Dnešní trend, který konečně po čtvrt století od listopadu začíná prosazovat myšlenku nekumulovat funkce, je správný a právě tohle je pro mne hlavním důvodem k výše zmíněnému rozhodnutí. Ono zdánlivě vypadá logicky, že případný senátor může z "vedlejší" komory českého parlamentu podporovat své město či svůj region, ale ve skutečnosti to tak nemusí být. Vyplývá to z velmi omezených kompetencí senátu, ale hlavně z toho, že tato část sněmovny by se měla zabývat celostátní politikou a nikoli lokálními záležitostmi. Případná snaha o opak dokonce až tak trochu zavání snahou zneužít senátorského postu. 

Navíc se stejně jako drtivá většina spoluobčanů trvale ptám, jak může kdokoli být osm hodin denně poslancem či senátorem, dalších osm hodin předsedou libovolné politické strany, dalších osm hodin ministrem či dokonce premiérem, dalších osm hodin sedět v (nejlépe několika) dozorčích radách a vedle toho ještě jen tak pro radost případně vykonávat funkci starosty či zastupitele. A bohužel takových superhrdinů se doposud vyskytuje stále velmi mnoho a výsledky jejich práce také pak bohužel přesně podle toho vypadají.

Jako českolipský patriot (a s výjimkou prvních dvanácti měsíců svého života i trvale zde žijící obyvatel) cítím povinnost postarat se o to, aby z našeho města - ve kterém chci žít se svou rodinou až do konce svých dnů - přestali po tisících odcházet obyvatelé, abychom dokázali pozvednout úroveň místní nemocnice, vybudovali obchvat města, poskytli spoluobčanům všude jinde běžnou možnost jít v létě na koupaliště a vyčistili své město od kriminality a zavedením bezplatné místní dopravy pak i od zbytečně předimenzovaného provozu. Chci žít ve městě, které bude vzkvétat a nikoli živořit a kde se na sebe lidé budou usmívat a velmi dobře vím, že proto sami také musíme mnoho udělat.

Navíc se s velkou radostí přiznám, že cítím i určité osvobození od své dosavadní politické dráhy, kdy jsem musel chtě nechtě minimálně přihlížet k jakýmsi vnitrostranickým koordinacím v různých politických subjektech, které mne mnohdy tlačily k rozhodnutím na samé hranici únosnosti poctivosti a čistého svědomí. A snad právě proto, že jsem tyto hranice nikdy nepřekročil, jsem byl velmi často pozitivně kvitován svými spoluobčany a tuto podporu cítím i dnes. Současně jsem nebyl nikdy moc vnitrostranicky u vedení příliš populární, spíše se mne báli. Což vedlo ke snahám mne z politického života spíše vytlačovat a to od kolegů, kteří naopak měli být mojí oporou.

Uskupení, za které dnes kandiduji, není zatíženo jakoukoli ideologií a naším zájmem je jen a pouze prosperita našeho města. V našich řadách není nikdo, kdo vidí v politice jediný zdroj obživy, ale přesně naopak. Pro mne a mé nejbližší spolupracovníky bylo možná nejobtížnější na sestavení celé kandidátky přesvědčit úspěšné a v politice nezávislé lidi, aby vyměnili pohodlí dané soukromím za veřejnou službu a nabídli svým spoluobčanům přesně to, co jim ostatní jen slibují. Pevně věříme, že lidé budou schopni rozeznat, kdo a co pro své město v minulosti udělal a podle toho budou hodnotit. Takzvané "zavedené strany" celkem přesvědčivě dokázaly, že to nedokážou a nepřehledná rádoby celorepubliková hnutí se svými samozvanými vůdci také asi nejsou to pravé ořechové. Rozhodnout ale musí voliči a já s plnou pokorou doufám, že účast bude vysoká, protože i ta sama o sobě hovoří o vztahu lidí ke svému městu.