Konfrontační kurs politiky nové řecké vlády vůči Evropské unii může vést ke konečné roztržce a odchodu Řeků z eurozóny. Možná vede aténská exekutiva jednání s Bruselem jen z toho důvodu, že chce označit viníka, který ji donutil prásknout dveřmi.

I přesto jde chování Řeků pochopit, protože jejich zkušenost z posledního desetiletí je opravdu pozoruhodná. Z pohledu běžných řeckých občanů se vstup do Evropské unie i eurozóny vyplatil.

Zajistil příliv desítek miliard v tvrdé měně a především významně zvýšil příjmy všech řeckých rodin. Důležitý je údaj, že jenom od roku 2005 do roku 2010 vyrostly chudším a průměrným domácnostem o čtvrtinu.

Pro řadu Řeků, kteří na to dříve nemohli ani pomyslet, se otevřel životní styl vzdělaných středních vrstev, které mohou plánovat neustálý růst životní úrovně i velkolepou kariéru pro sebe a pro své děti. Pak ale došlo k obratu.

Ekonomika se zhroutila, stát začal šetřit a během tří let se příjmy nejchudších domácností snížily o 42 procent, zbylá populace přišla o třetinu příjmů.

Řekové poznali v hodně drsné podobě, že status střední třídy nese značná rizika, především hrozbu náhlého zchudnutí. Zažila to minimálně třetina společnosti a dalším Řekům pád do chudoby aktuálně hrozí.

Pro představu se hodí srovnání s českými domácnostmi. V Řecku jsou příjmové rozdíly o dost větší než v rovnostářském Česku. Přesto měly i nejchudší řecké rodiny před deseti lety proti chudým Čechům skoro dvojnásobné příjmy. Teď ovšem jsou na tom chudí Češi o polovinu lépe.

Řekové s průměrnými příjmy jsou na tom zhruba stejně jako jejich české protějšky, ovšem před deseti lety byly jejich příjmy dvakrát vyšší. Nejbohatší obyvatelé středomořské země vydělávají stále o pětinu víc než tuzemští boháči, dříve však na tom byli třikrát lépe.

Z tuzemského pohledu tedy Řeky nepotkala úplná katastrofa, ztráta všech možností, ambicí, kariéry i naděje, že se to změní k lepšímu, však musí demoralizovat každého. Do té míry, že není schopen racionální reakce a že nakonec nejde k volbám, anebo zvolí radikální stranu, která jediná rozumí jeho těžkostem.

Výroky nového ministra financí Varufakise, že Řekové prožívají stejnou krizi jako Němci počátkem třicátých let minulého století, jsou přehnané, jak ale jinak mají Řekové vysvětlit blahobytnému evropskému západu, co se v jejich zemi děje.

Evropa se k Řecku vůbec nechová krutě. Snaží se mu pomoci, jak to je ve světě chladných ekonomických pravidel jen možné. Díky zárukám z Bruselu, Frankfurtu a členských zemí eurozóny mohou Řekové splácet své dluhy s aktuálním úrokem pod dvě a půl procenta, tedy s menší sazbou než má Německo.

Evropská centrální banka zvýšila v posledních třech týdnech třikrát své záruky za bilanci řeckých bank, celkem šlo o dvacet miliard eur.

Řecká vláda, která se stala mluvčím pokořené a zdivočelé střední třídy, však žádá s mohutnou mediální podporou ještě víc a nehledí na to, že také v ostatních evropských zemích se občas konají volby a že tamní občané nemají vůbec náladu ustupovat novým nárokům věčně zadlužených Řeků.

Najít rozumné řešení v diskusi dvou světů, které si nerozumí, by se v této chvíli rovnalo zázraku.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.