Ve středu 17. srpna jsme si, aspoň my nemnozí, kdo ještě chceme zbůhdarma zabíjet čas přemyšlením o minulosti v domnění, že z ní něco vyčteme pro budoucnost, připomněli výročí narození Josefa Dobrovského (17.08.1753 - 06.01.1829), teologa, filologa (zakladatele slavistiky jako vědecké disciplíny), literárního a církevního historika, vrcholné osobnosti českého osvícenského racionalismu a první fáze našeho národního obrození, jehož nazval náš první prezident T. G. Masaryk „prvním světovým Čechem nové doby“. Jak už jste si jistě všimli, beru si k těmto historickým látkám často na pomoc germanistu a historika dr. Karla Kiesenbauera. S jeho souhlasem přebírám a zde předkládám jeho studii o významu Dobrovského a stať o původu jména našeho národa.

Velikán ducha mezi osvícenstvím a národní emancipací českého národa

„Požaduji svědectví, spolehlivá svědectví, nikoli možnosti, důkazy, nikoli deklamace. A co mi po Bohu může býti dražší nežli vlast? Avšak i cizincům a všemu lidstvu chci být prospěšný. Řídím se heslem pronásledovat omyly, ne lidi. Chci totiž prospívat, ne obviňovat.“

Narodil se v uherských Ďarmotech (Balassagyarmat) dragounskému strážmistrovi Jakubu Doubravskému a Magdaléně, rozené Wannerové, která byla alsaského původu. Chybou matričního zápisu bylo Josefovi změněno na Dobrovský. Po odchodu z armády se Jakub Doubravský se svou rodinou usadil v Horšovském Týnu, kde malý Josef vyrůstal v čistě německém prostředí. Magdaléna Doubravská byla o 30 let mladší než její manžel, a po jeho smrti (1764) se znovu provdala za Němce Valentina Steinbacha. V rodině se hovořilo výhradně německy a česky se Josef Dobrovský naučil až od svých spolužáků na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a později v Klatovech.

Na filozofických studiích v Praze v letech 1769-71 se jakožto vynikající student seznámil (zejména svými profesory J. Steplingem a K.J. Seibtem) s osvícenskými myšlenkami a soudobou evropskou vědou. Poté zahájil studium teologie a roku 1772 vstoupil do jezuitského řádu, aby podle svých slov „viděl nový svět“, neboť Tovaryšstvo Ježíšovo poskytovalo svým členům mimořádně široké možnosti studia a vzdělávání. V noviciátu byl zařazen do skupiny připravující se na misijní cestu do Indie. Když byl řád následujícího roku papežem Klimentem XIV. zrušen, vrací se Dobrovský na univerzitu a dokončuje úspěšně studium teologie, aby následně bez vysvěcení nastoupil jako domácí učitel matematiky a filozofie vychovatel u hraběte F. A. Nostice. Zde poznal některé významné osvícenské intelektuály, zejména historika a jazykovědce Františka Martina Pelcla. Jako nadšený stoupenec josefínských reforem a zastánce nové výchovy kněží přijal Dobrovský v roce 1787 nabídnuté místo v generálním semináři v Hradisku u Olomouce, kde působil jako vicerektor a záhy v úřadu rektora (za tímto účelem se dal již předtím vysvětit na kněze). Na mladé kleriky působil rovněž tak, aby ve své budoucí duchovní profesi plnili úlohu vychovatelů lidu. Historickou rozpravou kritizoval celibát a podílel na vydání několika brožurek vyjadřujících nesouhlasné stanovisko k soudobé kazatelské praxi setrvávající na zastaralých protireformačních konvencích a nereflektující nové osvícenské ideje. V době studií se zájmově učil orientální jazyky (velmi dobře zvládl např. hebrejštinu) a později se neúspěšně pokoušel o profesuru těchto jazyků na pražské univerzitě. Ačkoli byl již koncem 18. století mezinárodně uznávanou vědeckou kapacitou, nebylo mu svěřeno žádné odpovídající volné místo (profesura české řeči a literatury, vedení univerzitní knihovny). Bez úspěchu zůstaly i jeho snahy o získání nějakého církevního úřadu (ještě roku 1808 se ucházel o staroboleslavské proboštství).