Jeho nejvýznamnějším dílem však je jednoznačně Masa a moc. Canetti zkoumá ve svém rozsáhlém historicko-sociologickém eseji příčiny a následky vzájemného působení mocenských struktur a pohybu mas, zvláště osudné pro 20. století. Kniha vyšla poprvé v roce 1960, patnáct let po katastrofě nacismu a třicet let před zhroucením komunismu. Toto esejisticky virtuózní a morálně neúprosné dílo se stalo během let nejen v západních zemích, ale i v bývalém Východním bloku literární klasikou. Problémy lidských mas, jejich ovladatelnosti, a možnosti zneužití moci jsou však stále aktuální...

Pro dnešní četbu jsme vybrali tři pasáže z knihy Masa a moc. Nejprve část nazvanou Štvoucí masy, analyzující kolektivní davové psychózy a jednání masy při výkonu kolektivní vendetty, hromadného usmrcování či poprav. Pak následuje úvaha Inflace a masa, v níž Canetti sleduje vliv materiálního (ne)uspokojení na utváření a jednání mas. A na závěr část zvaná Očekávání rozkazu – o mentalitě vojáka, armády, vojenství a specifickým měřítkům a nárokům kladeným de na oddanost, poslušnost a výkon jakkoli nelidského rozkazu.

Canetti nezapře, že ve svém opusu magnu jde ve stopách francouzského myslitele Gustava LeBona, který se svou knihou Psychologie davu de facto otevřel tyto zcela nové horizonty myšlení o věcech lidských z hlediska nikoli jednotlivce, ale masy. Ovládané, nasměrovatelné, nesamostatné, a proto nebezpečné.

---

Štvoucí masy

Štvoucí masa se vytváří s ohledem na rychle dosažitelný cíl. Cíl je jí známý a přesně vyznačený, je také blízký. Je zaměřena na zabití a ví, koho chce zabít. Utočí na tento cíl s nesmírnou odhodlaností; je nemožné ji od něj odlákat. Aby se masa vytvořila, stačí oznámit cíl, stačí rozšířit informaci, kdo má zahynout. Soustředění na zabití má zvláštní charakter a co do intenzity je nemůže předčit žádné jiné. Každý se chce zabíjení zúčastnit, každý přispěje svojí ranou. Aby mohl zasadit ránu, tlačí se do co nejtěsnější blízkosti oběti. Když nemůže zasáhnout, chce vidět, jak oběť zasahují ostatní. Všechny ruce jako by patřily jednomu a témuž tvoru. Ale ruce, které zasáhnou, mají větší hodnotu a váhu. Cíl je vším. Oběť je cílem, ale také bodem největší hustoty: sjednocuje v sobě akce všech. Cíl a hustota jsou totožné.

Důležitý důvod rychlého narůstání štvoucí masy tkví v tom, že akce není nebezpečná. Není nebezpečná, protože převaha na straně masy je enormní. Oběť jí nemůže nic udělat. Prchá nebo je spoutaná. Nemůže rozdávat rány, ve své bezbrannosti je už jen obětí. Její zánik byl však také povolen. Byla pro svůj osud určena, za její smrt se nikdo nemusí obávat postihu. Povolená vražda zastupuje všechny vraždy, jež si člověk musí odříci, za jejichž spáchání by se musel obávat těžkých trestů. Vražda bez nebezpečí, povolená, doporučená a sdílená s mnoha spolupachateli je pro naprostou většinu lidí neodolatelná. Je k tomu třeba říci, že hrozba smrti, jíž jsou všichni lidé vystaveni a která nad námi v rozličných přestrojeních visí stále, i když ji nevnímáme nepřetržitě, vyvolává potřebu odlákat smrt na druhé. Vytváření štvoucí masy vychází této potřebě vstříc.

Je to tak snadná akce a odehrává se tak rychle, že si člověk musí pospíšit, aby ji stihl. Chvat, povznesenost a jistota takové masy má v sobě cosi přízračného. Je to vzrušení slepých, kteří jsou nejslepější ve chvíli, kdy se náhle domnívají, že vidí. Masa směřuje k oběti a popravě, aby se náhle a zdánlivě navždy zbavila smrti všech těch, z nichž pozůstává. Co pak ve skutečnosti prožívá, je opakem tohoto přání. V důsledku popravy, ale až po jejím dokonání, se masa cítí víc než kdy jindy ohrožena smrtí. Rozpadá se a rozptyluje, jako by prchala. Čím vznešenější byla oběť, tím větší je strach masy. Může se udržet pohromadě, jen když v rychlém sledu pokračuje série stejných událostí.

Štvoucí masa je velmi stará, má kořeny v nejpůvodnější dynamické jednotce, jaká je mezi lidmi známa, v lovící smečce. O smečkách, které jsou malé a i jinak se v mnohém odlišují od masy, se podrobněji zmíním později. Zde pojednám jen o některých obecných příležitostech, které dávají popud k vytváření štvoucích mas. Mezi způsoby usmrcení, které tlupa nebo národ určuje jedinci, lze rozlišit dvě hlavní formy: jednou je zapuzení. Jedinec je vyveden na místo, kde je bezbranný dán na pospas divoké zvěři nebo kde zahyne hladem. Lidé, k nimž dříve patřil, už s ním nemají nic společného; nesmí mu poskytnout přístřeší ani potravu. Cokoli společného s ním pro ně znamená poskvrnu a vlastní provinění. Samota v nejrigoróznější formě tu představuje nejkrajnější trest; odloučení od vlastní skupiny znamená muka, která zvlášť v primitivních poměrech dokáže přežít jen velmi málo jedinců. Variantou této izolace je vydání jedince nepřátelům. To se považuje, pokud se jedná o muže a proběhne-li vše bez boje, za zvlášť kruté a ponižující, jako dvojnásobná smrt.

Druhou formou je kolektivní usmrcení. Vyvedou odsouzeného na širé pole a ukamenují ho. Každý se na usmrcení podílí; provinilec se zhroutí, zasažen kameny všech. Nikdo není určen za popravčího, zabíjí celá obec. Kameny zastupují obec, jsou znamením jejího rozhodnutí a jejího činu. Sklon ke kolektivnímu usmrcování přetrvává i tam, kde se již kamenování nepoužívá. Srovnatelná s kamenováním je smrt ohněm: Oheň koná za dav, který odsouzenému přál smrt. Oběť je zachvacována ohněm ze všech stran, dalo by se říci, že je odevšad chytána a zabíjena. V náboženstvích operujících peklem k tomu přistupuje ještě něco jiného: S kolektivní smrtí ohněm, který je symbolem pro masu, se spojuje idea zapuzení, totiž pekla, vydání pekelným nepřátelům. Pekelné plameny šlehají nahoru na zemi a lapají kacíře, který jim náleží. Provrtání oběti šípy nebo zastřelení odsouzeného četou vojáků zahrnuje popravčí skupinu jako delegáty celého společenství. Při zahrabávání člověka do mraveniště, známém z Afriky i odjinud, se mravencům, zastupujícím početnou masu, přenechává její trapná povinnost.

Všechny formy veřejných poprav stojí na starém aktu kolektivního usmrcování. Pravým katem je masa, která se shromáždila kolem popravčího lešení. Schvaluje toto divadlo; ve vášnivém pohybu proudí zdaleka, aby mu od začátku do konce přihlížela. Chce, aby k němu došlo, a nerada nechá oběť uniknout. Zpráva o odsouzení Krista postihuje podstatu tohoto procesu. Volání „Ukřižuj!" vychází z masy. Ona je vlastním aktivním prvkem, v jiných dobách by to byla vše obstarala sama a Krista ukamenovala. Soud, odehrávající se obvykle před omezenou skupinou lidí, zastupuje velký dav, který je pak přítomen popravě. Rozsudek smrti, který, vyřčen ve jménu práva, zní abstraktně a neskutečně, se realizuje, když je vykonán před davem. Neboť rozsudek je vyřčen vlastně pro dav, a veřejným právem se míní masa.

Středověk vykonává své popravy s velkou pompou a exekuce probíhají co možná pomalu. Stává se, že oběť napomíná diváky mravoučnými proslovy. Dělá si starosti o jejich osud, aby nejednali jako ona. Předvádí jim, kam se člověk může takovým životem dostat. Diváci se starostí odsouzence cítí nemálo polichoceni. Jemu samému může poskytnout poslední zadostiučinění, že mezi nimi stojí naposled coby rovný, stejně dobrý jako oni, a spolu s nimi odsuzuje svůj dřívější život a zříká se ho. Lítost zločinců a nevěrců tváří v tvář smrti, lítost, o niž kněží usilují všemi prostředky, má vedle údajného úmyslu zachránit duši ještě tento smysl: má podnítit štvoucí masu k tušení budoucí slavnostní masy. Každý má být utvrzen ve svém dobrém smýšlení a uvěřit v odměnu, která ho za to čeká.

V revolučních dobách se popravy urychlují. Pařížský kat Samson je pyšný na to, že jeho pomocníci nepotřebují víc než ´minutu na osobu'. Hodně z horečné masové nálady v takových dobách se dá vysvětlit rychlým sledem nesčetných poprav. Pro masu je důležité, aby jí kat ukázal hlavu zabitého. Toto a nic jiného je okamžikem vybití. Ať hlava patřila komukoli, teď je degradována, v krátkém okamžiku, co zírá na masu, je to hlava jako každá jiná. Mohla přijít třeba na ramenou krále: oním bleskovým procesem degradace, před zraky všech, ji učinili rovnou s ostatními. Masa, která se zde skládá ze zírajících hlav, dosáhne pocitu rovnosti v okamžiku, kdy jí zírá do tváří i tato hlava. Čím mocnější byl popravený, čím větší odstup ho dříve dělil od masy, tím větší je vzrušení jejího vybití. Když to byl král nebo obdobně mocný člověk, pak působí ještě i zadostiučinění z obratu. Právo krvavé justice, které mu tak dlouho náleželo, teď bylo uplatněno proti němu. Zabili ho ti, které dříve dával zabíjet. Význam tohoto obratu je sotva možno přecenit:existuje forma masy, která se vytváří pouze na základě obratu.

Účinek hlavy ukazované mase se rozhodně nevyčerpává vybitím. Když ji přihlížející lidé s ohromnou intenzitou poznávají jako sobě rovnou, když doslova padne mezi ně a není víc než oni, když je tak tato hlava učiní vzájemně rovnými, vidí v ní každý jedinec masy sám sebe. Uťatá hlava je hrozba. Hleděli jí s takovou žádostivostí do mrtvých očí, že se teď už od ní nemohou osvobodit. Protože hlava patří k mase, je i masa sama postižena její smrtí: Začíná se, tajuplným způsobem ochořelá a vyděšená, rozpadat. Její rozchod je nyní jakýmsi útěkem před hlavou.

Rozpad štvoucí masy, která dostala svou oběť, je zvlášť rychlý. Ohrožení mocipáni tuto skutečnost dobře znají. Předhazují mase nějakou oběť, aby zadrželi její růst. Mnoho politických poprav bylo nařízeno s tímto záměrem. Na druhé straně si mluvčí radikálních stran často vůbec neuvědomují, že dosažením svého cíle, veřejnou popravou nebezpečného nepřítele, řežou do masa víc sami sobě než nepřátelské straně. Může se jim stát, že se po takové popravě masa jejich přívrženců rozprchne a že pak dlouho nebo už nikdy nedocílí její bývalé síly. O dalších důvodech zvratu se dozvíme víc, až bude řeč o smečkách, zvláště o naříkající smečce.

Odpor ke kolektivnímu usmrcování je zcela moderního data. Není možno jej přeceňovat. I dnes se každý účastní veřejných poprav, prostřednictvím novin. Máme to jen, jako všechno, mnohem pohodlnější. Člověk sedí v klidu doma a může mezi stovkami jednotlivostí setrvat u těch, které ho obzvlášť vzrušují. Aklamuje teprve, když je po všem, ani stopa spoluviny nekalí jeho požitek. Není za nic zodpovědný, ani za rozsudek, ani za očitého svědka, ani za jeho zprávu, ani za noviny, které zprávu otiskly. Ale ví o tom víc než v dřívějších dobách, kdy divák musel hodiny jít a stát, a nakonec ještě jen málo viděl. V publiku čtenářů novin se udržela při životě sice zmírněná, ale v důsledku distance od událostí tím nezodpovědnější štvoucí masa, jsme v pokušení říci: její nejopovrženíhodnější a současně nejstabilnější forma. Protože se tato masa ani nemusí shromáždit, je ušetřena i rozpadu, o změnu se postará denní opakování novin.

---

Inflace a masa

Co se děje při inflaci? Peněžní jednotka ztrácí jedním rázem svoji osobitost a proměňuje se v rostoucí masu jednotek; ty se znehodnocují tím víc, čím víc se rozrůstá jejich masa. Člověk najednou drží v ruce milióny, které by stále tak rád měl, ale teď už to nejsou milióny, jenom se tak jmenují. Je to, jako by explozivní růst zbavoval to, co roste, veškeré hodnoty. Když se měna dostane do pohybu, který má charakter útěku, není možno odhadnout jeho horní hranici. Tak jako můžeme počítat do jakékoli výše, tak může hodnota peněz klesnout libovolně hluboko.

V tomto procesu opět nacházíme onu vlastnost psychologické masy, kterou jsem už označil za zvlášť důležitou a nápadnou: chuť rychle a neomezeně růst. Tento růst se ale obrátil v negaci: to, co roste, je stále slabší a slabší. To, co dřív byla jedna marka, se teď jmenuje ,deset tisíc', pak ,sto tisíc', pak ,milión'. Tím se brání ztotožnění jednotlivého člověka s jeho markou. Ta ztratila pevnost a obrys, je v každém okamžiku něčím jiným. Není už jako osoba a nemá žádné trvání. Má stále menší a menší hodnotu. Člověk, který jí dříve důvěřoval, se nemůže ubránit tomu, že její ponížení cítí jako své vlastní. Příliš dlouho se s ní ztotožňoval, důvěra v ni pro něho byla jako důvěra v sebe sama. Nejen že se inflací rozkolísá všechno vnějškově, nic už není jisté, nic nezůstane ani hodinu na stejném místě - inflací se i člověk sám umenšuje. On sám, nebo to, čím vždycky byl, není nic, milión, který si vždycky přál, není nic. Každý člověk má milión. Ale každý ztrácí hodnotu, až není ničím. Proces hromadění pokladu se zvrátil ve svůj protiklad. Spolehlivost peněz se rozplyne jako dým. Nic nepřibývá, všeho je stále méně, všechny poklady mizejí. Inflace se dá označit za čarodějnickou orgii znehodnocování, při níž lidé a peněžní jednotka podivným způsobem splývají v jedno. Jedno zastupuje druhé, člověk se cítí stejně špatný jako peníze, které jsou stále horší; a všichni společně jsou vydáni těmto špatným penězům napospas a společně se cítí stejně bezcenní.

V inflaci tedy vzniká něco, co určitě nebylo nikdy zamýšleno, něco tak nebezpečného, že by se toho měl zaleknout každý, kdo má veřejnou zodpovědnost jakéhokoli druhu a mohl by to předvídat: vzniká dvojí znehodnocení, vycházející z dvojího ztotožnění. Jedinec se cítí znehodnocený, protože se jednotka, na kterou se spoléhal a které si vážil jako sám sebe, začala hroutit. Masa se cítí znehodnocená, protože byl znehodnocen milión. Ukázal jsem již, jak dvojznačné je užití slova milión; jak funguje pro vysokou částku peněz i pro velké nahromadění lidí, zvlášť v představě, kterou máme o moderním velkoměstě; jak jeden význam přechází v druhý, nebo se vlastně jeden druhým živí. Všechny masy, které vznikají v dobách inflace - a právě tehdy vznikají zvlášť často -, jsou pod tlakem znehodnocených miliónů. Jestliže každý sám platí málo, pak všichni dohromady platí stejně málo. Když se milióny šplhají do výše, proměňuje se celý lid, skládající se z miliónů, v nic.

Tento proces žene dohromady lidi, jejichž materiální zájmy jsou jinak velmi vzdálené. Námezdní dělník je postižen stejně jako rentiér. Přes noc může člověk ztratit mnoho nebo všechno, co považoval za bezpečně uložené ve své bance. Inflace ruší mezi lidmi rozdíly, které se zdály vytvořené na věky, a žene lidi, kteří by se jinak sotva pozdravili, do téže inflační masy.

Náhlé znehodnocení osoby se nikdy nezapomíná, je příliš bolestivé. Člověk je s sebou nosí celý život - pokud je nemůže svést na někoho jiného. Ale ani masa jako taková na své znehodnocení nezapomíná. Člověk pak má přirozený sklon nacházet něco, co platí ještě méně než on sám, čím může opovrhovat stejně, jako jiní opovrhovali jím samým. Nestačí převzít toto opovržení tak, jak je našel, držet je na stejné úrovni, kterou mělo, než k němu sáhl. To, co člověk v takové situaci potřebuje, je proces ponižovány, s něčím se musí zacházet tak, aby to platilo stále méně a méně, jako peněžní jednotka za inflace, a tento proces musí pokračovat dotud, až dotyčný objekt dospěje do stavu naprostého znehodnocení. Pak jej můžeme zahodit nebo dát do stoupy jako papír.

Jako objekt tohoto sklonu našel Hitler za německé inflace Židy. Byli pro to jako stvoření: byli odedávna spojeni s penězi, pro jejichž pohyb a hodnotové proměny měli jakési tradiční pochopení; byli obratní při spekulacích; shromažďovali se houfně na burzách, kde se jejich způsoby křiklavě odlišovaly od vojenského ideálu chování, který vyznávali Němci. Pro to všechno museli v době určované pochybností, labilitou a nepřátelstvím peněz vypadat zvlášť pochybní a nepřátelští. Jednotlivý Žid byl ,špatný': vyrovnával se dobře s penězi v době, kdy se v nich už nikdo nevyznal a kdy by ostatní nejraději neměli s penězi nic společného. Kdyby bylo v inflaci šlo u Němců o znehodnocení jednotlivců, pak by to bylo stačilo na vyvolání nenávisti proti určitým Židům. Nebylo tomu ale tak, Němci se cítili zhroucením svých miliónů pokořeni i jako masa. Hitler, který si to jasně uvědomoval, zaměřil svoji činnost proti Židům jako celku.

V zacházení s Židy zopakoval nacionální socialismus naprosto přesně proces inflace. Nejprve byli Židé napadáni jako špatní a nebezpeční lidé, jako nepřátelé; pak byli stále víc a víc znehodnocováni; protože jich nacionální socialisté neměli sami víc, sváželi je z dobytých zemí; nakonec byli Židé bráni doslova jako hmyz, který se mohl beztrestně a po miliónech hubit. Ještě dnes jsme ohromeni tím, že Němci zašli tak daleko, že zločin takových rozměrů trpěli, přehlíželi, nebo se na něm dokonce podíleli. Bylo by sotva možné přivést je tak daleko, kdyby nebyli několik let předtím prožili inflaci, za níž marka klesla až na bilióntinu své hodnoty. Právě tuto inflaci jako masový fenomén svalovali na Židy.

---

Očekávání rozkazu

Voják ve službě jedná jen na rozkaz. Může mít sám chuť na to či ono, ale protože je voják, jeho chutě nic neznamenají, musí si je odříci. Nemůže se octnout na rozcestí: protože i kdyby na něm stál, není to on, kdo rozhodne, kterou cestou se dá. Jeho aktivní život je ze všech stran omezován. Dělá to, co dělají všichni ostatní vojáci spolu s ním; a dělá to, co mu bylo přikázáno. Vyloučení všech aktivit, které jiní lidé, jak se domnívají, provádějí svobodně, v něm budí hlad po akcích, které musí vykonat.

Stráž, stojící hodiny nehybně na stanovišti, vyjadřuje nejlépe psychický stav vojáka. Strážný nesmí odejít, nesmí usnout, nesmí se ani pohybovat, s výjimkou jistých, přesně vymezených pohybů, které mu jsou předepsány. Jeho hlavní výkon spočívá v tom, že odolává všemu, co by ho odlákalo ze stanoviště, lhostejno, jakou formou je mu lákadlo prezentováno. Tento negativismus, jak bychom to mohli nazvat, je páteří vojáka. Voják v sobě potlačuje všechny prchavé podněty k jednání jako chuť, strach, neklid, jež tvoří tak podstatnou součást života. Bojuje proti nim nejlépe tím, že si je ani nepřizná.

Každá činnost, kterou pak skutečně vykoná, musí být takříkajíc posvěcena rozkazem. Protože je pro člověka těžké nepodnikat nic, hromadí se v něm silné očekávání zaměřené na to, co smí podnikat. Chuť jednat se akumuluje a roste do nesmírné síly. Protože však akci musí předcházet rozkaz, zaměřuje se očekávání na něj: dobrý voják je vždy ve stavu vědomého očekávání rozkazu, které jeho výchova všemi způsoby posiluje a které se jasně projevuje ve vojenských postojích a formulích. Podstatným okamžikem v životě vojáka je moment, kdy stojí v pozoru před svým nadřízeným. Stojí před ním v nejvyšším napětí a ochotě přijímat; formule, kterou vysloví - „Rozkaz!" -, vyjadřuje přesně to, oč tu jde.

Výcvik vojáka začíná tím, že se mu zakazuje daleko víc věcí než jiným lidem. I nejmenší přestupky se tvrdě trestají. Sféra nedovoleného, se kterou se každý seznámí už v dětství, se u vojáka rozšiřuje do obrovských rozměrů. Vztyčuje se kolem něho zeď za zdí; osvětlují je pro něho, aby je viděl růst. Jsou vysoké, přísné a zřetelné. Neustále se o nich mluví, takže nemůžeme říci, že o nich neví. Voják se začíná pohybovat, jako by tyto zdi stále cítil kolem sebe. Vojáčka hranatost je echo jeho těla na tvrdost a hladkost zdí: jeho vzhled přijímá něco ze stereometrických figur. Je vězeň, který se přizpůsobil svým zdem, který je s nimi spokojen, který se proti svému stavu brání tak málo, že ho ty zdi tvarují. Zatímco jiní vězni nemyslí na nic jiného, než jak by své zdi přelezli nebo prokopali, uznal je on jako novou přírodu, jíž se přizpůsobuje, jíž se sám stává.

Opravdovým vojákem je jen ten, kdo tímto intenzívním způsobem absorboval plnou míru zakázaného, kdo po celý činný den - a den za dnem - dokazuje, že se všemu zakázanému dovede dokonale vyhýbat. Pro takového člověka pak má i rozkaz vyšší hodnotu, je pro něj jako výpad z pevnosti, v níž byl už příliš dlouho zavřen. Rozkaz zasáhne jako blesk, který člověka vymrští přes zdi zakázaného, jako blesk, který jen někdy zabíjí. V této masové pustině zakázaného, která se kolem vojáka rozkládá na všech stranách, přichází rozkaz jako vysvobození: stereometrická figura ožije a na povel se rozhýbá.

K výcviku vojáka patří, že se naučí přijímat rozkazy dvojím způsobem: sám, nebo spolu s ostatními. Při výcviku si zvykl na pohyby, které provádí společně s ostatními a které všichni musejí provádět naprosto stejně. Jde o přesnost, které se člověk naučí lépe napodobováním druhých než sám. Stává se tím stejný jako oni; vzniká mezi nimi rovnost, jíž se někdy dá využít k tomu, aby se z vojenského oddílu udělala masa. Obvykle se však velení snaží docílit opaku: udělat z vojáků co nejstejnější lidi, aniž z nich vznikne masa.

jsou vojáci spolu jako jednotka, jednají podle rozkazů udílených všem společně. Musí být však stále možné vzájemně je rozdělit. Nadřízený může odvolat jednoho muže, tři, polovinu, kolik chce. Jestliže někam pochodují společně, má to zůstat vnějším znakem; použitelnost jednotky spočívá v její dělitelnosti. Rozkaz musí mít možnost zasáhnout jakýkoli počet vojáků: jednoho, dvacet nebo celý oddíl. Účinnost rozkazu nemůže záviset na tom, kolika lidem je adresován. Je to stále týž rozkaz, ať ho přijímá jeden nebo všichni. Tato konstantní podstata rozkazu má mimořádně velký význam: rozkaz se tím vymyká jakýmkoli vlivům masy.

Ten, kdo má v armádě vydávat rozkazy, se musí umět chránit před vlivy jakékoli masy - ať je to masa mimo něho, nebo v něm samém. Naučil se tomu tím, že byl vycvičen v očekávání rozkazu.

(Elias Canetti – Masa a moc. Praha: Academia 2007. Překlad Jiří Stromšík. ISBN: 978-80-200- 1512-9)