Nedávno Hampl první knihu doplnil do druhého, rozšířeného vydání o nové poznatky a zkušenosti – na tomto místě jsme jí v létě věnovali také zaslouženou pozornost.

Nyní tedy přichází v krátkém odstupu s další knížkou, nazvanou příhodně a věcně „Poznámky o elitách, válce a míru“.

Předešleme ještě úvodem velmi výstižnou předmluvu Hamplova vědeckého „guru“ – prof. Jana Kellera. A pak už se začtěme do několika ukázek ze samotné knihy Petra Hampla.

Předmluva Jana Kellera

Sociologie vznikla jako disciplína s cílem zkoumat fungování moderní společnosti. Přímo do jejích základů byla vestavěna představa, že moderní společnost se ve všem a zcela zásadně odlišuje od společností tradičních, které jí předcházely. Toto přesvědčení, jež patřilo po dvě stě let k základům sociologického myšlení, je nutno přezkoumat a v něčem poopravit. Stále zjevněji se totiž ukazuje, že pod nálepkou pokroku dochází jen k opakování nápadně podobných schémat, byť se mohou kombinovat v neočekávaných souvislostech a krýt se moderně vyhlížející fasádou. Úvahy Petra Hampla, které následují, jsou velice zajímavým příspěvkem k takovému přehodnocení.

Jádrem jeho úvah je konstatování, že mocenská elita současné doby si osvojuje prvky chování, které silně připomínají dřívější aristokracii. Ostatně ona sama se za aristokracii považuje, třebas to kryje řečmi o otevřenosti a demokracii. S klasickou aristokracií sdílí především důraz na vytváření dojmu, na buzení vnějšího zdání, ale také s ní má společné přesvědčení, že je monopolním držitelem všeho, co je správné a čemu je nutno věřit. Moderní jsou přitom jen (mediální) prostředky, s jejichž pomocí se jí daří tyto iluze o sobě šířit.

Vše se opakuje, nic se však neopakuje v naprosto stejné podobě, a Petr Hampl ukazuje, co je nového na moderní náhražce aristokracie. Její způsob uvažování se až nápadně připodobnil tomu, co bývá tradičně považováno za znaky chování davu. Již Gustave le Bon ostatně psal o tom, že patologická davová psychóza funguje i v případě parlamentů. Petr Hampl tento prvek podnětným způsobem rozpracovává. Diagnostikuje u současné mocenské elity neschopnost vlastního uvažování, přejímání a šíření těch nejprimitivnějších stereotypů, absenci pocitu odpovědnosti za vlastní jednání, nepřipravenost vnímat širší souvislosti, soustředění se pouze na přítomný okamžik, přelétavost preferencí, nedostatek loajality.

Co je na této skutečnosti nejzajímavější? Sociologové již od 19. století popisují, v jaké míře se individualismus, který se zrodil v horních vrstvách, šíří do stále dalších pater společnosti, až se nakonec univerzálně prosadil v podobě masové společnosti. Petr Hampl ukazuje, že tato difuze individualismu do nižších pater společnosti je doprovázena i opačným prouděním – takzvané elity jsou zachváceny mentalitou, která se dříve přisuzovala pouze chátře.

V nejhorších tradicích předmoderních společností je tento posun doprovázen ještě jedním prvkem, z dějin tak důvěrně známým. A sice návratem toho nejhlubšího iracionalismu v podobě přinášení obětí. Pochopitelně nikoliv obětí vlastních. Obětováni mají být oni individualisté, kteří se s takovým zápalem hmoždí, snaží a vzorně si konkurují ve středních a nižších vrstvách společnosti. Právě od nich se vyžadují ty nejtvrdší oběti, kterých je elita díky svým příjmům a svému postavení ušetřena.

Poznámky o elitách, válce a míru

Hledání těch nejhorších

Když přemýšlíme o nové aristokracii, je dobré si uvědomovat, že stejná patologie, jakou popisujeme, se vyskytuje i jinde. Všude najdete zbabělé lidi, všude narazíte na intrikování, všude se můžete setkat s mentalitou stáda, respektive setkáte se s ní v nejrůznějších skupinách. A je možné oprávněně podotknout, že i jinde to určuje poměry, třeba v některých sektách nebo bublinách alternativního myšlení. V čem je tedy rozdíl?

Nová aristokracie je společenská třída, kde se přijímají rozhodnutí, jaká mají dopad na život celé společnosti, všech lidí. Pokud bychom zjistili, že třeba v organizovaných skupinách fanoušků Hvězdných válek panují podobné poměry, není to pro nás tak podstatné.

U nové aristokracie je to navíc spojeno s velkým finančním úspěchem, zatímco jinde předstíráním, davovým chováním a papouškováním hesel „jenom“ vzbudíte obdiv, zvýšíte si postavení nebo se stanete minihvězdou. I to může motivovat, ale nedokáže to vytvořit srovnatelný tlak.

Když takové poměry panují dlouhodobě a stabilně, vytvoří to selekční mechanismus. Vítězí ti, kterým jde nejlépe davové chování a orientace na dojem. Ti, kterým jde nejhůře, naopak odcházejí.

To souvisí s tím, že v rámci nové aristokracie neexistuje žádná dovednost, která by neměla svou společenskou dimenzi. Představte si třeba automechanika, který má v šatní skříňce obraz Putina, miluje Putina a slaví každý úspěch ruských zbraní. Ostatní se ho mohou trochu štítit, a nejspíš se nikdy nestane vedoucím autoservisu, ale pokud svou práci zvládá skvěle, práce mu zůstane. Bude mít postavení „„je to magor, ale má zlaté ruce“. Jeho názory mu přinesou určitou ztrátu, ale nebude to úplně zničující. Totéž platí v zásadě o každém řemeslníkovi (nebo třeba srdečním chirurgovi).

Ale co manažer, jehož hlavní dovedností je sestavování prezentací? Co obchodník, který musí přesvědčit členy představenstva, aby souhlasili s určitou finanční operací? Co novinář hodnocený podle toho, jak lidé reagují na jeho články? Nebo mediální hvězda. Tam nelze práci oddělit od politických názorů. Nesprávné názory jsou zničující.

Dokonce i v případě, že se jedná o profesi, jejíž úspěch závisí na schopnostech, může se stát, že se takový člověk stane terčem kampaně neziskovek a médií. Nadřízení dostávají otázky typu „Jak je možné, že zaměstnáváte zastánce Ruska?“ a nikdo nezjišťuje, zda je ten člověk opravdu zastáncem Ruska. Nadřízený se vyděsí (nezapomínejme, že typickou vlastností příslušníka nové aristokracie je zbabělost) a nepohodlná osoba přijde o místo. V malé firmě, kde mají jediného specialistu, by bylo obtížné se ho zbavit, ale v korporaci je nahraditelný každý.

Bez minulosti a budoucnosti

Dav nemá paměť a dav nezná budoucnost. Žije přítomným okamžikem. Samozřejmě to platí také o davu nové aristokracie, který obývá korporátní centrály, vedení politických stran, nejlepší místa ve vědeckých ústavech, velké redakce apod.

Tím je také dáno, že nikdo nemůže mít takovou autoritu, aby se davu vzepřel. I kdyby jej ti lidé celé roky obdivovali a i kdyby mu za mnohé vděčili, jsou schopni se kdykoliv otočit proti němu. Loajalita neexistuje.

Stejně tak dav nezná budoucnost. Zná jen momentální emoci. Varování před následky je davem pokládáno za zradu nebo zbabělost. Racionalita neexistuje.

Do značné míry je za tím mechanismus spočívající v tom, že radikální skupiny bez jakýchkoliv znalostí problematiky a bez jakékoliv odpovědnosti přicházejí s naprosto šílenými nápady, rozjíždějí davové vlny a nikdo se jim neodváží postavit na odpor. Z toho někdy vzcházejí bláznivá opatření Zeleného údělu a z toho vzcházejí i války. Čímž se nezpochybňuje, že někteří na tom dokážou dobře vydělat a snaží se takové směřování přiživit, jak jen mohou.

To není jen otázka elitářského davu. Před časem se mi stalo, že jsem byl v diskuzi na Svobodném vysílači svědkem toho, jak posluchačský dav, složený z lidi do té doby bezmezně obdivujících Viktora Orbána, začal psát zprávy o tom, že maďarský premiér slouží světovému židovstvu, a moderátor tomu přizvukoval. Roky obdivu byly zapomenuty. Co platilo před několika vteřinami, to už neplatí. Naštěstí – jak už jsem uvedl – takové bubliny nejsou patologické, protože nejsou schopny nikomu uškodit.

Mediální válka

Alex Christoforou, jeden z nezávislých analytiků, kteří se válce na Ukrajině věnují velmi intenzivně, upozornil, že to, že prezident Zelenský je původní profesí herec, by samo o sobě nebylo tak zajímavé, kdyby mediální profesionálové v jeho týmu nepřevládali. Ani ekonomové, ani analytici, ani diplomaté, ani stratégové, ale profesionálové z médií. A vskutku. Podařilo se vytvořit nejpůsobivější obraz války v dosavadních dějinách. Od velkých médií až po sociální sítě jsme zaplaveni působivými obrázky a filmy, na nichž stateční ušlechtilí Ukrajinci bojují proti přesile barbarských násilníků odkudsi z východních stepí. Obraz Rusa je dokonalým ztělesněním všeho, čeho jsme se kdy báli a čím jsme pohrdali. Obraz Ukrajince je naopak ztělesněním toho, čím jsme vždy chtěli být. Je to zvláště atraktivní pro hrdiny u televizních a počítačových obrazovek.

Veškerá pravidla hollywoodského žánru jsou dodržena.

Před 60 lety by to nemělo přílišný význam, pokud by se nedařilo na bojišti. Navíc by si příliš mnoho vzdělaných lidí kladlo otázky typu, jestli opravdu může být realita tak podobná filmu. Jenže dnes žijeme v době, kdy je mocenská, finanční a vzdělanostní elita orientována na dojem. Nezáleží na tom, že statisíce vašich lidí umírají. Záleží na mediálním dojmu. To vychází ze samotné podstaty kultury vládnoucí třídy.

Svým způsobem tak můžeme říci, že pilotní projekt proběhl v Afghánistánu. Americké okupační síly trpěly debakl za debaklem, ale dařilo se vyvolávat dojem, že mají zemi pod kontrolou. Jak v médiích, tak v hlášeních nadřízeným. Tento dojem trval až do posledních hodin, kdy přišlo zhroucení.

Nejzajímavější na afghánském debaklu je vlastně to, co přišlo po něm. Naivní člověk by očekával reformu armády, změnu systému velení, výrazné personální čistky… ale nestalo se vůbec nic. Z hlediska velení se tedy jednalo o úspěch, a stejné postupy budou opakovány i jinde. Momentálně na Ukrajině, ale později nejspíš i v dalších válkách.

A k tomu jedna perlička – v polovině roku 2020, když v USA vrcholily násilné protesty a centra řady měst hořela, vystoupil šéf generálního štábu Mark Milley se zásadním prohlášením. Omluvil se za nevhodnou fotku na sociální síti.

Racionalita a iracionalita

Jestliže hovoříme o iracionálním chování elit a o sebevražednosti, která z toho vyplývá (respektive o neschopnosti sledovat byť i jen částečně racionální strategii), je důležité doplnit také další rysy chování této sociální vrstvy. Čtenáře, kterým tento výklad připadá příliš zkratkovitý nebo nelogický, odkazuji na podrobnější popisy ve zmíněné knize Prolomení hradeb dvojka.

O jaké rysy se jedná:

• Orientace na maximálním zisk v nejbližším období 
• Preference takového uspořádání a takových opatření, která zvýší převahu nové aristokracie nad jinými sociálními vrstvami.

Nemusí to probíhat vědomě. Ba právě naopak, často k tomu docela přirozeně směřuje davové chování.

Přirozený instinkt elit třeba vede k podpoře masové migrace z muslimských zemí, což je sebevražedné, nicméně z krátkodobého hlediska přináší obrovské zisky některým neziskovkám, právnickým kancelářím a dalším organizacím a umožňuje to vytvořit stovky a tisíce nových pracovních míst. Zároveň si všimněte, se davové chování nové aristokracie nikdy nevede k opatřením, která by zvýšila životní šance lidí z nižších vrstev či jejich nezávislost.

Zmíněné tři rysy (iracionalita – sebevražednost, orientace na rychlý zisk, orientace na mocenskou převahu) se tedy často vzájemně doplňují, nicméně mohou být i v rozporu. Zdá se ale, že s postupujícím časem přibývá sebevražednosti, a to i na úkor zisku. Přesto je v tuto chvíli ještě možné o určité míře racionality mluvit – např. systematickém úsilí o zvyšování korporátních zisků nebo systematickém úsilí o navyšování pravomocí byrokratických aparátů.

To jsem podrobně vysvětlil v již zmíněné knize Prolomení hradeb dvojka. Pro nás je podstatné, že mezi popisovanými rysy zcela chybí strategické myšlení nebo pociťování odpovědnosti za budoucí vývoj.

Proč nefunguje liberální hegemonie

Profesor John Mearsheimer, těžká váha americké politologie, používá termín liberální hegemonie pro americkou snahu vnutit všem zemím světa určitý model. Pro ten model je podle Mearsheimera typické, že

• každá země má mít stejné politické zřízení jako USA,
• má akceptovat stejný ekonomický model (stejný typ kapitalismu) jako USA,
• země má přenést velkou část politického rozhodování na nadnárodní organizace.

Americký politolog ukazuje, že mezi americkými elitami převládá přesvědčení, že pokud nějaká země takový model odmítá, ohrožuje tím demokracii v Americe a vlastně i celý svět. Američanům tak vzniká morální povinnost vnutit každému tento správný systém a nezastavit se ani před případným vedením války.

Toto stanovisko označuje jako liberální hegemonii.

Profesor Mearsheimer se ovšem také snaží ukázat, že nemůže být v možnostech jedné země vést válku proti celému světu, byť by to byla země vojensky a ekonomicky sebesilnější.

Proč ovšem tolik států odmítá nabízený model? Podle amerického profesora je tím důvodem nacionalismus. Lidé nechtějí, aby jim rozkazovali cizinci.

Obávám se ale, že problém je hlubší. Některé země americký model odmítají, protože je v naprostém rozporu s jejich civilizačními hodnotami – to je třeba v případě islámských států. Jenže americký liberální model je odmítán i tam, kde by mohl být civilizačně přijatelný, a to prostě proto, že s ním lidé mají zkušenost:

• Z toho, co bylo nabízeno jako demokracie ve smysly vlády lidu, se nakonec stala vláda Sorosových neziskovek a arogantní koloniální chování amerických velvyslanců. Místo podílu na rozhodování dostávají lidé duhové průvody, volnou migraci a represe vůči těm, kdo neuznávají 68 pohlaví. A samozřejmě falšování voleb. 
• To, co bylo nabízeno jako svobodný trh vedoucí ke všeobecné prosperitě, se nakonec ukázalo destruktivním stavem, kdy jsou země fakticky vlastněny americkými korporacemi, jejichž jediným zájmem je rychlý zisk bez ohledu na dopady na obyvatele. Místo blahobytu tak mnohdy přichází pokles životní úrovně a všeobecný strach o přežití. 
• Přenesení politického rozhodování na nadnárodní organizace je jen jiné označení pro kolonialismus. Lidé zjišťují, že je na ně bráno ještě méně ohledu než v dobách, kdy rozhodovaly místní zkorumpované elity.

Dokonce i v těch zemích, které se staly americkými spojenci, je veřejnost ostře rozdělena a proamerická část společnosti má navrch jen díky dramatické finanční a mocenské převaze.

Kdyby se Amerika chovala férově…

Kdyby Američané uměli vytvářet takové vztahy, že by se jejich spojencům dařilo dobře, potom by byla liberální hegemonie celkem přijatelná a mnozí by ji přijímali ochotně – stejně ochotně jako přijímají západní technologie.

Jenže ono se daří dobře pouze těm americkým spojencům, kde se společnosti dokázaly proti americkému vlivu semknout a tvrdě čelit jeho některým projevům. Jako příklady můžeme uvést třeba Saudskou Arábii, Japonsko, či Jižní Koreu. A samozřejmě Izrael.

Je dobré si všimnout, že americké chování se během druhé poloviny dvacátého století výrazně změnilo. V první fázi své spojence a vazaly nechávali, aby vytvářeli celkem soudržnou a národní komunitu a aby pěstovali vlastní kulturu a životní styl představující zpravidla mix Hollywoodu a místních tradic. Od porážky Sovětského bloku je ale vše místní agresivně likvidováno. Spojenci první vlny si udrželi určité výhody. S novými „spojenci“ už není zacházeno ani jako se středověkými vazaly. Bez přehánění můžeme mluvit o drancování a likvidaci.

Proč Američané ničí vlastní spojence

Proč USA nedokážou vytvořit takový řád, ve kterém by se ostatní cítili komfortně? Odpověď zní: konkurence.

Žádný směr se nedokáže prosadit bez podpory někoho mocného a bohatého. Může se jednat o jednotlivce, firmu, skupinu, společenskou vrstvu apod. A ti bohatí mají pokaždé svoje zájmy. Kdyby se neprosadili, prosadí se místo nich konkurenční skupina, a zase bude mít nějaké své zájmy. Tak to v tržním kapitalismu prostě chodí.

Neexistuje žádná centrální autorita, která by dokázala říct: „V zájmu státu je dát podřízeným národům slušné podmínky.“ To mohl říct sovětský generální tajemník. A to možná může říct čínský vůdce. Ale v Americe je příliš mnoho těch, kdo potřebují ukázat akcionářům nárůst zisku a malé spojenecké státy představují příliš lákavou příležitost.

I v podmínkách západního státu by se mohl objevit lídr, který by zkrotil akciové giganty podobně, jako Putin zkrotil oligarchy nebo čínská vláda velké podnikatele. Ale takový lídr jen těžko vyjde z nové aristokracie.

Chtít mír, připravovat se na válku

Když jsem byl ještě malý, bylo tomu na celém světě tak, že vztah k případné válce obsahoval dva prvky:

1. Převažovalo vědomí, že válka je něco extrémně špatného. Mluvilo se o míru, vytvářely se mírové výbory, psala se hesla o tom, jak je důležitý mír, skládaly se o tom písně, učily se to děti ve škole.
2. Zároveň se ovšem země chystaly na možnost války – co kdyby přece jenom? Mladí muži trénovali se zbraněmi, vytvářely se zásoby zbraní, stavěly se kryty, sestavovaly havarijní plány, děti se připravovaly na nasazení chemických zbraní, budovala se infrastruktura…

Nikdo nechtěl válku, ale každý byl na ni připraven. Tak je tomu ještě na pár místech. Ze západního světa mě napadá třeba Maďarsko a Švýcarsko.

V českém prostředí – a dalších zemích – je tomu ale naopak.

Média jsou plná prohlášení o tom, že se válce rozhodně nevyhýbáme. Politici se předhánějí ve válečnických prohlášeních. Mediální celebrity jásají nad každým dalším výbuchem a každou další mrtvolou. Britská premiérka veřejně slibuje, že při rozpoutání vyhlazovací jaderné války nezaváhá (pokud ta dáma ovšem dokáže pochopit, co je to jaderná válka, což není úplně jisté).

Jenže v téhle válečnické atmosféře úplně chybí ta příprava! Nestaví se zbrojovky, nekopou kryty, není zaváděna povinná vojenská služba, neposiluje se agresivita mužů…

Pokud je cílem Západu prohrát co nejvíc válek, pak za tím cílem jdeme správně a efektivně. Nebo pokud je cílem dosáhnout takových vítězství, jaká budou zničující i pro nás.

Elity a jejich válka

Dosud byla řeč o elitách, případně o nové aristokracii, tedy přibližně o třech procentech obyvatel západních zemí. O těch, kdo drží politickou moc, ekonomickou moc, ovládají velká média apod.

Co příslušníci nižších vrstev? Dokázal je fascinující příběh hollywoodského typu přesvědčit, aby podporovali válku?

Mediální manipulace hraje roli tam, kde je zapotřebí zničit konkrétního představitele opozice. Nicméně nezdá se, že by média byla schopna změnit dlouhodobý názor většiny veřejnosti. Ani cílená mediální masáž nedokázala přesvědčit občany České republiky, že islámská migrace není hrozbou. Stejně tak je nedokázala přesvědčit, že konkrétní opatření Zeleného údělu jsou pozitivní a nedokázala je přesvědčit ani o tom, že máme obětovat své utrpení na oltáři války na východě.

Tím spíše to platí v USA, kde ani soustředěná mediální palba nevedla ke vzniku obav, že Putin je snad nový Hitler.

Stačí se podívat na deset hlavních politických priorit, jak je Američané uvádějí ve výzkumech veřejného mínění:

1. Ceny benzínu
2. Ceny obecně
3. Stav národního hospodářství
4. Energetika
5. Zločinnost
6. Volební podvody
7. Školství
8. Potraty
9. Transparentnost volby
10. Migrace

Na obranu světa před novým Hitlerem už nezbývá pozornost.

V tomto případě se jedná o údaje Rasmunsenu z 19. srpna, ale podobný výsledek ukazují všechny agentury a v čase se příliš nemění.

I v českých zemích jsou ti, kdo podporují další vojenskou pomoc Ukrajině, v menšině. To rozhodně neznamená, že by většina sympatizovala s Putinovým režimem. Převládá ale dlouhodobá zkušenost, že náklady a trable každé války dopadají spíš na chudší lidi. A to i náklady případné vítězné války.

Jak to celé dopadne

Momentálně probíhající válka může skončit dvěma způsoby – vítězstvím Ukrajiny (Západu) nebo vítězstvím Ruska. Kompromis by znamenal pouze to, že dobytí Ruska bude probíhat pomaleji, a takové uspořádání, které by zajistilo bezpečnost i Rusku, by zase bylo jeho faktickým vítězstvím, proto dále počítám pouze se dvěma variantami.

Vítězství západu. Ruská vojska by se stáhla z území Ukrajiny. Krym a Doněcko by byly vyčištěny od rusky mluvícího obyvatelstva a zůstaly fakticky opuštěnou krajinou, protože Ukrajina nemá kým tyto oblasti zalidnit. Následovala by instalace jaderných raket na rusko-ukrajinské hranici, čímž by Západ držel Rusko v šachu. Dalším krokem by byla barevná revoluce v Rusku a případně vyhlášení „bezletové zóny.“ Pak instalace prozápadní vlády a privatizace všech přírodních zdrojů americkými korporacemi. Možná také rozdělení Ruska na mnoho států, z nichž každý by byl ve vazalském vztahu k USA. Pak by se Západ pustil do zápasu s Čínou.

Z hlediska vývoje na Západě by to znamenalo první variantu z předchozí kapitoly. Pokračující snižování životní úrovně, pokračující likvidaci občanských svobod, pokračující masivní migrace z Afriky a islámských zemí, pokračující úpadek školství a vzdělanosti a celkový civilizační úpadek.

Vítězství Ruska. Je lhostejné, kudy bude procházet hranice a jestli Rusko získá nějaká území. I bez Ukrajiny má více zdrojů a více půdy, než dokáže využít. Za vítězství Ruska tedy můžeme pokládat jakýkoliv konec války, který Rusku poskytne jednoznačné záruky, že území Ukrajiny nebude použito jako nástupiště k útoku NATO. To ovšem není zdaleka konec. Pro celý svět by to znamenalo jednoznačnou zprávu, že vojenská moc Západu není neomezená. Můžeme předpokládat angažovanost Ruska nebo Číny všude tam, kde by chtěl Západ zaútočit nebo zorganizovat převrat (jak se to v posledních letech stalo v Sýrii, Kazachstánu a Venezuele). Západní bankovní systém by ztratil monopolní postavení a totéž platí o dolaru jakožto rezervní měně. Většina světa by se postupně přestávala o Západ zajímat, obchodovala by stále více vzájemně mezi sebou (občas spolu vybojovávala konflikty) a stále izolovanější Západ se stále obtížnějším přístupem k surovinám by se nadále propadal do bídy a zaostalosti. Stačilo by pár desítek let a mohl by být nanejvýš tak dodavatelem blonďatých prostitutek. Nic jiného unikátního by nabídnout nedokázal. Obávám se, že když ruské vedení hovoří o nutnosti „zlomit moc Západu“, má na mysli něco takového.

Co by ruské vítězství znamenalo pro další vývoj západních společností, to dnes nedokážeme říct. Stalo by se Maďarsko regionální velmocí? Možná. Přežila by ve většině Evropy a v USA současná podoba elit? Dost možná, že ano, ale s klesající životní úrovní by museli výrazně zostřit represi vůči většinové společnosti. Došlo by ke kolapsu? Není to jisté, ale pravděpodobnost takového vývoje by vzrostla.

A nabízel by se pozitivní scénář? Mohlo by to urychlit formování kontraelity? Někteří mají za to, že rostoucí lidová nespokojenost přináší šanci na změnu režimu. Jsem k tomu skeptický. Ve skutečnosti přináší rostoucí lidová nespokojenost šanci na ten druh vzpour, jakou provedli přísloveční chlumečtí sedláci. Šance na změnu režimu roste tam, kde rostou znalosti, schopnosti a zkušenosti kontraelity. A to nesouvisí s mírou nespokojenosti. Nicméně mohlo by se snadno stát, že některé poměrně schopné a vzdělané vrstvy, které dosud žijí v symbióze s novou aristokracií (a tudíž podporují její politický program) se postaví pro ní. Současné elity mají jednu jedinou schopnost – dokážou řídit, manipulovat a motivovat nižší vrstvy byrokratických aparátů. Co když se ty vrstvy postaví proti nim?

Nepromyšlené vyvolání konfliktu s Ruskem by tak mohlo být poslední kapkou do poháru zanikajícího režimu. Tím není myšlena vláda Petra Fialy a Joe Bidena, ale celý politicko-ekonomický systém – místo totálního vítězství liberalismu, jaký předvídal Fukuyama, jeho zánik.