Karel Lažnovský (8. března 1906 Motyčín, dnes součást Kladna – 11. října 1941 Praha) byl novinářem, redaktorem a politickým publicistou. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl aktivním komunistou, až do roku 1933 psal pro Rudé právo. Poté psal pro deník České slovo. V období Protektorátu patřil do skupiny aktivistických novinářů vytrvale podporujících okupační moc. Byl otráven členy demokratického odboje během tzv. chlebíčkové aféry, podle závěrů pitvy zemřel na břišní tyfus.

Chlebíčková aféra nebo také Travičská aféra je událost ze září 1941, při které protektorátní ministerský předseda Alois Eliáš nechal otrávit několik kolaborantských novinářů. Incident dodnes nese název známé pochutiny, jelikož otravu způsobily infikované chlebíčky.

Ihned po vzniku protektorátu vymizely veškeré politické strany, organizace a hnutí, Poslanecká sněmovna a Senát Národního shromáždění zanikly, a na místo klasické vlády vznikla vláda úřednická. Politickou stranou zůstalo jen nově vzniklé Národní souručenství.

Součástí okupačního režimu byl i protektorátní tisk, tzv. aktivističtí novináři, tj. s okupačním režimem aktivně spolupracující novináři. Ti převzali nacistickou ideologii, aktivně spolupracovali s německou zpravodajskou službou a mnozí z nich udržovali vřelé osobní kontakty s nacistickými úředníky.

V březnu 1941 vytvořila tato skupina kolaborantů tzv. sedmičku vedoucích novinářů, do které patřili Vladimír Krychtálek, Karel Lažnovský, Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Václav Crha, Emanuel Vajtauer a Karel Werner. Společně usilovali o vytvoření pronacistického proudu české žurnalistiky, přijetí nacistické ideologie a postupné úplné začlenění českých zemí do říše. Ústředním bodem programové kritiky aktivistických novinářů vůči vládě byla její pasivita ke světovým událostem a neochota spolupráce s nacistickým režimem. Proto se ocitli v rozporu s oficiální politikou Aloise Eliáše a jeho vlády. Proti aktivistickým novinářům vystupoval prostřednictvím londýnského rozhlasu i zahraniční odboj.

V srpnu 1941 za podpory úřadu říšského protektora zahájili aktivističtí novináři proti ministerskému předsedovi ofenzivní politiku. Na poradě tiskového odboru svolané Wolfgangem Wolframem von Wolmar si sedmička vedoucích novinářů stěžovala na nedostatečný proněmecký postoj protektorátní vlády. Londýnský rozhlas vzápětí reagoval veřejnou výzvou Čechům k bojkotu protektorátního tisku. K bojkotu došlo 14. září a bezprostředně po něm aktivističtí novináři požadovali Eliášovu veřejnou podporu. Ministerský předseda se striktně odmítl v této záležitosti exponovat, stejně tak odmítal hromadnou audienci novinářů. Eliáš názor změnil až ve chvíli, kdy žurnalisté přesunuli své požadavky na prezidenta Háchu, protože se domníval, že prezident jejich tlaku podlehne.

Alois Eliáš před konáním schůzky kontaktoval Miloše Kliku, urologa a svého přítele, se kterým již v roce 1940 plánovali odstranění K. H. Franka. Klika je dodnes považován za hlavního otce myšlenky odstranění vlivných nacistických představitelů pomocí bakteriologické zbraně. Zprostředkovatelem účinného jedu měl být František Patočka, ředitel bakteriologického ústavu při Karlově univerzitě, a jeho kolegové Ivan Málek a Vladimír Wagner. Patočka sám neměl možnost bakterie získat, proto požádal své kolegy, aby laboratorně vyšlechtili bakterie tyfu a tuberkulózy. Musela být také vyřešena otázka aplikace jedu do občerstvení. V den schůzky, 18. září 1941, přinesl Eliáš do ordinace profesora Kliky pět obložených chlebíčků s pomazánkou a sardinkami. Jed do nich musel být vpraven tak, aby se při servírování neocitly na povrchu a nebyl otráven sám Eliáš. Jed byl proto aplikován pomocí injekční stříkačky, přičemž do každého chlebíčku byla vstříknuta bakterie tyfu a tuberkulózy, a do jednoho z nich přidán dosud nevyzkoušený botulotoxin, tzv. klobásový jed, rozpuštěný ve vodě.

Ve čtvrtek 18. září 1941 přijal Alois Eliáš v úřadovně předsednictva ministerské rady sedmičku aktivistických novinářů, schůzky se účastnili i Eliášovi spolupracovníci šéfredaktor Ctibor Melč a dr. Jaroslav Vorel. Eliáš pečlivě určil zasedací pořádek, přičemž každý z aktivistů měl u své jmenovky připraven talířek s občerstvením – obloženými chlebíčky.

Jednání samotné žádný podstatný výsledek nepřineslo. Stanovisko aktivistických novinářů se nezměnilo, očekávali vyjádření Eliášovy podpory a požadovali větší vstřícnost protektorátních úřadů při spolupráci s nacisty. Nejvíce se v tomto směru angažoval Lažnovský, který kritizoval nedostatečné proněmecké vystupování protektorátní vlády. Eliáš se naopak snažil závažným tématům vyhnout a sváděl řeč na problematiku zásobování, cen a pěstování zemědělských plodin. Když došlo na konkrétní politická témata, Eliáš se obratně vyhýbal zásadním stanoviskům a ujišťoval novináře o tom, že jejich důvody chápe a že se bude konat jistě další schůzka k vyjasnění vzájemných postojů. Porada tak očekávání aktivistických novinářů nenaplnila, jelikož Eliášovy veřejné podpory nedosáhli.

Aktivističtí žurnalisté v následujících dnech na Eliáše i na vládu vyvinuli nátlak, který vyvrcholil požadavkem odsouzení londýnské vlády. Ministerský předseda odkázal žurnalisty na prezidenta Háchu, jehož stanovisko pro něj bylo určující. Audience novinářů u Háchy měla proběhnout 25. září 1941. Očekávaná schůzka se však neuskutečnila, neboť den před jejím konáním oznámil Emanuel Vajtauer, že Lažnovský, Křemen a Krychtálek onemocněli chřipkou. Lažnovského i s jeho kolegy hospitalizovali v nemocnici na Vinohradech, později je převezli do podolského sanatoria SS, kde provedená vyšetření prokázala onemocnění tuberkulózou. Gestapo začalo možný atentát ihned vyšetřovat. O dva dny později, 27. září 1941, proběhla změna v úřadě říšského protektora. Umírněnějšího Konstantina von Neuratha vystřídal nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Ten ihned po svém příjezdu vydal nařízení o výjimečném stavu a o den později vyhlásil stanné právo. Chtěl tak zlikvidovat stále více se vzmáhající odboj a vypořádat se s vysoce postavenými prvorepublikovými důstojníky. Mezi zatčenými byl i Alois Eliáš, kterého obvinili ze spolupráce s odbojovou organizací Obrana národa. Dne 29. září byl zbaven funkce předsedy protektorátní vlády a 1. října měl být za svou rozvratnou činnost souzen.

Atentát si nakonec vyžádal jedinou oběť. Poté, co 10. října 1941 Karel Lažnovský na následky onemocnění zemřel a pitva, kterou provedli lékaři Patologickoanatomického ústavu Německé Karlovy univerzity pod dohledem SS-Hauptsturmführera MUDr. H. Strassenburgera 12. října, jasně prokázala, že příčinou smrti Lažnovského byl tyfus, byl Eliáš podroben dalšímu výslechu. Ten i přes nátlak, který na něj byl vyvíjen, svou vinu popřel. Skutečnost, že byl Eliáš spojovaný s chlebíčkovým atentátem, hodlal Heydrich využít při jeho další obžalobě, zvláštní komise zřízená Říšským kriminálním úřadem v únoru 1942 však spojitost Eliáše s travičskou aférou odmítla.

Aféry se snažili nacisté i aktivisté plně využít. Lažnovskému byl uspořádán státní pohřeb, bylo po něm pojmenováno nábřeží na Novém Městě (dnes Rašínovo nábřeží) a propaganda ho označila za nejvýznamnějšího českého novináře. Chlebíčková aféra je dodnes považována za významný odbojový čin, za nímž stál ministerský předseda Alois Eliáš. Odstraněním Lažnovského přišla česká kolaborantská žurnalistika o jeden z hlavních pilířů.

Z Lažnovského prací vybíráme vstupní pasáž z jeho knihy Hovory s dějinami, který vyšla roku 1941 v edici Na okraj nové doby v nakladatelství Orbis. Lažnovský tu nabádá mladou generaci, aby se přimkla k „nové době“, tedy nacismu a jeho panství v českých zemích. Odsuzuje vše, co tomuto předcházelo a kreslí ony nám tak povědomé zářné zítřky. Důvodem výběru této pasáže je především zde přítomná apelace na mladé, kteří jsou stavěni proti údajné zkostnatělosti starší generace, která vyrostla na masarykovské tradici první republiky a „nepochopila novou dobu“. Je to stejný psychologický fígl, který užívají propagandisté po věky. Vzpomeňte si na komunistický refrén Mladý je každý komunista, akci Mládež vede Brno atd. A úplně stejně dnešní režim pořád apeluje na modernost a kreativitu mladých, kterou staví do přímého protikladu k životní, profesní, odborné a lidské zkušenosti „starých“, kteří nemají právo o ničem rozhodovat. Historie má smutný zvyk se stále opakovat. A lidé mají truchlivý sklon na tyto manipulační nástrahy naskakovat.

Pro jsou hovory s dějinami nutny

Žijeme v době, která se rozevřela k úžasným změnám. Tak velikým, že období, které právě prožíváme, budou historikové budoucnosti nazývat „Veliká revoluce světová“ nebo „Konec novověku a začátek čtvrtého věku“. Duše i rozum, duch nás všech mladých i mladších lidí se bouří proti tomu, aby tato veliká doba úžasných změn v Evropě (a jak vývoj Asie ukazuje i v světě) byla prožívána v oné povrchnosti myšlení o dějinách, do které jsme my, Češi, zapadli v minulých třech stoletích duševní poroby a z níž jsme se jako národ nedovedli probrati ani za minulých 20 let. Teprve události v roce 1938 nás poučily, v jaké úžasné povrchnosti, pokud jde o dějinné nazírání, jsme žili. Totiž – oni žili. Neboť my mladí jsme rostli až k vyššímu chápání, ale než jsme dorostli, staří povrchníci prohráli svou povrchností mnoho dějinných šancí.

Ale právě události roku 1938 nutí nás mladé, abychom rostli nad své síly. Žijeme v době závratných dějů a je naší povinností zráti ve dnech o tolik, o kolik mladé generace idylických dob předrevolučních zrály za léta. Proto se pouštíme do hovorů s dějinami, ke kterým dospívají obyčejně již muži starší, aspoň 40 letí, lidé vyzrálého intelektu a mužné tvořivosti. Dějinné svědomí se v nás bouří, neboť vidíme, že povrchnost v nazírání na vývoj ohrožuje náš národ i nadále a ochromuje ho v dějinné tvořivosti, která je z hlediska doby a historických poměrů nutná. My mladí tušíme, cítíme a vyspělejší z nás si konkrétně uvědomují, že prožíváme dějiny velikých změn evropských a že odpovědnost za budoucnost našeho národa před dějinami neleží jen na našich bedrech, nýbrž musí žít také v našich srdcích a pracovat v našich hlavách i v tělech.

Jsou-li staří unaveni a posuzují-li současný dějinný vývoj povrchně, my mladí unaveni nejsme, nemůžeme být a nesmíme. Jestliže staří duševně stojí, zatímco dějinný vývoj pokračuje, nemáme práva čekat od nich něco více, protože jejich minulost nám přeci jasně ukazuje, že ničeho většího schopni nebyli. Věci v našem národě se vyvíjely v posledních letech proto tak špatně, poněvadž naše stará generace, mající v rukou všechnu moc, nebyla na výši své doby. Zaspala, příliš dlouho plesala a radovala se nad úspěchem roku 1918 a zapomněla, že svět trpí, vynalézá a podniká, aby se dostal z bídy, která na něj padla po světové válce.

Proto mladá generace přistupuje k hovorům s dějinami svým vlastním způsobem myšlení, aby si dala orientaci lepší a vyšší než je ona, kterou nás sváděli k dějinné nečinnosti a hlouposti staří, unavení a zaostalí – naši otcové. Jsme si vědomi, že duchovně a duševně musíme držet krok s vývojem dějin. Musíme se snažit, abychom svým dějinným rozhledem stáli nad svou dobou, nikoli pod ní; naši otcové ve své většině byli duchovně pod ní. Nikdo z nás mladých, kdo má jen trochu politického smyslu a kdo cítí jen trochu své osobní odpovědnosti za budoucnost národa, nesmí strpět, aby politická a dějinná výchova našeho národa zůstala na tom nedostatečném stupni, na kterém byla až dosud. V duševním a intelektuálním životě národa nesmí se už opakovat katastrofální skandál, že dějinný vývoj by šel docela opačným směrem, než celý národ očekával. Je už nejvyšší čas, abychom si přiznali, že rok 1938 byl dějinnou ostudou celého národa českého. Zadali jsme si před celým světem i před budoucími pokoleními, protože jsme politickým vzděláváním a dějinným nadhledem nebyli na výši doby a doba nás překvapila zcela nepřipraveny na dějinný vývoj, který nastal. Ještě více: dějinný vývoj byl tak překvapující, že naše nepřipravenost způsobila, že jej nechápeme ani dobře nyní – po půl druhém roce.

Nikdo nemá práva se vymlouvat, že tento dějinný vývoj nemohl být předvídán. Za prvé to není pravda, protože mnohými jednotlivci předvídán byl, a za druhé nedostatek schopností v předvídání dějinného vývoje není před dějinami omluvou – a dokonce už ne pro státníky a vedoucí intelektuály.

Nechci se však zabývat historickými rekriminacemi. Stojíme před tak závažnými událostmi dějin, že my mladí, kteří z vlastní historické zkušenosti nemůžeme říci o minulosti nic dokumentárního, nesmíme se ohlížet jen zpět, abychom nezkameněli jako žena Lotova. Všemi silami naopak musíme hledět kupředu a také jít vpřed. Duchovně i fysicky.

Unavené starší generace, zklamané v tolika svých nadějích a truchlících nad troskami svého životního politického díla, mají snad fysiologické právo býti unaveny nebo být omluveny za svoji únavu. Nic je však nemůže před dějinami omluvit za to, že, ač unaveny, přece se držely moci a vedly osud národa od zlého k horšímu, nechápajíce, že je konec s jejich ilusemi i s jejich sobeckými zájmy.

Únava a intelektuální povrchnost mladších pokolení je ovšem naprosto nepřípustná. Páše zločin na sobě, na své rodině, na národu a na Evropě každý mladý člověk, který propadá únavě starých, který papouškuje jejich iluse a nechává na sebe i v politickém myšlení působiti jejich nářky, zlobu a – dějinnou slepotu.

Ač je to bolestné a snad i strašné, musíme se my mladí ptát, zda ze starší generace, poražené dějinami ve všem co konala, se nešíří mezi námi a v celém národě jakýsi duševní mor pasivnosti, který by i nás mohl ohrozit ve výkonnosti, jíž je třeba, abychom udrželi rok s dějinami. Musíme se ptát a býti velmi opatrní, abychom nepodlehli takovému duševnímu moru.

Ať jakákoli jsou mínění o perspektivách dějinného vývoje, jedno je jasné; v dějinné době, která se projevuje takovou dynamikou jako doba naše, nelze naprosto být pasivním, nýbrž je nutno se tomuto dějinnému vývoji přizpůsobit čile a pohotově ve všech fázích, kterými se ubírá.

Nikoli pasivita, nýbrž úsilí o dynamickou činnost je dějinnou povinností nás mladých.

Každá pasivita je smrt, ať je to pasivita v jakýchkoli poměrech. Ale v dějinách tak závratných a široce rozevřených jako jsou dějiny přítomné – v dějinách, které i náš národ pojímají do svého dynamického vývoje a kterými nezůstane nedotčen žádný národ v Evropě – v takových vzedmutých a plodných dějinách byla by naše pasivita zločinem hlouposti, páchaným z dějinné nevědomosti.

To je mi jasné. Tak to cítím a rád zemřu, uvidím-li, že jsem se mýlil. Může však vůbec někdo ještě považovati tyto názory za mylné, když přece každý, kdo není úplně nepřístupný, si spočítá na prstech jedné ruky, že to, co se nyní v Evropě děje, je začátek veliké evropské změny (revoluce), ve které všechny hodnoty dneška budou přetaveny do forem zcela nových?

To je nutno chápat především. Současná doba je velikým tavícím kotlem národů a společenských struktur. Výheň dějin, která přetaví mnoho hodnot do zcela jiných forem. Je proto třeba také zcela jiných forem a norem v myšlení, abychom na tento dějinný proces byli duševně i duchovně připraveni více a lépe než naši otcové při jeho zvratu v r. 1937 a 1938.