Ještě k otázce společenské a sociální rovnosti. Proti snižování nerovností existuje vlastně jediná zásadní námitka: škody, které při takových programech vznikají a které velmi často poškodí všechny vrstvy obyvatel, včetně chudých. Na prvním místě to, že může vyrůst vrstva aparátčická vrstva zajišťovatelů rovnosti a vyrovnávačů šancí, která se stane novou mocenskou elitou a bude se chovat minimálně tak špatně jako elity předchozí. To známe ze systémů sovětského typu.

Lepší otázka možná zní, jak žít s velkými nerovnostmi, aby to nebylo ničivé. Zvládnou to v Číně a zjevně to není na překážku prosperitě a všeobecnému růstu životní úrovně. A vypadá to, že to zvládnou i v kulturně nám velmi blízkém Maďarsku.

Klíč k takovému národnímu životu asi našel Christopher Lasch, když napsal, že majetkové rozdíly jsou tolerovatelné jen tehdy, pokud z nich nevyplývají rozdíly společenské. Zkrátka, vůbec nevadí, že má někdo soukromý raketoplán a patří mu ostrov v Karibiku, pokud jsme v jiných situacích občané na stejné úrovni, příslušníci stejného národa, a pokud sdílíme stejné hodnoty.

Prakticky to znamená, že s čím většími majetkovými rozdíly chceme žít, tím více úsilí a peněz musíme investovat do společné kultury, podpory společného životního stylu, prosazování společných hodnot atd. Osobně vím o člověku s mnohamiliardovým majetkem, jehož děti chodí do běžné základní školy, s dětmi normálních pracujících včetně jeho zaměstnanců. Nemají-li nás nerovnosti zničit, musí to být pravidlem.

(zdroj: petrhampl.com)