Snad se to dá pochopit tam, kde omezení svobody jednoho je vykoupeno růstem svobody druhého. Když necháme hostinské, aby si vybírali hosty podle politických názorů, sice tím omezíme svobodu hostů diskutovat, ale zato otevřeme cestu ke světu, kde budou vedle obyčejných restaurací existovat i přiznané restaurace pro vlastence a restaurace pro globalisty. Proč ne. Proč někomu bránit, aby si otevřel bar, kam budou chodit pouze odpůrci práv sexuálních menšin? Byl by to svobodnější a pestřejší svět.

Jenže v případě Facebooku a jiných podobných organizací není úbytek svobody jedněch vyvážen větší svobodou pro jiné. Svět se stává méně svobodným místem. Cenzurují vystrašení korporátní úředníčci, jejichž jediným cílem je zalíbit se šéfům a neomarxistickému davu. Nad nimi stejně vystrašení manažeři. A kolem toho neziskovky, kde uniformita a tupé opakování pouček je absolutní nezbytností. Pravicoví bojovníci za práva korporací ve skutečnosti obhajují ten nejodpornější typ kolektivismu.

Kdyby s takovým postojem přišel jeden člověk, mohli bychom to přikládat morálnímu selhání nebo selhání úsudku. Ale ony jich jsou stovky nebo tisíce! Od vůdců stran přes neokonzervativní intelektuály až po řadové členy ODS či TOP09. Mnozí z nich berou celou záležitost nesmírně emotivně a jsou ochotni obhajovat korporátní cenzuru do roztrhání těla. Když se nějaký postoj vyskytuje tak často, jsou pouze dvě možnosti:

1. Je za tím nějaký typ racionality, kterému zvenčí nerozumíme.
2. Dochází k nějakému systematickému zkreslení či myšlenkové chybě.

Co tedy vede pravicově smýšlející lidi k tomu, že zavrhli lidskou svobodu – tedy tu hodnotu, která měla být pro pravici nejposvátnější. Není to jen otázka cenzury na sociálních sítích. Mnozí si všímají, že pravicové strany se v posledních letech myšlenkově vyprazdňují, a v tichosti přebírají stále více prvků kulturního marxismu. Je to přisuzováno zbabělosti a oportunismu vůdců, což je nesporně pravda. Ale není to důvod jediný. Vedle toho hraje roli i to, že odchod od svobody jakožto nejposvátnější hodnoty vyplývá z dlouhodobé logiky pravicového myšlení.

Na začátku šlo o lidskou svobodu. Ne jako o nějaký filosofický koncept, ale docela obyčejně o to, že normální lidé si chtěli žít podle svého, uctívat Boha podle svého osobního poznání, pracovat, podnikat, obchodovat, vychovávat děti podle vlastního svědomí… a byli ochotni riskovat životy a vést boj proti každému, kdo by jim v tom chtěl bránit. Bojovali proti nájezdníkům, vlastním králům, velkým pozemkovým vlastníkům, proti korporacím, církvi a komukoliv jiného, kdo jejich svobodu ohrožoval. Evropské dějiny vlastně můžeme číst jako historii takových revolucí a válek za svobodu - od povstání švýcarských kmenů proti Habsburkům přes revoluci v Nizozemí, americkou válku za nezávislost až po studentské rebelie z roku 1848 či Búrskou válku. Za ta staletí vznikla nekonečná řada deklarací, filosofických směrů, ideologií, způsobů uvažování a ústavních principů, které měly lidskou svobodu chránit a ke kterým se současná pravice zpravidla hlásí.