K tomu, aby se tak stalo, potřeboval široké spektrum různých zájmů a mnoho talentu. Je nejen režisérem, ale i hercem, spisovatelem a v neposlední řadě i jazzmanem a hráčem na klarinet. I přesto, že na Newyorské univerzitě skončil už v prvním semestru, byl hned na to zaměstnán v NBC jako scenárista. Přitom se snažil prosadit jako tvůrce vtipných gagů pro komiky a pro různá vystoupení v nočních podnicích.

Začal psát pro populární televizní show Skrytá kamera (Candid Camera), a v několika dílech se dokonce sám objevil. Allen dokázal změnit svojí slabost v přednost. Vytvořil neurotickou, nervózní a intelektuální personu. Brzy se stal úspěšným komikem a často se objevoval v nočních podnicích a televizi. Byl natolik populární, že se objevil na obálce časopisu Life v roce 1969. Jako režisér debutoval nízkorozpočtovým japonským špionážním thrillerem What's Up, Tiger Lily, který je natočený s anglickými dialogy a předabovaný americkými herci. Následovala práce pro televizi, kde napsal a zrežíroval film Seber prachy a zmiz, kde si i sám zahrál. Tento film byl jakousi parodií na gangsterské filmy. Ve filmu Banáni, kde si jednu malou roli zahrál i Sylvester Stallone, Woody trefně využívá prvky politické satiry a poukazuje na dění v Jižní Americe. O rok později (1972) si bere na mušku „sexuální revoluci“ a to ve filmu, jehož název vystihuje téměř vše – Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Následovala série desítek filmů, z nichž bývá obvykle nejvýše ceněna čtyřoscarová Annie Hallová (1977), jáý mám zvláštní slabost pro film Zahrej to znovu, Same (1972), který natočil jiný režisér, Herbert Ross, podle Allenovy stejnojmenné divadelní hry. Allen Jde také o výborného autora krátkých povídek a her, které publikoval ve čtyřech knihách – Vyřídit si účty, Bez peří, Vedlejší účinky a Čirá anarchie. Z té druhé uvedené, Bez peří, jsme vybrali pro dnešní čtení povídku se slibným názvem a ještě slibnějším obsahem, jakýmsi krystalickým ztělesněním Allenova smyslu pro suchou parodii a bizarní paradox.

Tak trochu na okraj dodávám, že povídka je také jistou vzpomínkou na časy v podstatě idylické. To, co dnes žijeme, nepřipomíná ani tak Allenovy humoresky, jako krvavé sci-fi, jen s tím rozdílem, že nejde o fikci, ale realitu.

Stručný, leč šikovný návod k občanské neposlušnosti

Spáchání revoluce si vyžaduje dvojí: někoho nebo něco, proti čemu se lze bouřit, a někoho, kdo se vůbec dostaví a bouření uskuteční. Oděv je obvykle neformální a obě strany se mohou pružně přizpůsobit době a místu konání. Neobjeví-li se však ani jedna frakce, pak celá akce nejspíš dopadne špatně. Při čínské revoluci v roce 1650 se nedostavila žádná strana a záloha na najatý sál propadla.

Osoby nebo strany, proti kterým bouření probíhá, se nazývají “utlačovatelé”. Jsou snadno rozpoznatelní, neboť si pořád užívají. Utlačovatelé obvykle nosí obleky, vlastní půdu a v noci si nahlas pouštějí rádio, aniž je za to někdo seřve. Jejich úkolem je udržovat status quo, což je stav, kdy všechno zůstává při starém, ačkoliv utlačovatelé jsou celkem ochotni jednou za dva roky vymalovat.

Jsou-li utlačovatelé příliš přísní, vzniká takzvaný policejní stát, v němž je veškerý disent zakázán. Zakázáno je rovněž usmívat se pod vousy, vycházet v motýlku a starostu nazývat tlusťochem. Občanské svobody jsou v policejním státě značně okleštěny a svoboda projevu je nepřípustná, ačkoliv předvést pantomimický výstup k puštěné gramofonové desce se smí. Kritické názory na vládní představitele nejsou trpěny, obzvlášť ne názory na jejich taneční schopnosti. Okleštěná je též svoboda tisku. Vládní strana “ovládá” zpravodajství a umožňuje občanům obeznámit se pouze s přijatelnými politickými idejemi a s fotbalovými výsledky, které nezpůsobí nepokoje.

Skupiny, které se bouří, se nazývají “utlačovaní” a vyznačují se obvykle tím, že se někde motají a nadávají, anebo tvrdí, že je bolí hlava. Zde je třeba podotknout, že utlačovatelé se nikdy nebouří a nepokoušejí se stát utlačovanými, neboť by si to vyžádalo výměnu spodního prádla.

Několik příkladů proslulých revolucí:

Francouzská revoluce, při které se venkovani zmocnili vlády násilím a urychleně vyměnili všechny zámky u dveří paláce, aby se šlechtici už nedostali dovnitř. Pak si udělali mejdan a nacpali se. Když šlechtici palác opět dobyli, byli nuceni uklidit. Všechno bylo upatlané a propálené od cigaret.

Ruská revoluce doutnala dlouhá léta. Vypukla náhle, když si nevolníci konečně uvědomili, že car i Car jsou jedna a táž osoba. Je třeba poznamenat, že jakmile je po revoluci, utlačovaní často převezmou moc a začnou se chovat jako utlačovatelé. Pak už je pochopitelně velmi svízelné dovolat se k nim a na peníze zapůjčené během bojů na cigarety a žvýkačky je lepší zapomenout.

Metody občanské neposlušnosti:

Hladovka. Utlačovaný v tomto případě nepřijímá potravu, dokud nejsou splněny jeho požadavky. Rafinovaní politikové často umístí hladovějícímu na dosah sušenky nebo kousek čedaru. Tomu je třeba odolat. Jestliže vládní strana přiměje hladovkáře, aby přijímal potravu, vzpouru obvykle hravě potlačí. Jestliže ho přiměje, aby se najedl a jídlo i zaplatil, má vítězství v kapse. V Pákistánu zlikvidovali hladovku, když vláda vyrukovala s mimořádně skvělým telecím “cordon bleu”, které masy neodmítly, protože jim náramně zachutnalo. Takové labužnické pokrmy jsou ovšem vzácností.

S hladovkou je potíž, protože za pár dní už máte docela hlad, zejména když ulicemi projíždějí najaté vozy s amplióny, ze kterých se ozývá: “Ňam... to kuřátko se povedlo... ňam... trochu hrášku... ňam...”

Pro ty, jejichž politické názory nejsou zas tak radikální, existuje modifikovaná forma hladovky: přestanou jíst pažitku. Toto malé gesto, je-li správně načasováno, může vládu značně podrýt. Je známo, jak Máhátmá Gándhí trval na tom, že bude jíst salát nepromíchaný v zálivce, a britskou vládu tím zahanbil natolik, že učinila řadu ústupků. Kromě potravy se lze vzdát dalších věcí: kanasty, úsměvu i napodobování čápa stáním na jedné noze.

Stávka vsedě. Odeberte se na určité místo a posaďte se. Usedněte na zem, jinak byste setrvali v dřepu, tedy v pozici postrádající jakýkoliv politický dopad, pokud nedřepí i vláda. (Což se stává vzácně, i když v chladném počasí se vláda občas krčí.) Jde o to, abyste zůstali sedět, dokud nebudou učiněny ústupky, ale podobně jako při hladovkách se vláda nenápadně pokusí přimět stávkujícího, aby vstal. Řekne třeba: “Tak vstávat, zavíráme.” Anebo: “Můžete na chvíli vstát, ať vidíme, kolik měříte?”

Demonstrace a pochody. Demonstrace se musí konat každopádně všem na očích. Proto se jí říká “demonstrace”. Jestliže si někdo demonstruje soukromě u sebe doma, není to vlastně demonstrace, ale pouhé “blbnutí” nebo “chování učiněného vola”.

Pěknou ukázkou demonstrace byl takzvaný Bostonský čajový dýchánek, při němž rozhořčení Američané, přestrojení za Indiány, naházeli do přístavu britský čaj. Pak zase Indiáni, přestrojení za rozhořčené Američany, naházeli do přístavu Brity. Posléze se do přístavu navzájem naházeli Britové, přestrojení za čaj. Němečtí žoldnéři, odění pouze do kostýmů z Trójanek, naskákali do přístavu jako poslední, aniž k tomu měli zjevný důvod.

Při demonstraci se vyplácí nést poutač, na kterém uvedete svůj postoj. Mezi doporučené postoje patří: 1) snižte daně, 2) zvyšte daně, 3) přestaňte se zubit na Peršany.

Různé další metody občanské neposlušnosti:

Stůjte před radnicí a skandujte slovo “pudink”, dokud nebudou splněny vaše požadavky.

dopravu pomocí stáda ovcí v obchodní čtvrti.

Telefonujte příslušníkům nejvyšších vrstev a zpívejte jim do telefonu “Bess, teď jsi žena má”.

Převlékněte se za policistu a začněte poskakovat.

Předstírejte, že jste artyčok, ale šťouchejte do kolemjdoucích.

(Woody Allen – Bez peří. Překlad Dana Hábová. Praha: Argo 1995. ISBN 80-85794-86-1)