Roku 431 před Kristem se začala v Řecku peloponéská válka; změnila se v téměř třicetiletý boj mezi řeckým táborem oligarchicko-aristokratickým v čele se Spartou a demokratickým v čele s Athénami, jež řídil státník Perikles. Po skončení letního tažení roku 431, za něhož vojsko peloponéského spolku vpadlo do Attiky a zpustošilo ji a Athéňané plenili území svých nepřátel, pronesl Perikles řeč nad těmi, kdož padli na athénské straně v prvním roce války. Jeho mladší současník, Athéňan Thúkydidés, jenž popsal dvacet roků peloponéské války, zachoval obsah jeho řeči potomstvu. Zkusme ji číst očima dnešního člověka, ze všech stran bombardovaného válečnickou rétorikou, záští a nezodpovědnou rétorikou rádoby politiků, kteří nemyslí na své občany, nýbrž na svůj prospěch a servilní poslušnost ke geopolitickým preceptorům nové „chtěné“ války.

Periklova řeč nad padlými

Začnu nejprve od předků, neboť je spravedlivé a také slušné za takové příležitosti jim věnovati tuto čestnou vzpomínku. Vždyť oni bez jakékoli změny ve své podstatě stále obývali tuto zemi a nepřetržitou řadou generací nám ji svou chrabrostí odevzdali svobodnou. A zasluhují-li oni chvály, tím spíše ještě naši otcové; neboť ti k tomu, co přijali, získali nikoli bez námah ještě celou tuto naši moc a s dřívější mocí ji nám, nynějšímu pokolení, zůstavili. Co nadto jest, zvelebili jsme ji my zde sami, kteří jsme ještě nyní asi v dozrálém věku, a vybavili jsme obec vším, aby si sama úplně dostačovala jak pro válku, tak pro mír. Než o jejich i o našich válečných činech, kterými bylo to vše získáno, anebo o odhodlané obraně proti útokům nepřátelských cizinců nebo Řeků, ať už jsme jim kdy odolali my nebo naši otcové, o tom se nechci slovy šířiti před vámi, kteří to znáte, a pominu to. Ale jakým usilováním jsme svého postavení dospěli a jakou politikou a jakým chováním bylo dosaženo té velikosti, to nejprve vyložím, a teprve pak přikročím k chvále těchto mužů; neboť soudím, že by za dnešních poměrů nebylo nepříhodné o tom promluviti a že je s prospěchem, aby to celé shromáždění, občané i cizinci, vyslechlo.

My totiž máme ústavu, která nenapodobuje zřízení sousedů, naopak jsme spíše sami leckomu vzorem, než abychom následovali druhých. A jménem sice sluje lidovláda, poněvadž záleží ne v moci několika jedinců, nýbrž v moci většiny, ale podle zákonů se dostává v soukromých zájmech stejného práva všem. Co se však týče významu, je každý nad jiné ceněn podle toho, jak v čem vyniká, a většinou ve veřejném působení ne tak podle příslušnosti k té oné třídě jako spíše podle osobní zdatnosti; a zase je-li kdo chud, ale schopen vykonati něco dobrého pro obec, nebrání mu v tom nedostatek společenského významu.

A jako si vedeme svobodně ve věcech veřejných, tak si také vedeme co do nevraživého chování při každodenních projevech soukromého života: nehoršíme se na souseda, koná-li co po své libosti, ba nedáváme na sobě znáti ani mrzutost, jež sice nikomu neškodí, ale na podívanou je nepříjemná. Kdežto však v soukromí obcujeme tak, že si nejsme na obtíž, ve veřejném životě nepřestupujeme zákonů, hlavně z bázlivé úcty, poslouchajíce těch, kdo po každé zastávají úřad, i zákonů, hlavně těch, které jsou stanoveny v prospěch lidí zakoušejících bezpráví, a těch, které sice nejsou napsány, ale působí obecně uznávanou hanbu.