Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy 337. Benešův plán

14.01.2024 11:39 | Komentář

Vladimír Krychtálek, jeden z nejaktivističtějších novinářů sloužících nacismu a Protektorátu, který byl za kolaboraci s nacistickým Německem popraven. Z jeho knihy Bolševici vytáhl mediální analytik Petr Žantovský pasáž nazvanou Beneš a my. Kromě autorovy osobní nevraživosti vůči Benešovi se v ní dozvídáme i některé okolnosti podzimu 1938, které běžně nejsou známy.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy 337. Benešův plán
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mediální analytik Petr Žantovský

Vladimír Krychtálek (27. ledna 1903 Brno – 22. dubna 1947 Praha) byl český novinář, popravený za kolaboraci s nacistickým Německem během druhé světové války. Je považován za jednoho z nejaktivističtějších novinářů sloužících nacismu a Protektorátu, spolu s E. Vajtauerem, E. Moravcem, K. Lažnovským a dalšími.

V novinách a rozhlase začínal už ve 20. letech. V letech 1927–1930 pobýval Vladimír Krychtálek ve Francii a vycestoval do Číny. Odtud přispíval do Lidových novin, kde získal v roce 1931 zaměstnání jako redaktor v různých rubrikách. V září 1934 odjel do Moskvy jako zpravodaj Lidových novin. Psal odtud články pod názvy Úspěchy Sovětského svazu a Problémy Sovětského svazu, dále politické úvahy, především ve vztahu k hrozícím válečným konfliktům.

Vladimír Krychtálek byl z Moskvy odvolán v květnu 1936. Těsně před odvoláním z Moskvy ještě přispěl do Lidových novin dvěma příspěvky. 5. 4. 1936 v příspěvku Rusko a Evropa hodnotil v zásadě pozitivně Sovětský svaz, psal o nereálnosti neutrality a podporoval regionální bezpečnostní dohody. 14.5.1936 pak formuloval úvahu o další expanzi Německa (očekával ji směrem na Polsko). Upozornil na nevýhodnost dvoustranných paktů s Německem a na přednosti regionálních smluv. V říjnu 1937 ukončil s Lidovými novinami pracovní poměr kvůli názorovému nesouladu (podloženém i Krychtálkovým antisemitismem). Zmiňuje to i v knize, z níž zde citujeme. Následně nastoupil do deníku agrární strany Venkov.

Po uzavření Mnichovské dohody byl v listopadu 1938 a počátkem března 1939 vyslán, se souhlasem ministerského předsedy Rudolfa Berana, k jednáním do Berlína.

Již 17. března 1939, tedy pouhé dva dny po vzniku Protektorátu, byl Vladimír Krychtálek, jako jeden ze zástupců přípravného výboru Národního svazu českých novinářů, přijat tiskovým přidělencem říšského vyslanectví v Praze. Cílem bylo ujistit německou stranu o loajálnosti českého tisku. 15.5.1939 se stal šéfredaktorem deníku Večer, který byl, spolu s deníkem Venkov, periodikem agrární strany. Na podzim 1939 se zúčastnil zájezdu českých novinářů na území poraženého Polska, na který se dobrovolně přihlásil. Německou stranou byli čeští novináři usměrňováni, aby ve svých příspěvcích zdůrazňovali, že český národ se vyhnul útrapám války.

Do celostátní politiky vstoupil Vladimír Krychtálek 13. září 1940, kdy se stal zmocněncem Národního souručenství pro propagandu a tisk. Od 17. února 1942 do května 1945 byl Vladimír Krychtálek v čele Národního svazu novinářů, který sdružoval české protektorátní žurnalisty. V této funkci například pronesl 22. 6. 1942 projev na manifestaci Národního svazu novinářů po atentátu na Reinharda Heydricha. (V něm též uvedl, že rodinní příslušníci a příbuzní osob činných v zahraničí by měli být internováni.) Jeho články z této doby byly vesměs zaměřeny proti Edvardu Benešovi a československé exilové vládě a propagovaly antisemitismus a spolupráci s Němci. Krychtálek byl jedním ze třiceti nositelů nejvyššího stupně vyznamenání Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava (tzv. ”Svatováclavská orlice”) III. stupně se zlatým věncem.

14. května 1945 byla na Vladimíra Krychtálka uvalena zajišťovací vazba. Krátce nato vstoupily v platnost retribuční dekrety presidenta republiky ze dne 19. června 1945. Hlavní líčení proti němu bylo zahájeno 8. dubna 1947 a denní tisk o něm průběžně informoval. Spolu s ním byli souzeni Jaroslav Křemen (1908–1978, šéfredaktor deníků A-Zet a Lidový deník), Karel Werner (1906–1947, šéfredaktor Poledního listu a Večerního Českého slova) a v nepřítomnosti Emanuel Vajtauer. Vladimír Krychtálek byl popraven 22. dubna 1947 na základě rozsudku z téhož dne.

Podobně jako Emanuel Moravec, i Krychtálek začínal v Lidových novinách a oba spolu sdíleli také velmi nepřátelský postoj vůči Edvardu Benešovi. Proto jsme vybrali tu pasáž z jeho knihy Bolševici, Beneš a my (vydal Orbis, Praha, 1941), kde se zabývá jednáním prezidenta Beneše v období roku 1938, v čase mobilizací a zejména pak v kontextu Mnichovské dohody. Na jeho stylu je patrná skutečně osobní nevraživost vůči Benešovi, ale na druhé straně se zde dozvídáme i některé okolnosti podzimu 1938, které běžně nejsou známy, například Benešova snaha uzavřít dohody s Polskem a nabídka Sovětskému svazu, aby se ČSR stala jeho součástí (za účelem obrany proti nacismu).

BENEŠUV PLÁN

Ještě několik dní před mnichovským rozhodnutím o odstoupení Sudet Beneš mluvil k českému národu rozhlasem a řekl: „Nebojte se, já jsem vše promyslil a mám plán.“ Jaký to byl plán? Beneš chtěl nastolit svou diktaturu a za pomoci Sovětů začít válku. Chtěl-li pomoc Moskvy, musil napřed povalit námitku Moskvy, že nemá s Česko-Slovenskem společných hranic, a Polsko že průchod nepovolí. Pokud jde o průchod Rumunskem, i kdyby byl býval povolen, neměl praktické ceny. Odborníci vypočetli, že by to trvalo rok, než by zde nějaká podstatná pomoc touto oklikou a po těch dopravních prostředcích, které tam byly disposici, došla. Beneš se rozhodl, že Polsko získá.

Vynořil se polský agent Kahánek (bývalý šéfredaktor deníku Venkov, pozn. pž) a spojil se s šéfem tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí Hájkem. Kahánek se s Hájkem stýkal téměř denně v hotelu Ambasador. Musil si informacemi vykupovat Hájkovo mlčení, neboť Hájek měl v rukou ony rumunské doklady, v nichž se mluvilo o Kahánkovi a jeho poměru k polské výzvědné službě.Hájek inspiroval Beneše,jenž se uzavřel s Kroftou, a výsledkem této porady byl dopis polskému presidentu Mościckému, dopis, v němž Beneš nabízel Polsku odstoupení české části Těšínska. Neoficielně, ne v tomto dopise, nýbrž přes Hájka, Kahánka a Wierszbańského bylo sděleno, že nyní nic nestojí v cestě dorozumění polsko-českému.

Na onen dopis nikdy nedošla odpověď a také naděje na pakt česko-polský padly do vody. Avšak když potom Polsko žádalo ultimatem odstoupení Těšínska, žádalo všechno, co Beneš svým „velkomyslným“ dopisem nabídl.

O obsahu toho dopisu zvěděla vláda a generální štáb teprve tehdy, když byl již odeslán. Zhrozili se podrobností. Beneš a Krofta odstupovali takto: vzali si mapu a místopis. Našli město Třinec. Podívali se do místopisu: 3000 obyvatel. Jen tři tisíce obyvatel? To bychom tedy mohli odstoupit. Ale jsou to vesměs Češi, Poláci tam téměř žádní nejsou. To nevadí, ukažme dobrou vůli.

Teprve potom jim řekli odborníci, že tam jsou nejmodernější železárny v Evropě, do nichž byla krátce před tím investována skoro miliarda korun. A tento šarlatán má ještě dnes odvahu mluvit k českému národu?

Již dvakrát jsem se zde zmínil o polském tiskovém atašé Wiersbańském. Malý detail: Byl přeložen do Paříže s mnohem větším platem, ale odmítl odejít z Prahy. Řekl, že chce vidět zánik prašivého českého státu zblízka. Nevím, kde byl potom, když zanikal stát polský.

Přišlo mnichovské rozhodnutí, že Česko-Slovensko má odstoupit Německu celou sudetskou oblast. Poněvadž toto rozhodnutí, toto vyhození Čechů ze saní je až podnes nejlepším výchovným prostředkem pro každého Čecha, dovolím si je opakovat. Bylo usneseno za souhlasu Anglie a Francie, že nepřijme-li Praha podmínky mnichovského jednání, postaví se nejen Německo a Italie, nýbrž též Francie a Anglie nepřátelsky proti Čechům. V době, kdy jsme měli s Francií spojenecký pakt o vzájemné pomoci pro každý případ, hrozil nám tento náš spojenec válkou.

Byli bychom bývali měli víc dobré vůle dohodnout se s Německem, kdyby byla Anglie u nás nevzbuzovala naděje, že ač není vázána nám pomoci, přec nám pomůže. Květnová mobilizace r. 1938 byla provedena na její přání. A najednou nám hrozila válkou.

Zástupce Anglie na mnichovské konferenci, ministerský předseda Chamberlain zíval do obličeje českému vyslanci Mastnému, když se ptal na podrobnosti té dohody. Odkázal jej na tajemníka Wilsona. Tu přítomní v hale Němci naléhali na Wilsona, aby sdělil Čechům podrobnosti, na něž s úzkostí čekali. Pan Wilson odpověděl: „Pánové, pro nějaké Čechy si přec nebudeme kazit zábavu.“ A před tímto Wilsonem se nyní uklání pan Beneš a cítí se poctěn, když mu pan Wilson podá pravici.

Řekněme si poctivě: nezacházeli s námi tehdy Němci, naši protivníci, tisíckrát lip než ti tak zvaní přátelé, pro něž jsme byli kdykoliv ochotni nasazovat životy, než naši spojenci? Kdo z Čechů má čest v těle, nesmí nikdy zapomenout na mnichovskou výchovnou lekci.

V Praze probudili v noci Beneše, vytáhli ho z postele, anglický a francouzský vyslanec, přečetli mu mnichovské rozhodnutí a přidali ono ultimatum Francie a Anglie. Beneš svolal ministerskou radu. Rokovalo se o tom, jestli přijat mnichovské rozhodnutí, nebo začít válku. Beneš byl pro válku. Měl vše připraveno. Mel sestavenu celou novou vládu. Někteří ministři, kteří seděli před ním, měli být zatčeni. Ministrem války měl se stát generál Krejčí. Benešův důvěrník, člověk nekalé pověsti, primátor města Prahy Zenkl obcházel spolehlivé lidi a přiděloval jim úkoly.

Z ministrů někteří byli pro přijetí, jiní proti. Šrámek otevřeně mluvil pro válku. Generál Syrový namítal. Tu prohlásil Šrámek, dívaje se naň vyzývavě: „Líp je s Bohem a se ctí zahynout, než přijmout tuto hanbu.“ Bylo by pochopitelné, kdyby takto promluvil mladý člověk, náležející do prvních linií. Ale tento břicháč, jenž již tehdy, jak je prokázáno, připravoval se prchnout za hranice, jakmile zahřmí první výstřely, tento břicháč našel drzost hnát do ztracené války, do jisté záhuby výkvět české mládeže, tento páchnoucí plutokrat chtěl, aby zbytečně a marně statisíce, ba miliony českých matek a žen oplakávaly své syny a muže, a aby statisíce sirotku bloudilo kouřícími zříceninami českých měst.

Generál Syrový neuznal jej hodna jediného pohledu. Obrátil se na Beneše a řekl: „Na své svědomí, na svou odpovědnost, můžete mne, pane presidente, zaručit jediného spojence?“

Beneš odpověděl delší frází. Že je velmi pravděpodobné, že Francie, vypukne-li válka, přec jen zasáhne. Anglie že pak bude nucena zasáhnout též. Pak že je zde Moskva. Je sice vázána jen tehdy, dodrží-li své slovo Francie, ale smlouvy že nejsou všechno, že on, Beneš, soudí, že i Moskva zasáhne.

Syrový ho přerušil: „Pane presidente,“ řekl, „můžete zaručit jediného spojence? Odpovězte, ano či ne?“ Beneš zbledl a dlouho mlčel. Pak odpověděl: „Ne.“ „Pak tedy,“ prohlásil Syrový, pohlížeje do očí všem členům vlády, „pak tedy já na jatky naše hochy nepovedu.“

Schůze vlády se skončila. Mnichovské usnesení bylo vládou přijato.

Syrový mel pravdu, pozdější události to ukázaly. Ale Syrovému bylo známo mnoho věcí z květnové mobilisace. Vyprávěli o tom vojáci, kteří se z ní vrátili. Okamžitě u všech intendatur, proviantur, ve skladištích a u všech služeb v týle objevili se nespočetní Židé a synkové bohatých a vlivných rodin s protekcí.

Leč Beneš měl plán, a ten si již připravoval. Byly sestaveny tak zvané oddíly SOS, které měly za frontou převzít službu četnictva. Lidé v nich byli vybraní benešovci a komunisté. Byli v civilu, na rukávě měli pásku, ozbrojeni byli automatickými pistolemi a ručními granáty. Komunisté obdrželi seznamy osob, které nutno ihned při vypuknutí války zastřelit. Byl jsem tam též, na těch seznamech Kdosi, nikdy jsem se nedověděl kdo, zavolal mne telefonicky, varoval a vybízel k útěku.

Beneš si dal zavolat z Hradu, kde mel svou centrálu, Moskvu. Přál si mluvit se Stalinem, dali mu však k telefonu Litvinova. Jemu Beneš oznámil, že chce vyjádření, jestli Moskva půjde na pomoc, když Beneš prohlásí Česko-Slovensko za sovětský stát v rámci SSSR a začne válku. Slíbil, že dá rozdat komunistům zbraně, aby ihned odstranili nespolehlivé živly.

Zbraně se skutečně rozdávaly, pod záminkou, že se pokračuje ve vyzbrojování oddílů SOS. Všichni selští předáci, předáci živnostenské strany, lidé Stříbrného, významní činitelé v průmyslu, fašisté a nespolehliví důstojníci měli být té noci zastřeleni.

Beneš zatím cekal na odpověď z Moskvy. Přišla za dvě hodiny. Litvinov mu sdělil, že Moskva na tomto řešení nemá zájmu. Podporu ano, sama však že do války nepůjde.

Benešův rozhovor s Litvínovem a odpověď Litvinova byly odposlouchány ve Varšavě. Leč i v Praze bylo několik lidí, jimž se Beneš svěřil se svým plánem. Věděli o něm na příklad někteří ministři. Ve Varšavě byl rozhovor s Moskvou zachycen na desku a předložen v Paříži. Varšava tím dosáhla, že se Francie nestavěla na odpor ihned ohlášeným požadavkům polským.

A nyní nastala nejtrapnější kapitola. Nikde v dějinách světa bychom nenašli něco podobného. Tento člověk, který prohrál svému národu spojence, který sám osobně byl diskvalifikován, jehož celá koncepce selhala, jehož plán se ukázal fantasií, jenž prohrál nejen pověst, nýbrž i čest, tento člověk nechtěl se hnout, seděl jako přilepen na prezidentském křesle, a mečel svým kozlím hlasem, že se nevzdá.

Domlouvali mu. Poukazovali na to, že Francie a Anglie nemají zájmu na podrobnostech provádění mnichovské dohody, že při tom jsme odkázáni jen na dobrou vůli Berlina, kde nám nemůže prospět, zůstává-li on, Beneš, sedět. Přijel z Říše generál Husárek, prosil, naléhal, žebronil, Beneš však dále mečel svým kozlím hlasem, že se nevzdá. Vyjednávali s ním nepřetržitě mnoho hodin ministři i generálové, vymiňoval si, že se tedy vzdá, když se mu zaručí, že bude znovu zvolen, tímto laciným gestem chtěl ošidit národ, jenž demonstroval proti němu a provolával mu hanbu na ulicích. Vzdal se bez podmínek teprve tehdy, když proti němu vystoupil muž, na něhož dosud nejvíc spoléhal, generál Krejčí.

Podepsal.

Podepsal a odejel z Prahy na přepychový zámek, který si z peněz, ukradených chudému českému lidu, dal postavit v Sezimově Ústí. Pobyl tam několik dní, radil se se svými věrnými, kteří ani po ztrátě cti jej neopustili, a pak v noci, jako zloděj za prvých rozbřesků dne uletěl do ciziny. Všechno své jmění tam již dávno před tím převedl prostřednictvím bankovního domu Petschek, židovské firmy. Žid Bondy již dávno kupoval proň zlato a diamanty, které potom jeho bratr Vojta v sedmi velikých kufrech odvezl do Ameriky. Bylo mu líto zámku v Sezimově Ústi, který nemohl odvézt s sebou v kufru. Aby mu zůstal, nastrojil ještě fingovaný jeho prodej.

 

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Petr Žantovský



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

15:57 Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška) se nezajímají o míněn…