21. srpen 1968 byl tragédií, s jejímiž následky se Češi, Moravané ani Slováci, nevyrovnali dosud. Pro Vestu bylo už od dětství synonymem vstupu okupantů na území Československa jméno velkého malého muže Karla Kryla. Básníka, jehož hlas pravidelně k tomuto datu zazníval z vln rádia Svobodná Evropa.

Jak Vesta ke Krylovi přišla je dodnes zahaleno tajemstvím, protože u Vestů doma Svobodná Evropa oblíbena zrovna nebyla. Zato knihovnička se pyšnila Kapitálem či Rudou září nad Kladnem.

Stejně tak záhadou zůstává, proč se Vesta už v raném věku, tak názorově vyhranila, přestože rodinou k tomu vedena nebyla. Jistým vysvětlením budiž skutečnost, že už ve školních lavicích Vesta tíhla k hudbě na tu dobu velmi nekonformní. Starší přátelé muzikanti, dlouhé vlasy, odpor k oficiálním standardům, davům, obecné „pravdě“, establishmentu a podobně, spolu s oblibou zakázané hudby a literatury, to vše vykonalo své.

Vesta se s deklarací odporu pouze ve vnějších znacích nespokojila a začala zkoumat, o co tu jde. Její „světový názor“ rychle krystalizoval a nově nabyté vědomosti posouvaly ono pátrání po příčinách a následcích dál a dál.

Střední škola a hlavně pak příchod do Prahy na ČVUT v roce 1987 poznamenaly Vestu zcela zásadně. Tady se sice taky dost žvanilo, rozhodně ale ne tak, jako v regionu. Vesta tak nějak samopohybem rychle pronikla mezi lidi, které dříve poslouchala v lepším případě na deskách, běžně ale spíše na samizdatových nahrávkách, četla jejich zakázané texty. Poslouchala jejich názory, konfrontovala, ale jako již tradičně šla vlastní cestou. Nenadchl ji disent a jeho někdy až neuvěřitelná jednoduchost na straně jedné, ani „intelektuální“ exhibice na straně druhé, nadchla ji názorová rozmanitost a, jak naivně věřila, touha po poctivosti a spravedlnosti. Vrcholem toho všeho byla takzvaná Sametová revoluce, podezřelá už svým názvem. O jiné, než radikální revoluci, totiž Vesta ještě neslyšela.

Už je to prostě tak. Když se všichni radují, Vesta zpozorní. Ano, je nedůvěřivá, ale ví proč. Kopanců schytala víc než dost.

Tak to bylo už listopadu. Za všeobecného nadšení se děli věci divné, které by se nepřipravené, pouze a jenom spontánní, prostě udát nemohly. Vesta tak znovu vykročila z proudu ven. A zase to schytala. Ze všech stran. Z hradu čpěla dohoda bolševiků s prominentními disidenty. Prý je to tak nejlepší, protože neteče krev. Argument, proti kterému se dá těžko co namítat. Morálka, slušnost a poctivost ovšem znovu dostaly na zadek.

Vesta byla nasr… a smutná zároveň. V každém případě rozčarovaná. Byl tu ovšem zase ten, který dokázal vždy před tím Vestě nalít novou krev do žil. Karel Kryl. Vesta tak věděla, že není blbá a není ani sama.

To setkání a následné krátké přátelství bylo neuvěřitelné. Museli to zařídit andělé, jinak to není možné. Dodnes to Vesta chápe jako signál z nejvyšších míst.

Někdy v prosinci 1989 Vesta seděla s přáteli Na Lávce v přítomnosti budoucího hradního pána a mnoha jeho budoucích poradců. Vestina skupinka jim ovšem nevěnovala pozornost. Náhle se ozval tichý, ale až neuvěřitelně mohutný a odhodlaný hlas: „Můžu si k vám sednout. Už jich mám dost“. Ve Vestě by se v tu chvíli krve nedořezal. Byl to Karel Kryl.

Po krátkém bezvědomí Vesta okamžitě odhodila rozpaky a dala se s ním do řeči. Z toho, co slyšela, jí mrazilo. Dnes už ví, že to byl muž neuvěřitelných kvalit. Rovný, přímý, čistý a hrdý. Velice vzdělaný vizionář obdařený mnoha vpravdě božími dary. Pro morální autoritu takového kalibru ovšem není v Čechách místo. A nebylo ani tenkrát.

V době všeobecného nadšení z nově nabyté demokracie, Karel hovořil o kolaboraci s komunisty, rozdělení moci, majetku a vlivu na základě vzájemných dohod mezi do té doby na smrt nesmiřitelnými tábory. A servítky si nebral ani při komentářích role Václava Havla v celé té taškařici. Prostě tam, kde se obchoduje, se neválčí.

A stalo se, jak řekl. Karel Kryl byl využit a pak odkopnut. Měl ostrý jazyk a připomínal, otevřeně hovořil o tom, o čem už se zas nesmělo mluvit. Stal se nepohodlným. I pro Havla a jeho okolí. A proto musel pryč. Zase.

Ironií osudu je, že poprvé Karla Kryla připravili o domov komunisté, podruhé jejich „demokratičtí“ nástupci a partneři. Nemá smysl spekulovat, zda Karlův infarkt v roce 1994 byl následkem této zrady nebo ne. V každém případě jej polistopadový vývoj těžce zasáhl a poznamenal.

Poznamenalo to i Vestu. Pochopila, že chce-li zůstat rovná, nesmí mít ambice. „A vděčni dnešní realitě, líbáme cizí ruce. A jednou zajdem na úbytě, tý smutný revoluce“. Karel Kryl byl geniálním básníkem s kytarou, jehož písně bychom si měli připomínat už jen jako silné historické memento, bohužel jsou ale stále více než aktuální.

Karel Kryl je zrcadlem doby, proto na něj mnozí chtěli a chtějí zapomenout.

Karle, díky. Vesta nezapomene.

Pasážová revolta (1969)

Nosíme z módy kopretiny, čímž okrádáme stáda
a vůl, kdys jméno obětiny, je titul kamaráda.
Na obou nohách vietnamku a jako komfort hlavu,
na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k davu.

I naše generace má svoje prominenty,
program je rezignace a facky argumenty.
Potlesk je k umlčení a pískot na pochvalu
a místo přesvědčení, jen pití píva z žalu.

Pod zadkem stránku Dikobrazu, vzýváme zlatý tele,
sedáme v koutcích u obrazů, čekáme spasitele.
Civíme lačně na měďáky, my, Gottwaldovi vnuci,
a nadáváme na měšťáky, tvoříce revoluci.

I naše generace má svoje kajícníky
a fízly z honorace a skromné úředníky.
A tvory bez svědomí a plazy bez páteře
a život v bezvědomí a lásku k nedůvěře.

Už nejsme nejsme to co kdysi, už známe ohnout záda,
umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda.
A vděčni dnešní realitě, líbáme cizí ruce.
A jednou zajdem na úbytě, tý smutné revoluce.

I v naší generaci už máme pamětníky
a vlastní emigraci a vlastní mučedníky.
A s hubou rozmlácenou dnes zůstali jsme němí…
NE. Nejsme na kolenou.
Ryjeme držkou v zemi!

Demokracie (1993)

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou,
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá, bez nás a pragmaticky,
brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky.
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
my nakrmíme forbesa, za dvě, či za tři pětky.
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
my nakrmíme forbesa, za dvě, či za tři pětky.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda,
zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda.
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou velký partaje se u koryta sejdem.
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem.

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
samet i něha v pánu je a zuby vylomenné.
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo, abychom stáli.
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo, abychom stáli.

Demokracie dozrává do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů.
A je to mýlka soukromá snad optického klamu,
že místo srdce břicho má.
A místo duše tlamu!