá zmírajícím hlasem: "Pořád ještě můžeme torpédovat ekonomiku, nebo rozpoutat válku ještě před jeho inaugurací. Nepokoje ve městech. Dát to za vinu Trumpovi. Kde je Podesta? Kde je Huma?!"

Do místnosti se vloudá Bill.

"Já ti to říkal, zlato!" ozve se. "Říkal jsem ti, že když zkusíš dostat se do Bílého domu, může to skončit neštěstím. Víš co? Dohodneme se. Já ti vytáhnu ten kolík ze srdce a seženu ti někde trochu krve. Ale ty slíbíš, že budeš dělat, co se ti řekne. Máme tady ve hře docela dost peněz, které musíme navíc prohnat přes pěknou řádku bank. Takže potřebujeme na chvíli zmizet ze scény…"

Hillary zasténá.

"Nikdy jsem si tě neměla brát," vypraví ze sebe bublavě mezi záchvaty kašle.

Bill se rozesměje.

"To víš, že jo. A touhle dobou bys pořád ještě seděla na Yaleu a učila studentíky protestovat proti nošení masek o Halloweenu, protože jsou politicky nekorektní. To tak."

Hillary němě zírá na strop.

"Tak jo." zamumlá nakonec. "Dohodneme se."

Ale samozřejmě, že má postranní úmysly. Už plánuje comeback.

"Dokážu to," cedí skrz sevřené zuby. "Tohle nic není. Vždyť jsem se dostala do ostré palby tehdy na ploše letiště v bosenské Tuzle. V devadesátém šestém. Dokážu to."

"Ale zlato, tobě už se to plete," zubí se Bill. "To přece byla celé tvá lež číslo 76 549. Nepamatuješ?"

Hillary sebere zbytky sil.

"Když říkám, že se to stalo, tak se to stalo. Teď vytáhni ten zatracenej kolík a sežeň mi krev, ty moulo."

Bill pokrčí rameny, vytáhne mobil a zavolá na číslo, které by bylo v telefonním seznamu v manhattanském Midtownu, kde se vždycky prodávaly drogy - kdyby vůbec někdy bylo v jakémkoli oficiálním seznamu.

"Už zase jsme měli takovou menší nehodu," vysvětlí do telefonu. "Potřebujeme šest litrů krve a chirurga. Zavolejte Šejkovi a řekněte mu, ať nám dá k dispozici svoje letadlo. Bude na nás čekat s plnou nádrží na runwayi v Teterboro…"

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele