Stejně jako jeho bratři byl deklamátor (přednašeč, řečník) a propagátor deklamací, které postupně prostoupily celou římskou literaturou. Hlásal stoickou nauku, že nejvyšší dobro pro člověka, zdroj štěstí a blaženosti je ctnost, že člověk má odolávat vnějším okolnostem, které nemůže ovlivnit, a má žít v duševním klidu, z něhož pravého filosofa nemohou vyvést ani rány osudu.

Seneca byl jedním z nejplodnějších autorů, psal prózu i poezii. Psal v krátkých, jednoduchých větách a styl byl místy trochu až komediální. Byl přívržencem nového, bujarého, tzv. asijského stylu psaní a často napadal starší autory (neměl rád attický styl). Svou mluvou napodoboval Ovidia. Ve svých filosofických úvahách vycházel ze stoicismu a jeho díla se týkají především morální filosofie. Nesoudil lidi tak přísně, jak bylo ve stoicismu běžné, a propagoval jakousi rovnost mezi lidmi.

Jeho filosofická díla se vyznačují hlubokými, jasně vyjádřenými myšlenkami a velkou znalostí lidí. Byla spíše populární než vědecká, ale přiblížil jimi lidem spoustu složitých myšlenek, které se mu podařilo vtěsnat do jedné jasně formulované věty. Proto byl a je často citován.

Pro nastávající chvíle vánoční jsme vybrali část Senekova díla O duševním klidu, protože ten právě v těchto podivných dobách potřebujeme snad ze všeho nejvíc. Krásné svátky přeji!

Knihu otevírá úvod, v němž Annaeus Serenus, velitel císařské osobní stráže, prosil svého přítele filosofa Seneku o radu, co má učinit, aby si ve svých pochybách a nejistotě zajistil duševní klid. Napsal Senekovi:

„Jsem ve stavu, sice ne nejhorším, ale přece dosti žalostném a mrzutém: nejsem ani nemocen ani zdráv. Třebaže se mi líbí střídmost a prostota, přesto oslňuje mě a mého ducha skvělá nádhera ba i drahocenný dům, do něhož vstupuji, zářící bohatstvím rozesetým po všech koutech. Když jsem se nyní vracel z dávno navyklé střídmosti, obklopila mne velikým svým leskem nádhera a odevšad zaznívá okolo mne; bystrost zraku se ztrácí, snáze proti rozmařilosti pozvedám mysl nežli zrak. Proto odcházívám ne sice horší, ale tesklivější. Do duše se mi vkrádá hlodavá pochybnost, zdali ony věci· nejsou přece jen lepší: nic z těchto věcí mne nemění, a přece cosi rozrušuje klid.

Zdá se mi také, že by mnozí mohli dospět k moudrosti, kdyby si nemysleli, že k ní už dospěli; kdyby si leccos sami sobě nenalhávali. Kdo mezi chvalořečníky a lichotníky nelichotí nejvíce sobě sám? Prosím tě, máš-li nějaký lék, jímž bys tuto mou kolísavost zastavil, prosím o něj. Budu ti vděčný za svůj klid.“ (zestručněno a mírně upraveno do soudobé češtiny)

Seneca odpovídá a svou obšírnou odpověď vtěluje do knihy O klidu duševním (zde jsme ponechali jazyk a styl překladu Jaroslava Dvořáčka, který vyšel roku 1928):

„Věru již dávno v tichosti sám se ptávám, Serene, k čemu bych asi připodobnil takovýto stav mysli, a s žádným příkladem bych ho blíže nesrovnal než se stavem těch, kteří, vyváznuvše z dlouhé a vážné nemoci, bývají postiženi horečkami a občas slabými záchvaty; a když vyváznou z následků, přece bývají znepokojováni podezřením, jsouce už zdrávi nastavují ruku lékařům a úzkostlivě posuzují každou teplotu těla. Tělo jejich, Serene, není málo zdravé, ale málo přivyklo zdraví: tak bývá jaksi zvlněno i klidné moře, zvláště když se po bouři utiší. Pročež jest zapotřebí nikoli oněch silných léků, které již máme za sebou, aby ses někdy sám proti sobě postavil, někdy rozhněval, někdy přísněji naléhal, - nýbrž toho, co arciť' přichází naposled, abys měl důvěru v sebe a věřil, že jdeš správnou cestou, nejsa nijak odvracen křižujícími se šlépějemi mnohých, na vše strany se rozbíhajících, a některých, již bloudí kolem samé cesty.

To však, po čem toužíš, jest velké a vznešené a bohu se blížící: nedáti se rozrušiti.· Tomuto neochvějnému stavu mysli Řekové říkají euthymia, a o ní je výborný spis Demokritův; já mu říkám klid. (Neboť není třeba napodobovati a doslovně překládati slova co do jejich tvaru; věc samu, o niž běží, jest označiti nějakým jménem, které musí míti význam, nikoli podobu názvu řeckého).

Tážeme se tedy, jak by mysl stále šla stejnoměrnou a klidnou chůzí, jak by byla sobč nakloněna, jak by spokojeně hleděla na svůj stav a této radosti nepřerušovala, nýbrž zůstávala v klidném stavu. Nikdy se ani nevyvyšujíc ani nesnižujíc: to bude její klid. Jakým způsobem možno k němu dospěti, zkoumejme povšechně; ty si z obecného léku vezmeš, kolik budeš chtíti. Zatím však nutno veřejně postaviti před oči celou chorobu, z níž každý pozná svou část; ty pak zároveň pochopíš, oč méně práce s nechutí k sobě máš nežli ti, jež připoutány ke skvělému povolání a sténající pod tíží slavného jména ve vlastní přetvářce více drží stud nežli vůle.

Všichni jsou v témže postavení: i ti, kteří jsou týráni lehkomyslností, omrzelostí a neustálým měněním úmyslů, ti, jimž se vždycky více líbí to, čeho zanechali, - i ti, kdož jsou ochablí a ospalí. K nim připočti ty, kdož se nejinak nežli lidé, kteří nesnadno usínají, obracejí a lehají si hned tak, hned onak, až únavou dojdou klidu: měníce čas od času poměry svého života, zůstávají na konec v těch, v nichž je udržuje nikoli nechuť ke změně, nýbrž staroba, líná k novotám. Připočti též ty, kteří bývají vytrvalí ne vlivem své stálosti, nýbrž lenosti, a žijí nikoli tak, jak chtějí, nýbrž - jak začali. Nespočetné jsou dále zvláštnosti této choroby, ale výsledek jeden: nespokojenost s sebou. Tato vzniká z neukázněnosti mysli a z ostýchavých nebo neukojených žádostí, když se lidé bud" neodvažují toho, po čem dychtí, anebo toho nedosahují a cele se oddávají naději: bývají vždy nestálí a kolísaví, což se nutně přihází těm, kdož ulpívají na svých tužbách. Všemi cestami směřují ke splnění svých přání, učí se nečestným a nesnadným věcem i nutí se k nim, a když je námaha bez odměny, mučí je bezvýsledná hanba a rmoutí se proto, že usilovali ne o zlo, nýbrž že marně. Tehdy zmocňuje se jich lítost, že započali, i strach započíti, a plíží se ono zmítání mysli, nedocházející výsledku, protože nedovedou svým žádostem ani poručiti ani vyhověti, rozpaky života nemohoucího se vyprostit a pro zmařená přání malátný stav mysli. To vše bývá vážnější, jakmile se z omrzelosti nad nezdarem své námahy uchýlí v soukromí, k samotářským studiím, jichž nemůže snésti duch uvyklý veřejnému životu a toužící po činech, jakož i neklidná povaha, mající totiž v sobě málo útěchy a opory; a tak duch, zbaven jsa všech potěšení, jež těkavým poskytují už sama zaměstnání, nesnáší domova, samoty a stěn a nerad vidí, že je zůstaven sám sobě. Odtud bývá ona omrzelost a nespokojenost s sebou, zmítání duše nikde se neuklidňující a stav, jenž nevrle i trudně snáší svou nečinnost; obzvláště, když se stydí přiznati si příčiny a když ostýchavost ještě prohloubí tato muka;-žádosti sevřené v úzkém prostoru bez možnosti uvolnění samy se rdousí; odtud smutek a únava a tisíceré zmítání nerozhodné mysli, kterou nesplněné naděje udržují v napětí, oželené v zármutku; odtud onen stav lidí, proklínajících svou nečinnost a naříkajících, že nemají nic, co by dělali, odtud nejnevraživější závist cizích úspěchů. Neboť neblahá nečinnost živí jejich závist a přejí si, aby všichni byli zničeni, protože sami nemohli dojíti zdaru; potom z této nechuti k cizím úspěchům a z beznadějnosti vlastních vzniká duch, hněvající se na osud, naříkající na běh světa, ukrývající se do zákoutí a obírající se svým trestem; zatím se sobě protiví a znechucuje. Neboť od přírody jest lidský duch čilý a náchylný k živosti; milý jest mu všeliký podnět ke vzrušení a k rozptýlení, milejší právě nejprázdnějším hlavám, které se činností rády vysilují. Jako některé vředy touží po ruce, jež by je rozškrábala, a libují si v jejím doteku, a ošklivému svědění na těle lahodí vše, co jej dráždí: právě tak bych řekl, že těmto myslím, v nichž žádosti propukly jako zlé vředy, bývá námaha a utrpení potěšením; neboť jsou věci, které při některé bolesti lahodí i našemu tělu, jako obraceti se, léhati si s boku ještě nezemdleného na druhý a stále do jiné polohy se převraceti. Takový jest i onen Achilles u Homéra, hned sehnutý do předu, hned v zad, sám zaujímaje rozličné polohy těla. To bývá význačnou vlastností nemocného, že nic dlouho nesnáší a změn užívá jako léků.

Proto se podnikají těkavé cesty, bloudí se po cizích březích a brzy na moři, brzy na zemi se zkouší vrtkavost, nevražící vždycky na to, co právě má. "Nyní pojeďme do Kampanie." -Tamní rozmařilost hned zas omrzí: "Pojďme do pustin, procestujme Bruttijsko a lesy v Lukanii; v těch pustinách se přece najde něco půvabného, čím by si zpovykané oči odpočinuly od špíny příšerných míst." -"Pojeďme do Tarenta, do jeho velebeného přístavu, kde je v zimě mírnější podnebí, do kraje, který i pro své dřívější· obyvatelstvo byl dosti bohatý." Ale už příliš dlouho si uši odpočinuly od potlesku a hluku, zachce se už pokochat se i lidskou krví. Proto: "Zaměřme tudíž zase k městu!" Cesta za cestou se podniká a divadla jsou vystřídávána divadly, jak praví Lucretius: "Takto před sebou prchá vždy každý."

Ale co platno, jestliže neuprchne? Sám sebe sleduje a na sebe dotírá jako nejobtížnější průvodce. Pročež máme věděti, že netrpíme vinou míst, nýbrž svou vlastnÍ. Jsme slabí na přetrpění všeho, nesnášejíce poněkud déle ani námahu, ani rozkoš, ani sebe, ani jinou věc. Tento stav dohnal některé lidi až k smrti, protože měníce často své záměry, opět se k nim vraceli a nedopřáli místa něčemu novému; počal se jim hnusiti život i sám svět a nadešel stav sžÍravého rozkošnictví: "Jak dlouho stále totéž?"

Ptáš se, jaké pomoci je po mém soudu třeba užíti proti této omrzelosti? Nejlépe, jak praví Athenodoros,· bylo by zaměstnávati se úředním jednáním, účastí ve věcech veřejných a službami občanskými. Neboť jako někteří lidé tráví den na slunci, cvičením a péčí o tělo, jako zápasníkům daleko nejprospěšnější bývá posilovati svá ramena a zdatnost, jíž se jedině věnovali: tak pro vás, kteří připravujete svého ducha k zápasu v životě veřejném, jest nade vše nejlepší býti ve stálé činnosti. Neboť má-li kdo úmysl státi se užitečným spoluobčanům i ostatním smrtelníkům, zároveň se cvičí i prospívá, jestliže se vrhne do proudu veřejného života, spravuje podle možnosti věci veřejné i soukromé.

"Protože však," praví Athenodoros, "při této tak bláznivé lidské ctižádosti (když tolik překrucovačů práva obrátí i poctivost v nejhorší zlo), prostota a čestnost není bezpečná a vždycky se též naskytne vice toho, co překáží, než co se zdaří: je třeba ustoupiti z fora a z působení veřejného; vždyť velký duch má možnost, aby se i v soukromém životě široce rozvinul; neboť tak, jako se v klecích krotí útočnost lvů a divých zvířat, nebývá tomu u lidí, jichž činy právě v soukromí bývají největší. Ať se však utají tak, aby, nechť kamkoli skryje své tiché působení, snažil se prospívati jednotlivcům i celku svým nadáním, hlasem i radou; neboť státu neprospívá jenom ten, kdo vybírá kandidáty, hájí obžalovaných a hlasuje o míru a válce; nýbrž i onen, jenž povzbuzuje mládež, jenž za takového nedostatku dobrých učitelů vštěpuje do duší ctnost, jenž chytá a odvrací lidi ženoucí se úprkem za penězi a hýřením a - byt' i nic jiného-jistě je aspoň zadržuje, v soukromí pracuje pro veřejné dobro. Či snad ten, kdo rozsuzuje cizince a občany·nebo jako městský praetor vyhlašuje stranám rozsudek přísedícího, koná více nežli onen, který učí, co je spravedlnost, co zbožnost, co trpělivost, co statečnost, co pohrdání smrtí, co poznání bohů, jak bezpečný a zdarma získávaný statek je dobré svědomí? Jestliže tedy čas, jejž ubéřeš veřejným službám, věnuješ studiím, tím nezběhneš ani se nezpronevěříš povinnosti; neboť službu vojenskou nekoná jenom ten, kdo stojí v šiku bitevném a hájí pravého nebo levého křídla, nýbrž i ten, kdo střeže bran a stojí na stanovišti méně nebezpečném, ne však bezstarostném, kdo koná stráž a spravuje zbrojnici: i tyto služby, třebaže jsou nekrvavé, počítají se do let vojenských.

Oddáš-li se zase studiím, unikneš vší nechuti k životu a z omrzelosti světla nebudeš si přáti, aby nastala noc, a nebudeš sobě obtížný ani jiným zbytečný; mnohé v přátelství přivábíš a právě ti nejlepší se k tobě pohrnou. Neboť ctnost, byt' i tající se, nikdy nebývá utajena, nýbrž jeví znaky své: kdo jí hoden bude, půjde po jejích stopách. Neboť dáme-li výhost všemu styku s lidmi, zřekneme-li se lidského pokolení a budeme žíti pohříženi jediné v sebe, v zápětí za takovou samotou, zbavenou všeho snažení, následovati bude nedostatek jakékoli činnosti. Začneme jedny budovy stavěti, druhé bourati, zatlačovati moře, * přes nepříznivou polohu přiváděti vodu a špatně hospodařiti s časem, jejž nám příroda dala prožíti: jedni jím skrblíme, druzí jej marníme; jedni jej odvažujeme tak, abychom mohli z něho počet vydati, druzí zas, že nám z něho nezbývá nic; a nad to nic není hanebnějšího. Často stařec letitý nemívá žádného jiného důkazu, jímž by dosvědčil, že dlouho žil, leda svůj věk.“

Seneca – O klidu duševním (De tranquillitate animi). Překlad Jaroslav Dvořáček. Nakladatel Bohuslav Hendrich, Praha 1928.