Dámy a pánové,

Děkuji za příležitost promluvit na této konferenci, u příležitosti toho významného výročí, k tolika vzdělaným lidem. Tato příležitost je pro mne o to zajímavější, že mohu prožívat generační vztahy z jiné strany než obvykle. Jsem o generaci mladší než většina posluchačů, sdílím s nimi hodnoty, ale nespojují mě s nimi některé vzpomínky a související pocity nostalgie.

Nedokážu tudíž ani sdílet citový vztah k bývalému československému státu. Nedokážu ani prožívat jako tragédii jeho rozpad. Snad mi to dává možnost určitého odstupu, a tudíž také možnost všímat si vztahu Čechů a Slováků více analyticky. Jedná se o poměrně vzácný případ dvou etnik tak blízkých, že se možná skoro nedá mluvit o přátelských národech, ale spíše o speciálním případu dvounároda. Přesto byly výsledky společného soužití zklamáním. Lze z toho vyvodit nějaké poučení?

Nejprve ke vztahům. Výzkumy veřejného mínění poskytují jednoznačnou a konsistentní výpověď o tom, že Češi nevnímají Slováky jako jeden z mnoha přátelských národů, ale jako něco speciálního, blízkého, mnohem sympatičtější než kdokoliv jiný. A je pozoruhodné, že se nezdá, že by tento postoj odezníval s časem, nebo že by byl méně silný u těch generací, které nezažily společný stát. Na druhé straně je tomu podobně – tam to jde dokonce až tak daleko, že nikoliv nevýznamná část slovenských respondentů uvádí, že Češi jsou prý sympatičtější než sami Slováci. Ke stejným závěrům nás vede také humor, který o vztazích mnohé vypovídá. Když srovnáme kolující anekdoty typu „přijdou Čech, Američan a Rus…“ s vtípky o Češích a Slovácích, zpravidla vidíme stereotyp přemoudřelého bohatého Čecha (nejlépe z Prahy) a proti němu stereotyp bači, který působí jako prosťáček, ale díky praktickému selskému rozumu nakonec triumfuje.  Ale to přece nejsou typické vtipy, jaké se vypráví v jednom národě o druhém! To jsou stereotypy, jaké se vytvářejí kolem vztahu města a venkova, tedy dvou skupin ve stejném národě.

Požadavek spojenectví tak úzkého, že může vést až ke společnému státu, je tedy docela logické. Nicméně dějiny ukazují všechno jiné než úspěch společného státního soužití. Roky 1938, 48, 68, začátek 90. let… v žádném z těch historických předělů nepřinesl společný stát větší sílu ani robustnější bezpečnost. Pokaždé šel každý z národů svou cestou, nebo se dokonce dařilo rozehrávat mezi nimi konflikt.