Takový propad zažila Česká republika jen dvakrát. Bylo to koncem roku 1997, kdy Česko doplatilo na gigantický schodek obchodní bilance se zahraničím, a samozřejmě také počátkem roku 2009, kdy zasáhly střední Evropu důsledky finanční krize.  

Vlastně dosud se ekonomové z této studené sprchy nevzpamatovali. Zpočátku převládaly reakce typu, že čísla přece nemohou být pravdivá a že statistický úřad určitě provede revizi. Teprve později začaly úvahy o tom, co vlastně způsobilo propad, který zařadil Českou republiku mezi několik evropských zemí nejvíce postižených dluhovou krizí.  

Důvody se očividně hledají těžko. Přímočaré vysvětlení komplikují zprávy o tom, že český export nadále utěšeně roste. Země na exportu vydělává, mělo by se jí tedy dařit dobře. Ani údaje o maloobchodní spotřebě nejsou vyloženě špatné. Víceméně se drží na úrovni roku 2007 a žádný dramatický pokles se na rozdíl od jiných evropských zemí nekonal. Ekonomové se tedy často spokojují s konstatováním, že domácí spotřeba neroste dost na to, aby podpořila potřebný růst.  

Ekonomové jakoby se bojí přiznat hlubší důvod, který je po přečtení zprávy statistického úřadu nasnadě. Propad počátkem roku způsobily úsporné reformy Nečasovy vlády. Vyšší daň z přidané hodnoty zbrzdila stavebnictví, vyšší daň z tabáku přiměla obchodníky, aby se předzásobili. Především však vyšší sazby daní ze spotřeby zvýšily ceny.  

Ekonomický růst se přitom počítá v reálných číslech a vysoká inflace ho zákonitě snižuje. Kdyby nepřekročila tři procenta a držela se o něco níže, ekonomický propad by se nekonal.  

Je to jednoduché, zdá se ovšem, že se ekonomové nechtějí pouštět do kritiky vládních opatření. Přece jen vládu chválili za její úsporné kroky a teď nemohou jen tak najednou změnit názor.  

To ale nic nemění na skutečnosti, že vládní politika ekonomice škodí. Svědectví o tom vydala také bankovní rada České národní banky. Její guvernér Miroslav Singer dokonce hlasoval pro snížení úrokové sazby, i když je už dnes nejnižší v kontinentální Evropě. Úrokové sazby se snižují, když se má podpořit ekonomika. Teď tedy Česká národní banka uvažuje o úplně opačném opatření, než podnikla vláda, a koriguje dopady jejích škrtů. Nutno podotknout, že z pohledu občanů nejde o příliš sympatický krok, protože snížení úrokových sazeb znehodnocuje jejich úspory v bankách.  

Dopady úsporných reforem ovšem všechno nevysvětlují. Takzvaná dluhová krize, která zasáhla kromě Česka i jiné evropské země, nebyla prvotním hybatelem potíží, ale důsledkem finanční krize z roku 2009. Češi tehdy prošli krizí relativně dobře, mimo jiné z toho důvodu, že vláda držela přes výpadek příjmů vysoké výdaje. Důsledky této politiky dopadají na Česko právě dnes, přitom jde o postupný vývoj. Spíše než o hrozný konec se tedy jedná o hrůzu bez konce. Musí se šetřit, aby se zlikvidoval deficit z roku 2009, a tlak úspor tedy bude ekonomiku škrtit dál a dál.  

Relativně dobrý průběh krize z roku 2009 má ještě další nepříjemný důsledek. Česko zůstalo v dobré kondici a důsledkem bylo posilování koruny. Přispěla k němu i centrální banka, která na rozdíl od té polské drží na uzdě inflaci. Cena české práce tedy roste, vedle Švédska dokonce nejrychleji v Evropě. Tím Češi odrazují investice a mohou následovat nepříjemnou švédskou cestu. I když je tamní rozpočet v pořádku a i když Švédi nemusí šetřit, zřejmě se také propadli do recese právě vlivem příliš silné švédské koruny.  

Tuzemská koruna začala koncem minulého roku oslabovat, nepříznivý vliv na investory ale nemusí tak rychle odeznít.  

Česko se prostě nedostalo z potíží, které nastaly během finanční krize. Svědčí o tom i fakt, že se za poslední tři roky neobnovila nabídka pracovních míst. Tuzemský trh práce je v úplném rozvratu, protože umožňuje živnostníkům nabízet práci za dumpingové ceny. Firmy využívají takzvané OSVČ v rámci švarcsystému, přitom je nic nenutí udržovat nabídku pracovních míst. Švarcsystém umožňuje maximalizovat okamžitý zisk, likviduje však jakoukoli perspektivu pro zaměstnance a v důsledku pro jejich firmy.  

Vlastně se v Česku nic neděje a každý jen hledá svou vlastní cestu, jak dopadům krize uniknout. Bez jasného cíle pro celou ekonomiku musí přirozeně dojít k tomu, k čemu u nás došlo. Najednou se prostě kola přestanou točit a nebude nikdo, kdo by je opět dal do pohybu.  

Perspektivy se mohou zlepšit, ale zřejmě až ve chvíli, kdy si také Česko odtrpí finanční krizi. Koruna zeslábne, platy klesnou, úrokové sazby se sníží, vláda přestane šetřit a Česko se zase stane zajímavou zemí pro investory. Zmíněnou nepříjemnost asi nebude možné minout.

Publikováno se souhlasem vydavatele.