Těžko byste hledali člověka, který si nepřipadá nadprůměrně inteligentní. Zatímco jiné své vlastnosti jsme schopni hodnotit celkem realisticky, inteligenci nikoliv. Ta nám téměř vždy připadá skvělá. A samozřejmě taky inteligence našich dětí. Poradny se už naučily říkat maminkám slabomyslných hochů, že jejich potomek je vysoce inteligentní, možná někde na hranici geniality. Jinak by následovala okamžitá ztráta důvěry.

Australští psychologové si ale všimli ještě něčeho jiného. A sice, že muži svou inteligenci přeceňují více než ženy. A že více maskulinní muži svou inteligenci přeceňují více než méně maskulinní muži. To je ve shodě s jinými poznatky z jiných výzkumů – třeba s tím, že naprostá většina mužů se pokládá za sexuálně atraktivnější, než jak je hodnotí jejich okolí.

Snaživí politicky korektní vědci k poznatku o inteligenci dodávají, že málo sebevědomé ženy pak nestudují vysoké školy a nejsou z nich vědkyně, i když by na to měly mozek. Což je naprostá pitomost. Další data totiž ukazují, že při stejné inteligenci a stejných vědomostech má holčička násobně (!) vyšší šanci, že dosáhne vyššího vzdělání. A na univerzitách je studentek výrazně více než studentů.

Nicméně zpět k inteligenci. Ono to sebevědomí není až tak výhodné. Není vlastně vůbec výhodné. Když vím, jak výkonný nástroj mám v hlavě, můžu s tím pracovat a můžu se podle toho zařídit. Můžu používat odpovídající myšlenkové postupy. Můžu si napsat na papír věci, které mozek nedokáže udržet. Můžu rozkládat složité úlohy do několika jednodušších. Nakonec tak ze svého mozku dostanu vyšší výkon než někdo, kdo neví, co s ním, a kdo je nadšený ze své vlastní chytrosti.

(zdrroj: petrhampl.com)