Historicky známe dva různé vzorce chování nižších tříd. Buď se snaží i oni získat přístup k odpíranému vědění, což vede k nějaké formě demokratizace. Nebo začnou vědění nenávidět a snaží se je zničit, což vede k pádu do barbarství. Žijeme v éře, kdy začíná převažovat druhá varianta – přibývá lidí, kteří odmítají empirickou vědu jakožto údajný či skutečný nástroj nadvlády elit. Aniž by si uvědomovali, že bez vědy není techniky, a bez moderních technologií by nebyl možný jejich každodenní život.  To není postoj buranský, křupanský, redneckovský. Je to postoj dekadentní.

Budu tomuto tématu věnovat víc prostoru na Protiproudu. Ale dnes se zaměřím na logickou buranskou otázku: Proč bych se měl zajímat o něco tak vzdáleného a abstraktního, jako je status vědy?

Především proto, že na to narážíme v každodenním životě, když se rozhodujeme, zda budeme brát vážně tvrzení nějakého vědce.

Na jedné straně nám normální selský rozum říká, že pokud se někdo něčím zabýval 20 let, asi tomu bude rozumět lépe než já po deseti minutách. Ten stejný selský rozum také varuje, že to, co mi připadá úžasně objevné, může být ve skutečnosti něčím, s čím se vyrovnají noví studenti hned v úvodní hodině.

Jenže na druhé straně tu jsou výzkumy amerického psychologa Filipa Tetlocka, který pečlivě zkoumal různé správné i chybné prognózy a všimnul si zajímavého jevu. Pokud se člověk něčím celé roky zabývá, jeho vědomosti rostou. Jenže zároveň s tím stoupá také jeho sebevědomí. A sebevědomí stoupá rychleji než vědomosti, mezera se zvyšuje, a nakonec platí, že čím zkušenější vědec, tím vyšší riziko omylu. Čím lepší vědec, tím vyšší riziko, že se zmýlí ostudným způsobem, jaký by se trochu poučenému laikovi nestal.

Co si z toho máme vzít? Máme vědcům důvěřovat nebo ne? Podobně je tomu i s pojmovým aparátem. Co s těmi všemi strašně složitými slovy? Na jedné straně to umožňuje efektivní debatu. Kdyby se mělo pokaždé znovu vysvětlovat, co je to „hladina významnosti“ nebo „reliabilita ukazatele“ nebo „komparativní výhoda“, zabralo by to půl stránky a na vlastní téma by vůbec nezbyl čas. To se týká i v dnešních dnech tak populární „exponenciální funkce“. Jenže na druhé straně, mnohdy je zřejmé, že používání složitých cizokrajných výrazů je především bariéra, jak zabránit nepovolaným, aby se zapojili do debaty.

Zkrátka, téměř všude vidíme dva protichůdné principy. Jsou silné důvody vědcům věřit, a jsou silné důvody jim nevěřit. A navíc, kdo má být autoritou v tom kterém případě? Je lepším expertem na šíření virů plicní lékař nebo matematik?

Ve skutečnosti řešení existuje, je snadné a dost buranské. Samotná myšlenky vědy je přece založena na tom, že existují nějaké zásady, které jsou přístupné každému. Každý má klíče od pomyslné schránky s vědomostmi. Každý se může naučit základní metody. Každý může pana profesora kontrolovat, jestli je logicky konsistentní. Každý po něm může chtít, aby byl schopen srozumitelně vysvětlit to či ono. Postoj slavného populátora astronomie Jiřího Grygara, který nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit, proč Země nemůže být placatá a chtěl to řešit zákazem opačného stanoviska, ten nemá s vědou nic společného.

Toto spojení vědy a demokracie je něco, v čem je západní civilizace jedinečná. Už po tisíce let. Písmáci si možná připomenou biblické líčení, jak Svatý Pavel přišel do města Beroje, vysvětloval křesťanství, a jeho posluchači pečlivě kontrolovali, jestli jim náhodou nelže. Dokážete si představit podobné vyprávění o Mohamedovi?

(zdroj: petrhampl.com)