Proč jsem před deseti lety podporoval zavedení nadstandardů ve zdravotnictví a proč jsem dnes striktně proti? Přibylo mi mezitím životních zkušeností. Samozřejmě je stupidní, aby státní byrokracie někomu bránila připlatit si za lepší péči. Kdo jí k tomu dává právo? A za co jiného je smysluplné utrácet než za zdraví? Jenže ono to má i druhou stránku.

Pokud by se stalo, že nějakých 20 % obyvatel bude schopno si za pár korun koupit lepší péči, přestane se zajímat o tu obyčejnou. A ta obyčejná se bude zhoršovat a zhoršovat a zhoršovat. Lidé, kterým to bude vadit, ti budou naprosto bezmocní. A lidé, kteří mají schopnosti a prostředky prosadit zlepšení (nebo aspoň zastavit zhoršování), těch se ta obyčejná chudinská péče týkat nebude. Mnoho z nich nebude ani osobně znát nikoho, kdo je na tu obyčejnou chudinskou péči odkázaný.

To samé jsme zažili ve školství. Nejde o to, že nejrůznější elitní a kvazi-elitní školy vybraly ze tříd hodně inteligentních žáků. Horší je, že ze škol vybraly jejich rodiče. Kdyby horních pět procent posílalo svoje děti do obyčejných škol, nepřipustili by tak děsivý pokles kvality, a nepřipustili by inkluzi. Jenže jim na to přestalo záležet, protože mají svoje děti jinde.

To samé se stane i se zdravotnictvím, pokud budou zavedeny nadstandardy. Jediná paradoxní naděje by snad mohla být v tom, že by se obyčejné chudinské péče dostávalo i Ukrajincům. Ti by se uměli ozvat. Ale to není dlouhodobé řešení.

Vlastně to znamená, že není zapotřebí nadstandardy zavrhovat úplně. Ale neměly by být zavedeny, dokud nebudeme vědět, jak zabránit zhroucení běžné chudinské péče.

(zdroj: petrhampl.com)