Prvně jmenovaný předběhl bývalého předsedu sociální demokracie jak na cestě do Strakovy akademie, tak i na Hrad. Stalo se tak v době, kdy u moci byla ČSSD a tehdejší vládní koalice disponovala v parlamentu dostatkem hlasů k tomu, aby do prezidentského křesla prosadila svého kandidáta. Měl jím být Miloš Zeman. Část sociálních demokratů ho za hlavu státu nechtěla. Sám Zeman nepříliš zdařile taktizoval, a tím přispěl k tomu, aby v prezidentské volbě neuspěl. Zdálo se, že definitivně. Zatímco Václav Klaus si vychutnával nečekaný triumf, Miloš Zeman zamířil do dobrovolného vyhnanství na Vysočině, kde hodlal trávit nejenom politický důchod.  

Ve skutečnosti se z politického dění nikdy doopravdy nestáhnul. Naopak využíval nejrůznějších příležitostí k tomu, aby se pomstil bývalým kolegům ze sociální demokracie, kteří mu zatarasili cestu na Hrad. Zároveň si uvnitř sociální demokracie udržoval skupinu lidí, kteří mu byli nakloněni a které mohl využívat k nejrůznějším taktickým šachům. Názorně se to projevilo například v momentu, kdy se formovala Topolánkova koaliční vláda. K tomu, aby získala důvěru ve sněmovně, potřebovala hlasy z opozičního tábora. Získala je přeběhnutím dvou sociálně demokratických poslanců. A na jejich rozhodnutí měli mít Zeman a lidé z jeho okolí určitý vliv.  

Zeman rovněž zaštítil svou osobou nově vznikající subjekt s příznačným názvem Strana práv občanů – Zemanovci. Ta se zařadila do levé části politického spektra a například v posledních sněmovních volbách ubrala sociální demokracii několik tisíc hlasů. To v roce 2010 přispělo jen k těsnému vítězství ČSSD, k její nemožnosti sestavit vládu a k pádu Jiřího Paroubka. Zároveň se Zemanovi daří odlákávat ze sociální demokracie některé straníky, kteří se chtějí ucházet o přízeň občanů, ať už v krajských nebo senátních volbách, na kandidátce Strany práv občanů. Tento subjekt si v posledních týdnech vylepšuje svoji pozici v průzkumech volebních preferencí. Podle tvrzení sociologů mu k tomu velkou měrou pomáhá příliv příznivců sociální demokracie. Zkrátka v novodobé historii ČSSD nejúspěšnější předseda představuje pro tuto stranu černou můru i řadu let po dobrovolném odchodu z této funkce.  

Zároveň se mohou naplnit jeho slova, která pronesl po prohrané prezidentské volbě v roce 2003. Tehdy prohlásil, že o Hrad se bude ucházet pouze v případě, že hlavu státu budou vybírat přímo občané. Zdálo se, že tím oznamuje, že o prezidentský post usilovat nebude už nikdy. I přes nejrůznější sliby to totiž vypadalo na to, že politici na změnu volby hlavy státu v dohledné době nepřistoupí. Opak byl pravdou a Miloš Zeman se přibližuje tomu, aby opět následoval Václava Klause. Tentokrát by místo do Strakovy akademie zamířil na Hrad. Alespoň průzkumy veřejného mínění ho tímto směrem posunují.  

Momentálně se usadil na druhém místě, hned za Janem Fischerem. Tomu už se přiblížil na čtyři procenta. Zemanovi konkurenti zaostávají minimálně o šest procent. To v případě třetího Jana Švejnara, který stále ještě neoznámil, zda vůbec bude kandidovat. Čtvrtý v pořadí Jiří Dienstbier musí momentálně dohánět už desetiprocentní ztrátu. Přitom by se měl se Zemanem přetahovat o podobný typ voličů. Jak dokazují dosavadní čísla, je v tomto počínání málo úspěšný. Navíc se musí vyrovnávat i s tlaky uvnitř sociální demokracie. Část členů by totiž radši podporovala Zemana než Dienstbiera.  

Bývalý předseda strany tak s velkou pravděpodobností už podruhé přispěje k tomu, že nejsilnější levicová strana v zemi si bude muset dalších pět let počkat na šanci prosadit na Hrad svého člověka. V roce 2003 to ČSSD nevyšlo kvůli neúspěšné Zemanově kandidatuře, nyní tomu může být naopak. Vše nasvědčuje tomu, že by se měl spolu s Janem Fischerem probojovat do druhého kola. Zároveň nelze vyloučit, že by se mohl překvapivě stát novým prezidentem. Stejně jak se to zhruba před deseti lety nečekaně podařilo Václavu Klausovi.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele