Pravda, spousty slov byly už tehdy ve značném rozporu s tím, co měly ve skutečnosti označovat. Nás se nejvíce týkala tehdejší česká vláda, která na začátku roku už dosluhovala, ale pořád ještě pár týdnů vládla.

Pan prezident a jeho věrní jí říkali usilovně „vláda odborníků,“ asi protože „nikým nevolená vláda sestavená z vůle prezidenta“ nezní tak hezky, jenže zrovna moc odborníků v ní nebylo, jak ukázal třeba příklad ministra dopravy Žáka, který sice nic v resortu nevyřešil, zato dokázal vše rozorat a všechny klíčové lidi povyházet, aby po skončení svého vládního angažmá ukázal, že je odborníkem hlavně na to, jak cestovat zadarmo a za cizí.

A i když průzkumy veřejného mínění opravdu nemohou ukázat, co je a co není pravda, jedna a jedna nebudou tři, i kdyby si to myslelo devadesát devět procent lidí, takzvanou vládu odborníků za vládu odborníků považovalo patnáct procent občanů, vskutku ne mnoho.

Už v lednu ale nastoupila vláda tentokrát vzešlá z parlamentních voleb a její nejvýmluvnější a nejvýraznější součást, vicepremiér a ministr financí Babiš se opakovaně nechal slyšet, že chce řídit stát jako firmu, což vedlo například k tomu, že ještě na samém konci roku nevěděly statisíce živnostníků, jak budou mít v dalším roce nařízené daně, což je pro firmu dost zásadní a patří to přímo do Babišova portfolia.

Také se pořád bojovalo s korupcí, alespoň tedy těmi slovy, koneckonců většina v současnosti zvolených poslanců se před volbami hlásila k protikorupční iniciativě Rekonstrukce státu, jenže když teď měli přijímat protikorupční zákony, začali se velice mnozí ošívat, že je stejná Rekonstrukce státu vydírá, myšleno tím, že chce, aby dělali, co předtím slíbili, což je zřejmě pro mnohé české politiky věc nečekaná.

Hlavně to ale ještě na začátku roku nevypadalo, že jedna z velmocí začne harašit jadernými zbraněmi a hovořit o svých svatých nárocích tak hlasitě, až premiér sousedního Slovenska Fico bude vyplašeně varovat, že na sedmdesát procent vypukne velký konflikt v našem bezprostředním okolí.

Možná ale nejstrašidelnější na celé situaci je to, že zvláště při čtení vyjádření ruských představitelů i prostých občanů mnohdy vidíme, že slova a pravda už se staly pojmy s opravdu velikou relativitou a že i mnoho západoevropanů na tato převrácení slov přistupuje, zřejmě pod dojmem, že když si něco myslí nějací lidé, nějaká pravda na tom musí být. Jenže nemusí.

A tak anexe zůstane anexí, nevyhlášená válka proti sousední zemi válkou, ať bude kdejaká třeba pomazaná hlava tvrdit cokoli jiného. A tak to podstatné není, že ruský prezident Putin pronáší prázdná slova o tom, na co vše mají Rusové nárok včetně „svatého“ nároku na Krym, jenž je prý jakýmsi ruským Jeruzalémem, ale že ho v tom podporuje naprostá většina Rusů, kteří zřejmě nejsou schopni pochopit, že za všechny jejich trable nemohou jacísi nepřátelé matičky Rusi a hlavně, že pro ně se nic nezmění, i kdyby Putin obsadil celý svět – pokud je ovšem neláká představa plenění cizích měst, jaká ovládla třeba zástupy evropských bojovníků Islámského státu, nadšených z toho, že v jeho řadách mohou mít otrokyně a léčit si tak své pošramocené ego. Ani tady totiž nejde o nějaké velké myšlenky a už vůbec ne o islám, to jsou jen slova mající zakrýt nepříjemnou pravdu.

Ale abychom nezůstávali jen v některých částech světa – mučení zajatců podezřelých z terorismu ze strany CIA podpořily dvě třetiny Američanů, hlavně pod dojmem slov, že to přispělo k jejich bezpečnosti, aniž by si zřejmě uvědomili, že podle všeho to nejen k jejich bezpečnosti zásadně nepřispělo, ale že takto navíc přicházejí o část toho, co považují za svůj společenský základ, část západní demokracie.

A tak lidstvo v minulém roce dokázalo přistát poprvé na kometě a dokázat spoustu dalších velikých věcí, ale slova ho srážejí zpátky na planetu.

Ať právě aspoň slova nejsou tou největší hrozbou, přeje do roku 2015 posluchačům Českého rozhlasu Plus, sobě i celému světu Petr Schwarz.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.