Kdysi jsem četl zajímavou esej Václava Havla „Moc bezmocných“, kde píše že „disidentem“ se člověk nestává tak, že se jednoho dne rozhodne pro tuto svéráznou kariéru, ale proto, že vnitřní odpovědnost kombinovaná s celým komplexem vnějších okolností ho prostě do tohoto postavení uvrhne: je vyhozen z existujících struktur a postaven do konfrontace s nimi. Na začátku nebylo nic víc a nic míň než úmysl dělat dobře svou práci - a na konci je cejch nepřítele.

Právě teď si čtu, že z vysoké funkce odchází poslední disident. Nějak jsme si slovo disident vyhradili jen pro úzkou skupinku přátel, kteří odvážně říkali předchozímu režimu asi tolik – určil jsi nějaká pravidla pro všechny, tak se jimi sám musíš řídit. Klobouk dolů, chtělo to odvahu.  Ale srovnejte si prosím obsah předchozích odstavců a zjistíte, že nebyli sami. Po celé zemi byly stovky a tisíce stejně odvážných, kteří stáli na svých místech sami a také se nebáli. Nebo i báli a stejně se museli zachovat tak, jak jim velelo vědomí a svědomí. Pamatuji si například na jednu veřejnou stranickou schůzi, pro nepamětníky povinnou akci pro všechny zaměstnance, kde nám soudruh ředitel vysvětloval, že je to naše vůle, aby si Rusové od nás odvezli své rakety. Tehdy můj dobrý kolega Mirek vstal a řekl – neptali jste se mne, když jste sem ty rakety přiváželi, tak se mne neptejte ani teď.   A z celé stovky přítomných jsme se hlasování zdrželi dva. Byl to disident? Jistě, ono totiž to slovo disent znamená prostě nesouhlas, přeneseně nesouhlas s oficiálním názorem.