Byla by tím omezena jejich samostatnost, stálo by je to peníze, vyplývaly by z toho povinnosti, ale v případě tureckého útoku by mohli počítat s podporou nejsilnější armády světa nebo aspoň finanční podporou jednoho z nejbohatších evropských států.

Jenže „spojenectví“, jak je praktikováno v současném západním světě znamená něco úplně jiného. Silnější stát svého slabšího „spojence“ vysaje, zničí a předhodí k drancování komukoliv, kdo má zájem. Pro menší a slabší státy je to úplně děsivé, ale je to nevýhodné i pro ty velké. Když si zničíte všechny potenciální spojence, můžete na to velmi doplatit, až půjde do tuhého.

Logicky se nabízí otázka, proč se velké státy chovají tak iracionálně. Proč si raději nepěstují spojence? Proč se nespokojí s každoročně odváděným poplatkem, jak tomu bývalo za starých časů?

Možných vysvětlení je několik (a mohou být pravdivá všechna zároveň), ale jedno z nich ukazuje na mocenskou strukturu velkých západních zemí. Politici nerozhodují nezávisle, ale jsou součástí mocenské struktury, která zahrnuje – mimo jiné - i kapitány velkých korporací a bank.

A tady je jádro problému. Z pozice člena představenstva jakékoliv velké akciové společnosti vám nestačí stejný zisk jako loni a předloni. Potřebujete růst. Musíte tedy stále více ždímat své zaměstnance (ve většině zemí Západu také klesá životní úroveň), musíte pohlcovat menší konkurenty (ve všech zemích Západu jsou neustále zaváděny regulace zaměřené proti malým firmám)… a také to znamená, že každý rok musíte z kolonií vydřít více než předtím.

Když je tou kolonií zaostalý stát, mohou být první roky docela přijatelné. Přinesete nové technologii, zajistíte bezpečnost, možná pomůžete zlepšit kvalitu zákonů, země roste a vy si můžete brát, aniž by to bylo zničující. Jenže od určitého bodu je obtížné brát si stále víc. A trhy vám nedovolí spokojit se s tím, co loni. Až do úplného zničení. Nejdříve „spojenců“, pak vlastního.

Kéž bychom se mohli vrátit do časů, kdy existovalo vazalství.

(zdroj: petrhampl.com)