Předevčírem jsem napsal, že starý model rodiny je neobnovitelný. Kdy vlastně byl ten starý model dobrý model rodiny? To dokážeme říct docela poměrně přesně – v českých zemích mezi lety 1950 a 1985.

Je to v rozporu s tím, že jsme zvyklí domnívat se, že správná stabilní tradiční rodina je jakousi dávnověkou záležitostí. Ale statistické údaje jsou jednoznačné. A je to logické. Stará rodina nevytvářela jen rámec pro sex a plození dětí, ale byla především institucí pro ochranu rodinného a rodového majetku. Jenže naprostá většina obyvatel byla nemajetných. Volili tedy život bez dlouhodobého partnerství (s pravidelným využíváním velmi levné a všeobecně dostupné prostituce) nebo život v instituci, která jim vyhovovala jen částečně. V majetných rodinách to fungovalo, jenže vztahy tam odpovídaly víc tomu, co dnes zažíváme ve firmách, než tomu, co bychom snad čekali od manželství.

Ještě za první republiky tomu bylo tak, že více než čtvrtina lidí za celý život nevstoupila do manželství. Až ve dvacátém století vymizely instituce typu „levoboček“ a „konkubína“, které předtím formovaly životy podstatné části populace.

Až poválečný ekonomický růst a masivní přerozdělování způsobily, že si vstup do manželství mohl dovolit každý. V českých zemích navíc přišlo období, kdy se majetky snadno vyvlastňovaly a skutečným bohatstvím se staly vztahy. Spolu se státní podporou (finanční i morální) to vytvářelo ideální podmínky pro masový rozvoj manželství jako instituce. Zajímavé je, že ty ideální časy byly provázeny neustálou představou úpadkovosti.

(zdroj: petrhampl.com)