Zakladatel (1988) a ředitel CESNUR (Centro Studi sulle Nuove Religioni - Ústředí studií o nových náboženstvích) a vedoucí práce na monumentálním díle: Encyklopedie náboženství v Itálii (Enciclopedia delle religioni in Italia). Tato kniha vyšla v roce 2001. M. Introvigne je autorem třiceti knih a více než sta odborných článků, které se zabývají problematikou minorit a náboženského extremismu. Jeho díla byla zatím uveřejněna v osmi jazycích a ve dvanácti zemích světa. Je také mj. spolupracovníkem periodika Terorism and Political Violence, které patří mezi nejuznávanější akademická periodika zabývající se ožehavou problematikou mezinárodního terorismu. Česky vyšla jeho kniha Hamás - Islámský terorismus ve Svaté zemi. Co o ní píše vydavatel:

„O islámském fundamentalistickém hnutí Hamás, které od roku 1987 bez oddechu bojuje proti Izraeli a je zaměřeno k ustanovení jediného islámského státu v celé Palestině, veřejnost ví především to, že jeho členové páchají teroristické sebevražedné útoky. Odkud ale Hamás pochází? Co doopravdy chce? Je možné Hamás umlčet prostřednictvím vojenských zásahů? Nebo je snad Hamás tak hluboce zakořeněn v palestinské společnosti, že je nutno s ním počítat jako s neodstranitelným činitelem jakékoli palestinské budoucnosti? Massimo Introvigne popisuje zrod tohoto hnutí a jeho kořeny v Muslimském bratrstvu, což je mezinárodní fundamentalistická asociace. Autor se také věnuje analýze ideologie Hnutí islámského odporu - Hamásu, dále věnuje nemalou pozornost jeho ne právě jednoduchému poměru k Arafátovu palestinskému nacionalismu. V této knize, která nabízí čtenářům první verzi překladu statutu Hamásu, jsou velmi detailně analyzovány základní prvky strategie sebe-vražedného terorismu. S touto tematikou souvisí rovněž popis výcviku osob, které se rozhodly pro tuto formu „mučednictví". Ze studie vyplývá, že rozhodnutí těchto osob má zásadně náboženské motivace. Zmíněné počínání nelze vysvětlovat na základě politických a ekonomických činitelů. Autor dále jasně odhaluje, že sebevražedný terorismus představuje pouze jednu z charakteristik Hamásu, jehož síla tkví především v rozsáhlé síti náboženských a kulturních aktivit, které jsou islámskými fundamentalisty v Palestině rozvíjeny po dlouhá desetiletí. Hamáš je rovněž propojen s mezinárodním islámským fundamentalismem. Všechny uvedené skutečnosti vedou k závěru, že opravdu není snadné vyslovovat plausibilní (použitelné, přijatelné, pozn. pž.) hypotézy o tom, kudy se bude v příštích letech ubírat palestinský lid. Je však jisté, že v těchto úvahách je nutno s Hamásem počítat. Každý, kdo se chce zabývat palestinskou otázkou, musí se podrobně seznámit s tímto islámským fundamentalistickým hnutím.“

S tím lze jedině souhlasit a knihu doporučit. V dnešním dílu vybereme ukázky zabývající se samým pojmem a obsahem slova fundamentalismus, a pak zejména kapitolu týkající se mladistvých sebevražedných atentátníků, což je specialita hnutí Hamás. V příštím pokračování pak přineseme celý statut Hamásu, programový dokument jasně vyjadřující, oč tomuto teroristickému uskupení v dnešní době jde.

OTÁZKA ISLÁMSKÉHO FUNDAMENTALISMU

Co je vlastně islámský fundamentalismus? Jak je známo, kategorie „fundamentalismu" se objevila v souvislosti s křesťanským protestantským světem a pouze analogicky je uplatňována také na ostatní oblasti. Některé obecné definice fundamentalismu: „Fundamentalismus věří, že nějaká svatá kniha je v každém ohledu neomylná a nemá zapotřebí dalšího výkladu;" nebo: „Fundamentalismus popírá, že lze jasně rozlišovat mezi politickou a náboženskou oblastí lidského života," jsou opravdu jen malou pomocí v tom, když chceme identifikovat nějakou specifickou skupinu uvnitř islámu, protože právě uvedené charakteristiky fundamentalismu se v zásadě vztahují na islám jako celek. Pokud bychom přijali uvedené definice fundamentalismu, museli bychom uzavřít, že všichni muslimové jsou fundamentalisté. Výjimku by tvořili pouze určití intelektuálové, kteří představují jakýsi islámský modernismus. Jsme ale schopni poskytnout celkem výstižnou definici islámského fundamentalismu, pokud se jako mnozí odborníci, i když tak nečiní všichni, zaměříme na určité specifické hnutí, které se zrodilo mezi první a druhou světovou válkou, tedy přesně v roce 1928 v Egyptě, kdy Hasan al-Banná (1906-1949) založil organizaci Muslimského bratrstva. Dalším referenčním bodem může být organizace založená Abú-1-Aclá Mawdúdím (1903-1979) v roce 1941 na indickém subkontinentu: Džamáateislámí. Islámský fundamentalismus dvacátého století má často kořeny v hnutí salafitů (od salaf - zbožní předci, k nimž je třeba se vrátit). Tímto způsobem se měl pozvednout islám, který se dostal do úpadku. Tato obnova byla vedena osobnostmi jako Džamáluddín al-Afghání (1839-1897) a Muhammad Abduh (1849-1905). Je třeba říci, že z těchto společných kořenů ve dvacátém století vycházejí velmi různé myšlenkové proudy, mezi nimiž jsou i vyloženě fundamentalisticky zaměřené skupiny, které interpretují hnutí obrody islámu devatenáctého století očima jejího představitele M. RašídaRidá (1865-1935). Posledně jmenovaný exponent představuje podle F. Burgata jakousi spojnici, která vody hnutí obrody z devatenáctého století převádí do řečiště jménem Muslimské bratrstvo.

Přistupme nyní k uchopení základních charakteristik islámského fundamentalismu. Nuže tedy fundamentalistické hnutí si před sebe staví tří základní cíle, a to jak v případě, že chce těchto cílů dosáhnout souběžně nebo postupně jednoho po druhém. Jedná se o přísné uplatňování islámského zákona (šaría) v každé islámské komunitě, dále o sjednocení všech zemí, kde muslimové představují většinu obyvatelstva, v jednu politickou a náboženskou velmoc pod vládou jediného chalífy, konečně by měl tento chalífa vzkřísit původní islámský sen o islamizaci celého světa. Vnější pozorovatelé připojují ještě čtvrtou charakteristiku: Fundamentalistické hnutí má výrazně populistické zaměření, z čehož vyplývá nedůvěra k současným vládním strukturám v islámských zemích, protože je jim kladeno za vinu, že se důsledně neuplatňuje islámský zákon. Některá fundamentalistická hnutí dokonce v teoretické rovině uvažují o násilném svržení laických vládních režimů. Tyto záměry se často propojují s apokalyptickým a millenaristickým vnímáním dějinné reality. Hnutí rovněž nemá valné sympatie k „profesionálům posvátna", kteří jsou obviňováni, že jsou spřažení se stávajícími politickými režimy. Státní autorita je rovněž často obviňována ze sociální nespravedlnosti, která se výrazně projevuje v současných islámských zemích. Populismus se projevuje i v tom, že Korán je předkládán jako kniha, která v sobě obsahuje ideál sociálního rovnostářství.