Tato kniha má poněkud zvláštní příběh. Vznikla jako reakce, jak píše autor v úvodu, „na osud Ondry Hudečka (*1989) ze severní Moravy. Jeho zdraví ho limituje tak, že má obtíže s motorikou, nikam se sám nedopraví, nepřipraví si jídlo, neorientuje se v hodinách ani penězích atd. Přesto má jednu vášeň – filmy. Dokáže se na ně dívat celé hodiny. A pamatuje si z nich spousty hlášek. To byl pro mě impuls Ondrovi nějak pomoci. A samozřejmě i jeho mamince. Především konkrétním cílem a posláním. Proto jsem dal k dispozici svoje obrazy fotografiky a společně jsme hledali názvy filmů nebo jejich obsah tak, aby spolu tvořily jeden celek.“

Pro dnešní předvelikonoční zastavení u zajímavých knih si tedy dovoluji předložit pár ukázek z té neobyčejné publikace, snad i pro inspiraci, že nadcházející dny jsou svým způsobem i mementem o tom, že si lidé mají pomáhat, dokážou-li to. Zde je tedy několik ukázek, vždy nejprve název filmu, několik „hlášek“ a obrazový doprovod.

Cesta kolem světa za 80 dní:

Kapitán: „Pane Foggu? Říkám to nerad, ale spálili jsme všechno uhlí. Ale hovořil jsem s posádkou a všichni souhlasí se spálením vlastních bot.“ Phileas Fogg: „To oceňuji, ale ještě nejsme dost blízko. Získali jsme pouze šest hodin. Ani boty nám už nepomůžou. Musí tu být něco, co můžeme udělat.“ (Podívá se na nebe a vidí ptáky.)

Phileas Fogg: „To je ono. Mám to. Ptáci!“

Kapitán: „Výborný nápad. Spálíme ptáky!“

Phileas Fogg: „Ne. Do Londýna poletíme!“

Černí baroni

„Soudruhu kapitáne, která loď zahájila palbu na Zimní palác?“

„Tak to vím opět naprosto přesně, súdruhu generále. Byl to

křižník Potěmkin! A od té doby a na jeho počest súdruzi

v Sovětském svazu staví takzvané Potěmkinovy vesnice.“

Diamanty jsou věčné

Sir Donald Munger: „Kapitáne, jak daleko sahají vaše znalosti o diamantech?“

James Bond: „Nejtvrdší látka na světě. Řežou sklo. Naznačují manželství. Nahradily psa coby nejlepšího přítele dívek.“

M: „Rád slyším, že aspoň na něco nejste expert.“

Dobří holubi se vracejí

„Zazpívám vám hymnu svého kamaráda z léčebny, který se pověsil na půdě svého domečku, chtěl aspoň rovně viset, když už nemohl rovně stát.“

Faunovo velmi pozdní odpoledne

Žijeme, o něco se snažíme, trápíme se... a on je to vlastně jenom zvyk. Prostě jsme si zvykli. Ať se děje, co se děje, my už jsme si na všecko prostě zvykli. Zvyk je to, co nás drží při životě. Člověk si zvyknul na všecko – i na šibenici.

Forrest Gump

Máma říkala – pro hlupáka každý hloupý.

Jak básníci přicházejí o iluze

Štěpán: „Pane profesore, jak pozná člověk, že není pitomej?“

Profesor: „No, chytrej člověk to nepozná nikdy a blbci je to jedno.“

Kdyby tisíc klarinetů

Voják: Tady se nám plete padání fyzické s morálním, že?

1. parašutista: To máte obojí stejný.

Voják: Jak to?

1. parašutista: Obojí začíná přitažlivostí a končí zejména...

2. parašutista: Rozbitou hubou.

Kočka na rozpálené plechové střeše

Mae: „Proč něco neřekneš, miláčku?“

Gooper: „Dobře, zlato. Zmlkni!“

Nemocný bílý slon

Ty nemůžeš řídit kulturu, protože ty ji nemáš rád. A kdo nemá rád kulturu, nemá rád lidi.

Přelet nad kukaččím hnízdem

Myslíte si, že jste nějací blázni? Ne! Vy nejste blázni! Nejste ani o chlup větší cvoci než ti zoufalci, co chodí volně po ulicích!

(Miroslav Fořt - Lumierové, Tonka Šibenice a další. Praha: Galerie EfEf 2021. ISBN 978-80-907782-4-5)