Ukazuje to, že ať zavedete sebevíc pravidel a sebedůslednější systém hlídání, k vytvoření bezpečného prostředí to nepovede. I kdyby byli všichni bílí muži vykastrováni (což je varianta nepravděpodobná, nicméně dnes už myslitelná), budou se další pohlaví obtěžovat a znásilňovat mezi sebou. V prostředí, kde na to potenciální oběti absolutně nejsou připraveny, a kde vše prožívají mnohem palčivěji. Dost možná, že dnešní politicky-korektní aktivistka, která uvidí obrázek pánského přirození, utrpí větší psychický otřes než její vesnická prababička, která musela podržet sedlákovi.

Ve skutečnosti ale bezpečná prostředí existují. A může v nich být prostor pro erotické jiskření a dvousmyslné poznámky. Přesto sexuální násilí vůbec nepřipadá v úvahu. Co taková prostředí vytváří? Chování žen.

Ekonom Marek Loužek to už před lety formuloval tak, že „strážkyní mravnosti je vždy žena.“ Ve všech dobách a v naprosté většina známých kultur. Ženy určují, jestli se bude se sexem čekat až do svatby. Ženy určují, jaké praktiky jsou přijatelné. Jestli existují instituce jako „vztah na jednu noc.“ Na nich je, co bude pokládáno za romantické svádění a co už za odporné obtěžování. Desítky výzkumů z různých zemí ten obraz potvrzují (zájemce o podrobnější studium odkazuji na knihu Moc krásy).

Bezpečná prostředí jsou taková, kde jsou ženy sebevědomé a nenechají si nic líbit. A kde umí zacházet s očekáváními mužů. Když takovou atmosféru vytvoří (a když trvají na svém), muži se podřídí. Sám jsem měl to štěstí, že jsem v takových prostředích strávil naprostou většinu dosavadního života. V takových prostředích je i dost prostoru pro erotické jiskření, protože všichni účastníci si připadají naprosto bezpečně.

Chce-li někdo vytvářet bezpečné prostředí, nechť znovu naučí ženy to, co předcházející generace (včetně dnešní střední generace) zvládaly a o čem tak často hovoří třeba doktorka Kovářová. Ono i tak čas od času dojde k nějakému překročení hranic, ale ty případy budou poměrně vzácné a útočníci dostanou rychlou zpětnou vazbu, že tudy cesta nevede.

Za prvé. Dívka by měla vědět, že muži (a zvláště mladí muži) mohou být nebezpeční, mohou být agresivní a v některých situacích špatně zvládají sami sebe.

Za druhé. Dívka by měla vědět, že muži se přesto dají ovládat, a že sexualita je něco, co ženám poskytuje převahu. To, že jsou ženami, je jejich zdrojem moci. Distingovaná Angličanka profesorka Hakimová to kdysi ve své pražské přednášce formulovala takto: „Vaši mužští kolegové jsou agresivnější a často cílevědomější. Ale vy si můžete rozepnout knoflík u blůzičky. Je to vaše přirozená výhoda. Nezdráhejte se ji používat.“ Dívka by měla také vědět, že hra s naznačováním a očekáváním jí přinese více výhod než přímé poskytnutí. A je v jejím zájmu, aby tu hru zvládala.

Za třetí. Dívka by měla umět razantně odmítat. Ukončit debatu nebo situaci, která by potenciálně mohla vést k něčemu intimnějšímu, než chce. Měla by pokládat za samozřejmé, že ona si vybírá, že a má právo reagovat velmi nepřátelsky nebo dokonce násilně, pokud se muž přiblíží k červené čáře. A zároveň vysílat jasné signály, pokud se k té čáře přiblížit nechce.

„Jednou ze sociálních dovedností, které si jak chlapec, tak dívka během dospívání musí osvojit, je naučit se rozpoznat situaci a vnímat rozdíl mezi přátelskou a erotickou komunikací,“ formulovala to včera Eva Svobodová (viz zde). Zcela výstižně.

Před mnoha lety jsme se s mou tehdejší šéfovou vraceli ze setkání se zahraničním investorem, bylo už výrazně po půlnoci, byli jsme vyčerpaní, a šéfová mi nabídla, že mohu přespat v jejím bytě. Když jsem s vděčností přijal, dodala jasné „ale sex v žádném případě nebude!“ Tak má vypadat práce s očekáváním. Inteligentní žena se vyhnula případnému vzniku nepříjemné situace.

Za čtvrté. To všechno může být přirozené a zábavné, pokud víte, jak s tím zacházet. I to patří k tomu, že si lidé užívají života.

Za páté. Mladá dáma by měla vědět, že každá společenská vrstva má své zvyklosti, a že jejich překračování může být nebezpečné. Signály, které lidé vysílají svým chováním, mohou být chápány úplně jinak. Pokud se studentka humanitních studií rozhodne přespat na dělnické ubytovně nebo dokonce v cikánské osadě, může být velmi nepříjemně překvapena.

Za sebe bych dodal ještě sport, a zejména bojové sporty. Ne, že by měla dívka proti každému nežádanému nápadníkovi uplatnit karate. Ale ten zážitek z tréninku, že se dá praštit i do chlapa o třicet kilo těžšího, ten je k nezaplacení.

Muži mají takovým ženám poskytovat podporu, což jim zpravidla není nijak zatěžko. Mají chránit především ty nedospělé, dokud jsou bezbranné, a dokud se nenaučí potřebným sociálním dovednostem. Není náhoda, že většina obětí sexuálních útoků jsou mladé a nezkušené, a je naprosto správné, že je zákon chrání mnohem silněji. Ty opravdu dospělé se o sebe postarají.

Ostatně, ono to tak v některých společenských vrstvách už funguje. Kdyby to mladý nadějný politik zkusil na učnici, která má za sebou několik venkovských tancovaček, dost možná, že by s traumatem odcházel on. A kdyby to zkusil na její maminku…

Jenže svět silných a sebevědomých lidí, kteří se o sebe umí postarat, ten by nepotřeboval komise, akční výbory a granty. A čím by se to aktivistvo živilo?

(zdroj: petrhampl.com)