Ve středu 17. srpna jsme si, aspoň my nemnozí, kdo ještě chceme zbůhdarma zabíjet čas přemyšlením o minulosti v domnění, že z ní něco vyčteme pro budoucnost, připomněli výročí narození Josefa Dobrovského (17.08.1753 - 06.01.1829), teologa, filologa (zakladatele slavistiky jako vědecké disciplíny), literárního a církevního historika, vrcholné osobnosti českého osvícenského racionalismu a první fáze našeho národního obrození, jehož nazval náš první prezident T. G. Masaryk „prvním světovým Čechem nové doby“. Jak už jste si jistě všimli, beru si k těmto historickým látkám často na pomoc germanistu a historika dr. Karla Kiesenbauera. S jeho souhlasem přebírám a zde předkládám jeho studii o významu Dobrovského a stať o původu jména našeho národa.

Velikán ducha mezi osvícenstvím a národní emancipací českého národa

„Požaduji svědectví, spolehlivá svědectví, nikoli možnosti, důkazy, nikoli deklamace. A co mi po Bohu může býti dražší nežli vlast? Avšak i cizincům a všemu lidstvu chci být prospěšný. Řídím se heslem pronásledovat omyly, ne lidi. Chci totiž prospívat, ne obviňovat.“

Narodil se v uherských Ďarmotech (Balassagyarmat) dragounskému strážmistrovi Jakubu Doubravskému a Magdaléně, rozené Wannerové, která byla alsaského původu. Chybou matričního zápisu bylo Josefovi změněno na Dobrovský. Po odchodu z armády se Jakub Doubravský se svou rodinou usadil v Horšovském Týnu, kde malý Josef vyrůstal v čistě německém prostředí. Magdaléna Doubravská byla o 30 let mladší než její manžel, a po jeho smrti (1764) se znovu provdala za Němce Valentina Steinbacha. V rodině se hovořilo výhradně německy a česky se Josef Dobrovský naučil až od svých spolužáků na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a později v Klatovech.

Na filozofických studiích v Praze v letech 1769-71 se jakožto vynikající student seznámil (zejména svými profesory J. Steplingem a K.J. Seibtem) s osvícenskými myšlenkami a soudobou evropskou vědou. Poté zahájil studium teologie a roku 1772 vstoupil do jezuitského řádu, aby podle svých slov „viděl nový svět“, neboť Tovaryšstvo Ježíšovo poskytovalo svým členům mimořádně široké možnosti studia a vzdělávání. V noviciátu byl zařazen do skupiny připravující se na misijní cestu do Indie. Když byl řád následujícího roku papežem Klimentem XIV. zrušen, vrací se Dobrovský na univerzitu a dokončuje úspěšně studium teologie, aby následně bez vysvěcení nastoupil jako domácí učitel matematiky a filozofie vychovatel u hraběte F. A. Nostice. Zde poznal některé významné osvícenské intelektuály, zejména historika a jazykovědce Františka Martina Pelcla. Jako nadšený stoupenec josefínských reforem a zastánce nové výchovy kněží přijal Dobrovský v roce 1787 nabídnuté místo v generálním semináři v Hradisku u Olomouce, kde působil jako vicerektor a záhy v úřadu rektora (za tímto účelem se dal již předtím vysvětit na kněze). Na mladé kleriky působil rovněž tak, aby ve své budoucí duchovní profesi plnili úlohu vychovatelů lidu. Historickou rozpravou kritizoval celibát a podílel na vydání několika brožurek vyjadřujících nesouhlasné stanovisko k soudobé kazatelské praxi setrvávající na zastaralých protireformačních konvencích a nereflektující nové osvícenské ideje. V době studií se zájmově učil orientální jazyky (velmi dobře zvládl např. hebrejštinu) a později se neúspěšně pokoušel o profesuru těchto jazyků na pražské univerzitě. Ačkoli byl již koncem 18. století mezinárodně uznávanou vědeckou kapacitou, nebylo mu svěřeno žádné odpovídající volné místo (profesura české řeči a literatury, vedení univerzitní knihovny). Bez úspěchu zůstaly i jeho snahy o získání nějakého církevního úřadu (ještě roku 1808 se ucházel o staroboleslavské proboštství).

Po smrti císaře Josefa II. a zrušení semináře se Josef Dobrovský vrátil do Prahy k rodině Nosticů a do konce života již pracoval výhradně jako soukromý učenec mimo přímé účasti na veřejném dění, i když jeho intelektuální vliv na vědeckou společnost a celé národní dění byl rozhodující a jeho autorita nezpochybnitelná (jak zmiňuje i Josef Jungmann ve svých Zápiscích). V Praze zformuloval svou představu vývoje české jazykové a slovesné kultury a přednesl ji 25. září 1791 ve svém slavnostním projevuO oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému (Ueber die Ergebenheitund Anhänglichkeit der Slawischen Völker an das Erzhaus Oestreich) před císařem Leopoldem II. na zasedání Královské české společnosti nauk. V této souvislosti přes oficiálně proslovenou státní loajalitu zdůraznil především dvě důležité úvahy, a to Slovany jako historickou jednotu a Čechy jako její nedílnou součástí. Český jazyka kulturu chápal ve spojení s národem a lidem v nejširším slova smyslu. Tím vytvořil ideový základ pozdější teorie austroslavismu a významu Slovanů pro rakouský stát. Dobrovský ještě psal německy a latinsky, ale cítil česky, přestože v českém jazyce napsal až ke konci života několik málo článků.

První významnou vědeckou prací Josefa Dobrovského, významnou pro české národní hnuté, jsou Dějiny české řeči a literatury (v německém originálu Geschichte der böhmischen Spracheund Literatur, 1792, druhé, rozšířené vydání 1818). České literární dějiny jsou pro Dobrovského především historií českého jazyka. V této souvislosti přímého spojení vývoje jazyka a slovesné kultury hodnotil nejvýše tzv. dobu veleslavínskou (16. a začátek 17. století, nazvanou podle nakladatele a literáta Daniela Adama z Veleslavína), pro niž také vytvořil označení „krásný neb zlatý věk české řeči“. V souladu s Dobrovským nazýváme dodnes období renesančního humanismu zlatým věkem českého jazyka a literatury. Velmi kladně hodnotil husitství: „Tak začali nyní Čechové, aniž byli cizí silou určováni nebo zahraničním příkladem lákáni, po předchozích již prvních pokusech napínat své vlastní síly.“ Jako „úpadek české řeči“ charakterizoval období pobělohorské protireformace, k němuž ještě stále počítal i svou současnost. Z ideového hlediska je toto dílo především pevným základem k budoucí obrozenské filozofii dějin, kterou náležitě rozpracoval jeho žák František Palacký.

Z pověření a podporou Královské české společnosti nauk (které byl roku 1784 spoluzakladatelem, sekretářem a později na dvě funkční období ředitelem) se Dobrovský vydal v květnu 1792 na cestu do Švédska (do února 1793), kdy navštívil Stockholm, Uppsalu a Lund, a Ruska (SanktPetěrburg a Moskva). Zčásti ji podnikl společně s hrabětem J. Šternberkem a v rámci výpravy pobýval i v německých městech (Jena, Erfurt. Gotha, Göttingen) a v Kodani, na zpáteční cestě se krátce zastavil ve Varšavě a v Krakově. Ve Švédsku chtěli Dobrovský a Šternberk zjistit rozsah a stav písemností odvezených z Čech za třicetileté války a možnosti získání některých památek nazpět, hlavní cíl své cesty viděl Dobrovský v Rusku. O zážitcích napsal a vydal o tři roky později spisek Literarische Nachrichten von einer Reise nach Schweden und Russland (Literární zprávy z cesty do Švédska a Ruska, 1796). Roku 1794 procestoval spolu s hrabětem B. Nosticem jižní Německo, Tyroly a Itálii, kromě toho také Uhry, celé Čechy a Moravu, a to jak za studijními účely, tak i z osobní záliby v cestování. Každoročně absolvoval též léčebné pobyty v lázních (Karlovy Vary, Teplice a Mariánské lázně, kde se roku 1823 setkal s J. W. von Goethem). Často pobýval rovněž na venkovských sídlech svých aristokratických přátel a příznivců, například u hraběte Černína v Chudenicích, hraběte Nostice v Měšicích a hraběte Šternberka v Zásmukách. 1795 se u něho poprvé projevila duševní choroba (pravděpodobně bipolární porucha), jejíž symptomy se mu celoživotně vracely a jejíž zkraje nenápadných příznaků si už koncem roku 1787 povšiml František Martin Pelcl, který si poznamenal ve svých pamětech Dobrovského zmatenosti (ganzverwirrtim Kopfe). Úspěšně ho léčil v letech 1801-02 v pražské nemocnici U Milosrdných bratří tehdejší věhlasný pražský lékař Jan Theobald Held, kterého zvěčnil Alois Jirásek v románu F. L. Věk (ve stejnojmenném televizním seriálu se tato postava rovněž objevuje v hereckém podání Jaroslava Satoranského). V této složité životní situaci se o Dobrovského staral hrabě Bedřich Nostic jako výraz vděčnosti za to, že mu Dobrovský v září 1782 zachránil život na honu.

Stěžejními jazykovědnými díly Josefa Dobrovského jsou jeho syntetické práce Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník 1802, 1821, třetí dokončenou edici zpracovali Puchmajer a Hanka) a zejména Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809 a 1819 v rozšířeném, přepracovaném vydání). Význam těchto děl pro upevnění a pozdější kodifikaci spisovné češtiny je nesporně veliký. Ve své praktické lingvistické činnosti jim Dobrovský předcházel už spiskem Vergleichung der russischen und böhmischenSprache (Srovnání ruské a české řeči, 1796), připojeným ke zprávám z ruské cesty. Se zájmem o nejstarší dějiny Slovanů jsou spojeny jeho lingvistické snahy věnované staroslověnštině. Od kritiky staroslověnských biblických textů se v průběhu několika desetiletí propracoval až k monumentálnímu 700stránkovéhmu latinskému dílku Institutiones linguae slavicae dialectiveteris (Základy jazyka staroslověnského, 1822). Především pro toto dílo je Josef Dobrovský právem považován za tvůrce a zakladatele slavistiky jako samostatného filologického vědního oboru, uznávaného záhy ve všech slovanských zemích. V souvislosti s pobytem ruských vojsk na našem území v důsledku napoleonských válek vydal anonymně učebnici Neues Hilfsmittel die russische Sprache Richter zuverstehen (Nová pomůcka, jak snáze porozuměti ruské řeči, 1799). Smysl pro praktičnost jazykových příruček nebyl pro Dobrovského nijak samoúčelným, neboť i v jazykovědě striktně vyžadoval, aby vycházela ze zákonů jazyka a jeho praktického užívání. V této souvislosti také odmítal časomíru jako základní typ českého verše a projevoval sympatie k novým básnickým pokusům s využitím přízvučné prozódie.

Optimismus a obrozenské nadšení nastupující mladé (jungmannovské) generace nemohlo být Dobrovskému jako osvícenskému kritikovi nikdy zcela vlastní. K nejostřejšímu konfliktu mezi Dobrovským a jungmannovci došlo v otázce Rukopisu zelenohorského, který označil roku 1824 ve stati Literarischer Betrug (Literární podvod) za falzum a „zřejmě podvrženou mazanici“. Od té doby žil ve velmi napjatém vztahu s mladou vlasteneckou společností, která začala zčásti znevažovat jeho osobnost. Koncem roku 1828 pobýval Dobrovský na studijní cestě ve Vídni, kde byl přijat císařem Františkem II. v rámci plánované audience. Na zpáteční cestě se v Brně nachladil a 6. ledna 1829 podlehl v nemocnici Milosrdných bratří zápalu plic. Pohřební obřad v klášterním kostele Milosrdných bratří svatého Leopolda vykonal dne 8. Ledna 1829 opat augustiniánského řádu Cyril František Napp, Dobrovského bývalý student z generálního semináře.

Z díla Josefa Dobrovského uvádíme stať O původu jména Čech, Čechové. Názvy zemí a oblastí jsou zde uvedeny podle starověkých říší popřípadě národních kmenů jako například Médie od starověké Médské říše v dnešním Íránu, Skýtie podle Skythů z jižní Ukrajiny až po Dunaj. Toto pojednání rovněž dokládá, jak byl pro Dobrovského spjat rozvoj společnosti a státu (a později i slovesné kultury) s vývojem jazyka.

O původu jména Čech, Čechové

Slované – tento veliký a mocný kmen národů, rozložený v širých končinách Evropy – neznají svůj původ. Odkud by ostatně měli vědět, kde bydleli v nejstarších dobách, kdy a na jaký podnět osídlili dnešní území, odkud obdrželi všeobecné označení Slované? Dlouho po Kristově narození neměli vlastní dějiny; psát se naučili teprve spolu s přijetím křesťanství.

Naší snahou není hledat Čecha v arše Noemově ani na nivách Šináru při stavbě babylónské věže, případně v Médii, Zichii, Skýtii, vésti jej pak přímou cestou do našich končin, nýbrž chceme se pokusit o výklad, že Češi si své jméno do své nynější vlasti nepřinesli, ale obdrželi je od jiných, východně sídlících Slovanů, případně sami přijali teprve potom, když již osadili tuto zemi – a to vše v čele velké slovanské kolonie, která se brala ze svých starých sídel k západu.

Protože postup Slovanů směřoval z jejich starých sídel podél karpatského pohoří na západ směrem k Německu, byli nutně ti, kteří pronikli na naše území, přední, a ti, jež zanechali vzadu, ti zadní neboli poslední.

Češi by tedy byli ti přední, první, počínající, kteří pronikli do západních území v čele velkého stěhování národů. O historické správnosti resp. Možnosti tohoto označení podle položení českých Slovanů ve vztahu k Slovanům slezským, moravským a polským nemůže jistě nikdo důvodně pochybovat. Zbývá tedy již pouze dokázat, že tento výklad jména Čech je správný po etymologické stránce. Kdo by věřil, že by se kmen jména Čechů dal zjistit a vyložit v české řeči? Až do nechutnosti šly sváry o samu existenci Čecha, aniž se vědělo, co slovo „Čech“ znamená, aniž se proto někdo pokusil najít původ tohoto jména.

„Čech“ – podle starého české pravopisu „Czech“, podle německého „Tschech“ – je podstatné jméno, a to onoho typu, kdy se ke kmenové slabice připojuje ještě hláska „-ch“. Tak lze odvoditi du-ch od du-ti (douti); smí-ch (polsky smiech) od smá-ti; ču-ch nebo či-ch od ču-ti čili či-ti; prospě-ch od prospě-ti.

Ve všech těchto případech jsou kmenové slabiky du, smí, či rozšířeny koncovkou „-ch“. Tím způsobem je dána jejich forma. Tedy také če-ch od če-ti, podle nynější výslovnosti číti. Vždyť „e“ v dvojslabičných neurčitých tvarech – ostatně i jindy – změnilo se často v „í“; jako např. jésti v jísti, mléti v mlíti, plésti v plísti, řéci v říci, seti v síti atd. Číti – dříve četi – se dosud vyskytuje ve složeninách na-číti, po-číti (jihosl. pocseti), za-číti. Odtud jsou velmi hojná slovesa opětovati, počínati, začínati, dokonavé tvary budoucí načnu, počnu, začnu. Minulé časy od načíti, počíti, začíti jsou načal, počal, začal a příčestí minulá trpná načat, počat, začat. Odtud počátek, začátek a podstatná jména slovesná začetí, početí. V těchto posledních se zjevně ukazuje kmenová slabika „če-„ od četi.

Čech tedy – od četi – znamená něco jako započetí, započínající resp. Někdo, kdo dělá začátek, případně bydlí na začátku národního společenství; něco jako latinské princeps (předák) či německé Fürst (vůdce, kníže) ve svých původních významech: někdo přední, první. Může být – vzhledem k situaci nových sídel na našem území – vůbec vhodnějšího pojmenování? Předpokládá-li se tedy, že Čechové dostali své jméno od svého vůdce Čecha, lze uvedený výklad toho vztáhnout právě tak lehce na onu osobu, která vedla jakožto předák část putujících Slovanů vpřed, jako i na samu onu skupinu vpřed pronikajících Slovanů, kteří se postupem na západ dostali do takové situace, že byli nutně z hlediska slezských, moravských a polských Slovanů ti první neboli přední. Tito Čechové, Češi jsou tedy přední Slované, tak jako Slezané jsou ti zadní, poslední.

Tito přední Slované – od nichž jsme zdědili jméno i řeč, jíž mluvíme – položili v Čechách základ k velké říši, která se statečně postavila nejstrašnějším vojům německých císařů, vítězila i byla přemáhána, nikdy však neztratila svou svobodu, císaři sama dobývala triumfy, vyrostla v mocné království, získala i volební hlas v německé říši, vystoupila na vysoký stupeň rozkvětu, vážnosti a slávy – a znenáhla se zase stala tím, čím je teď.