MUDr. Xavier Crement, “původně urolog a nyní psychiatr” píšící pod pseudonymem Xavier Crement, s výraznou nadsázkou a ironií, mnohdy pomocí bonmotů a fiktivních citací odhaluje typické destruktivní chování sebestředných, sobeckých a plytkých individuí, které nazývá kokoty. Toť vše, co se z oficiálních českých zdrojů můžete dovědět o autorovi svého času velice populární ságy Dost bylo kokotů, Kokoti jsou věční a Spiknutí kokotů, kterou prvně česky vydávalo dnes již žel neexistující nakladatelství Votobia na skonku 90. let. Autor si střeží svou anonymitu dost důkladně, při studiu všech možných webů jsem se dobral pouze informace, že v roce 2015 navázal na “kokotí” – v originále “asshole” - ságu čtvrtým pokračováním s názvem The Bulletproof Asshole: Assaulting Common Decency (The Asshole Saga Book 4). Na stránkách Amazonu si pod danou knihou můžeme přečíst zhruba tohle: Po 15 letech zkoumání kokotismu si Dr. Xavier Crement myslel, že ví vše, co může jeden člověk objevit o této nemoci. Poté se údajně setkal s Annabellou Culo-Dulceovou, tiskovou tajemnicí amerického kongresmana Charlese Bickersona, a zjistil, že musí revidovat leckterou doposud vyslovenou teorii. Annabella mu odhalila dvě nové kategorie kokotů: neprůstřelného kokota, ztělesněného jejím šéfem, a supermegakokotí instituce, které se staly “žhnoucími žumpami” kokotismu, příliš velkými, než aby se daly přemoci. Crement si, byť nerad, uvědomil, že musí napsat ještě jednu knihu o kokotismu, aby v něm odhalil rostoucí hrozbu jako útok na běžnou slušnost.

Nicméně dnes se začteme do knihy první z této řady: Dost bylo kokotů. Pochopíme smysl a dějinnou roli kokotismu. Třeba to k něčemu bude?

Úvod

Jako téměř všichni ostatní lidé, i já se po většinu života potýkal s kokoty. Většinu té doby jsem však, jako ostatně většina naší společnosti, lpěl na prastaré představě o kokotismu. Nebyl jsem schopen poznat, že kokoti jsou nemocní lidé, a tudíž jsem se prostoduše domníval, že se jedná o morální vadu, která může být omezená nebo potlačená volním rozhodnutím.

Až nyní se mi podařilo pochopit skutečnou povahu kokotismu. Jedná se o návyk, který je stejně zhoubný, jako alkoholismus, drogová závislost nebo závislost na skupinové protidrogové terapi .

Postihuje podstatnou část populace - a přitom většina kokotů ani v nejmenším netuší, že jsou kokoty! Rozhodně tomu tak bylo v mém vlastním případě - než jsem se odhodlal k osobnímu zápasu s trpkou skutečností, že jsem byl normálním kokotem. Pro nikoho není snadné, má-li zrakům všech okolo odhalit své osobní chyby a nedostatky. Proto jsem po dlouhý čas váhal s napsáním této knihy a vyhýbal se i rozhovorům o tématech, které ji inspirovaly. Nepřál jsem si, aby se celý svět dověděl, že jsem k nim patřil! Nakonec mě však moje svědomí i mí přátelé a pacienti přesvědčili, že celý svět o mém kokotství už dávno věděl, a že bych, kdybych zveřejnil svůj příběh, mohl mnoha lidem okolo sebe pomoct, pokud bych jim umožnil pochopit fenomén kokotismu a osvětlil cestu k vyléčení. Takto jsem se tedy v nejhlubší pokoře rozhodl sdělit světu příběh svého návykového kokotismu, příběh o namáhavé pouti, jež mě osvobodila z jeho spárů. Nyní již dokážu jasně a zřetelně obhlédnout dlouhá léta, kdy jsem byl kokotem. Tak, jak to dokáže jen skutečný kokot, rozumím zármutku, bolesti a námaze zakoušené při léčení. Rozhodně se nejedná o proces, který bych si přál znovu podstoupit. Jakmile se však člověk stane kokotem, nemá na vybranou. Dříve nebo později vám do cesty vkročí sám Život a znemožní vám pokračovat ve stejných kolejích. "Jseš kokot," oznámí vám. Budete zapírat, budete s ním zápasit, vynadátáte mu, začnete na něj řvát, zkopete ho, začnete ho uprošovat, pokusíte se ho ignorovat, proklejete jej. Ale Život před vámi neustoupí. Buďto se před ním pokoříte, nebo pokoří on vás.