Rusnokův kabinet v demisi by teoreticky mohl ukázat, že má štědrou ruku. Problém je v tom, že podobu státních financí na příští rok bude schvalovat po volbách nově složená sněmovna. A na základě rozložení sil v ní ho bude obhajovat jiná než Rusnokova vláda. Současný kabinet by se proto měl chovat zdrženlivě a k sestavování rozpočtu přistupovat pokud možno konzervativně. Jinak by vykonával zbytečnou práci. Jeho návrh by byl odmítnut a země by patrně do nového roku vstoupila s rozpočtovým provizoriem.  

Proto ministr financí Jan Fischer vypracoval návrh, který se výrazně neliší od rozpočtů z doby Nečasovy vlády. Vzhledem k tomu, že více než tři čtvrtiny rozpočtu jsou předem stejně dány tzv. mandatorními výdaji nebo náklady na dluhovou službu, neexistuje velký manévrovací prostor. Ten si politici opakovaně dobrovolně zužují tím, že prakticky nesnižují provozní výdaje v jednotlivých resortech. Chtějí-li ušetřit, potom skutečně škrtají investice.  

V souvislosti s přáním odborů je sporné, co lze považovat za výdaje reálně podporující ekonomický růst. Vzhledem k tomu, že řada státních zakázek je předražená, možná by stačilo, kdyby k tomu nedocházelo a výdaje by se nemusely navyšovat na úkor vyššího deficitu. Rusnokův kabinet hájí tříprocentní hranici, kterou by schodek v poměru k hrubému domácímu produktu neměl překročit.  

Jedná se o jedno z tzv. maastrichtských kritérií, které musí splnit státy, chtějí-li přijmout euro. Česká republika o to momentálně neusiluje a Brusel to po ní tudíž nepožaduje. Byť se politici snaží vytvořit dojem, že tomu tak ve skutečnosti je. Stát by se neměl zbytečně a neúměrně zadlužovat i bez toho, že by to po něm někdo chtěl. Jsou-li veřejné finance v dobré kondici, lépe se vypořádávají s krizovými momenty. Zároveň je vláda ve výhodnější pozici, když si peníze potřebuje půjčit. Náklady na dluhovou službu jsou nižší a méně zatěžují rozpočtové výdaje.  

Zkrátka hranice tří procent není metou, se kterou nelze hýbat. Vláda bez důvěry připravující návrh státního rozpočtu pro své nástupce, by se do takovýchto posunů pouštět neměla. Standardně fungující kabinet by si to mohl troufnout. Problém je v tom, že vyšší výdaje na investice většinou neznamenají jejich účelné využití, které by v dalších letech přineslo státní pokladně více příjmů a pomohlo snížit celkový schodek.