Tuzemská veřejná scéna a sami politici nemají konflikty rádi. Každý spor totiž likviduje často pracně domluvenou rovnováhu a tak se zdejší představitelé lidu bojí už jenom toho, že se o něčem bude jednat. Proto také Nečasova vláda rozdělila resorty mezi tři koaliční strany, které se zabetonovaly na „svých“ ministerstvech a prováděly zcela autonomní politiku. Nezávisle na koaličních partnerech. Tento stav se ještě posílil během úřednické vlády, kdy svým uzavřeným životem žije každý jednotlivý resort.  

Teď se tedy scházejí vyjednavači tří stran, aby se dohodli o fungování příští vlády. Nejhorší variantou by bylo, kdyby prostě domluvili rozdělení ministerstev mezi jednotlivé strany a pak by pokračovali v dosavadní agendě. V mnoha oblastech to skutečně vypadá, že se o programu nevede žádná debata, naštěstí existují čtyři oblasti, kde se strany neshodnou. Nejčastěji se mluví o revizi církevních restitucí. Sociální demokraté i hnutí ANO kritizovaly štědré náhrady, které církvím a především té římskokatolické přislíbil minulý parlament, teď však potřebují ve vládě lidovce, kteří revizi nemohou z principu dopustit.  

Nastává tedy složitá diskuse, protože nikdo nemůže ustoupit. Od církevního sporu můžeme v lepším případě očekávat racionální debatu o důvodech, proč je dobré církve podporovat či nepodporovat. Na to se minulá politická reprezentace nezmohla, restituce prostě prohlasovala.  

V horším případě vyplují na povrch emoce, které jsou se složitým tématem římskokatolické církve spojeny. Jsou katolíci zrádci českého národa, anebo naopak oběti zvůle českých neznabohů? O tom se dá hádat dlouhé měsíce a znemožnit tak jakoukoli koaliční dohodu.  

Věcně má větší význam debata o rozpočtu, která si vyžádá několik týdnů už z toho důvodu, že jde o nejdůležitější vládní agendu a že se strany ve svých programech významně liší. Sociální demokraté žádají vyšší daně, aby byly nějaké peníze na sociální dávky a investice, hnutí Andreje Babiše vyšší daně odmítá, lidovci by podporovali vyšší výdaje, zvyšovat daně však nechtějí. Najít kompromis mezi liberálními experty hnutí ANO a levicově smýšlejícími ekonomy sociální demokracie bude mimořádně obtížné už z toho důvodu, že schodkový rozpočet mnoho prostoru k variantám nenabízí. Strany dokonce ani neví, jak velkou díru způsobí evropské dotace nevyčerpané koncem letošního roku. Může najednou chybět padesát miliard a tím jakákoli debata o vyšších výdajích skončí.  

Obskurní rozměr má debata o oživení druhého penzijního pilíře. Pokus zřídit druhý pilíř je zřejmě největším fiaskem minulé vlády a snaha ho rozjet na druhý pokus by změnila novou vládu na skupinu nadšených experimentátorů, kteří se chtějí dostat dál slepou uličkou.  

Strany ovšem narazily na skutečný problém, o kterém dosud nemluví, který však budou muset chtě nechtě řešit, protože jedině tak získají účinný a operativní nástroj, jak v této zemi změnit poměry k lepšímu. Jde o to, jak naplnit služební zákon, k jehož přijetí se strany zavázaly. Znamená to najít několik schopných lidí, kteří by převzali nejdůležitější funkce včetně generálního ředitele státní správy a pak by provedli reformu úřadů. Objevit schopného člověka do křesla generálního ředitele bude větší úkol, než obsadit všechna ministerská křesla dohromady.