Narodil se v rodině architektů jako druhý ze tří synů. Jeho původní myšlenka byla stát se matematikem, ovšem v mládí od této myšlenky odstoupil a pokračoval v rodinném řemesle – v architektuře. Studoval u Heinricha Tessenowa na institutu technologie v Berlíně. O rok později mu bylo doporučeno jeho studentem, aby navštívil jeden z Hitlerových projevů. Své návštěvy opravdu nelitoval a v roce 1932 vstoupil do nacistické strany NSDAP s číslem 474.481, kde udělal rychlou politickou kariéru. První velkou zakázku získal na přestavbu ministerstva propagandy od Josepha Goebbelse, který byl jeho prací nadšen a doporučil ho Hitlerovi. Speer se stal prominentem nacistického režimu a dokonce i Hitlerovým blízkým spolupracovníkem. Už v roce 1934 se Speer stal hlavním architektem Třetí říše..

V roce 1942 (po tragické smrti Fritze Todta) se stal ministrem zbrojního průmyslu a během jeho vedení dosáhla produktivita práce v průmyslu svého maxima, protože výrazně vylepšil i podmínky vězňů v pracovních táborech. V březnu 1945 se však vzepřel Hitlerovým nařízením o destrukci německých průmyslových objektů, mostů, železnic a mnoha dalších objektů před nepřítelem, čímž tak mnoho z nich zachránil před zničením.

Po ukončení druhé světové války byl Speer Spojenci zajat, obžalován jako válečný zločinec a v Norimberském procesu souzen Mezinárodním vojenským tribunálem. Byl shledán zodpovědným zejména za bezohledné a nehumánní zacházení s pracovníky na jím řízených stavbách, jeho obhájci se nicméně podařilo soud přesvědčit, že Speer nebyl ideologickým nacistou a působil primárně jako technický odborník. Odsouzen byl tak „jen“ k 20 letům vězení, které celé prožil ve věznici ve Spandau. Odtud také pocházejí jeho deníky, z nichž jsme vybrali až reportážně působící pasáže, zachycující poslední okamžiky životů odsouzených k smrti. Mnohé jeho postřehy týkající se nacistických pohlavárů z jistého specifického úhlu ukazují zrůdnost a vyšinutost celého režimu, kterému Speer sloužil velmi poslušně, ale nepatřil k těm, kdo měli na rukou nejvíc krve.

Okolnosti procesu a jeho závěru popisuje dobře Miroslav Řehák na serveru valka.cz:

„Norimberský soud byl procesem složitým, zdlouhavým, vyčerpávajícím, ale v jistém smyslu nutným. Obžalovaným, ač to v některých případech ani nebylo nutné, byly dokazovány trestné činy a jiné body obžaloby. Jednou byly v soudní síni promítány různé filmy, točené samotnými německými vojáky, kvůli prokázání, některých činů. Jedním z těchto filmů byl také „dokument“ nazvaný prostě „Koncentrační tábory“. Byly v něm sestřihy těch největších hrůz, které byly v těchto lágrech páchány. Po skončení filmu říká Streicher, aniž se k němu někdo obrací přímo: „To se něco takového dělo v posledních dnech?“ Fritzsche se ušklíbl a odpovídá: „Milióny v posledních dnech? Ne...“

Zdánlivě nekonečný rozsudek se nakonec blíží k finále. Pět miliónů slov je zaznamenáno v zápisech a ve dnech 30. září a 1. října mají být vysloveny ony poslední tisíce, na které netrpělivě čeká svět.

Je 14:50, začíná tiché a dramatické zasedání. Oči všech přítomných jsou upřeny na dveře v táflované stěně. Ty se rázem otevírají a ze tmy přichází první obžalovaný - Hermann Göring. Bere si sluchátka: „Obžalovaný Hermanne Wilhelme Göringu! Na podkladě oddílů...“ začíná nezúčastněný tlumočník překládat, ale pojednou Göring mává rukama a ukazuje na sluchátka. Přenosové zařízení selhalo. Technický důstojník v několika vteřinách závadu opraví a hlas se opakuje: „Obžalovaný Hermanne Wilhelme Göringu! Na podkladě oddílů obžalovacího spisu, podle nichž jste byl shledán, odsuzuje vás Mezinárodní vojenský tribunál k trestu smrti provazem.“ Göring poslouchá tato slova bez hnutí se svěšenou hlavou. Snímá sluchátka, otáčí se po vojensku a rázným krokem opouští sál.

Stejný rozsudek si musejí následně vyslechnout i Ribbentrop, Keitel, Kaltenbrunner, Frank, Rosenberg, Streicher, Sauckel, Jodl, Seyss-Inquart, Frick a v nepřítomnosti také Bormann. Na odnětí svobody na doživotí jsou odsouzeni Funk, Hess a Raeder. Na odsouzení na 20 let Speer a von Schirach. Na 15 let von Neurath a 10 dostal Dönitz. Pouze von Papen, Schacht a Fritzsche jsou osvobozeni.“

Poprava v Norimberku v denících Alberta Speera

13. říjen 1946

Dozorce jde od cely k cele. Ptá se, zda chceme využít našeho práva na denní kolečko v přízemí. Dvůr je ještě stále zavřený. Musím ven, protože mě cela začíná nesnesitelně tížit. Prosím jej, aby mě vzal s sebou. Ale mám strach vidět odsouzené na smrt. Dozorce mě z druhé strany drží za pochromovaná pouta, společně spoutáni jsme s obtížemi sešli po točitém schodišti. Každé došlápnutí na tento železný schod zní jako úder hromu.

V hale vidím jedenáct vojáků, kteří pozorně hledí do jedenácti cel. Uvnitř bylo jedenáct mužů, kteří zbyli z vedení Říše. Šéf Vrchního velitelství wehrmachtu Wilhelm Keitel, kdysi neoblíbený a opovrhovaný, zatímco během norimberského procesu rozumný a důstojný; generálplukovník Alfred Jodl, nejužší spolupracovník Keitela, kdysi typ inteligentního důstojníka německého generálního štábu, který, fascinován Hitlerem, v sobě dalekosáhle popřel morální tradice svého stavu. Hermann Göring, hlavní postava procesu, který na sebe s velkou arogancí převzal veškerou zodpovědnost, aby poté vychytrale a energicky celou vinu odmítl; požitkář a parazit, který ve vazbě znovu našel svoji osobnost a vystupoval tak bystře, inteligentně a pohotově, jako nikdy od začátku Třetí říše; Joachim von Ribbentrop, Hitlerův ministr zahraničí, jehož arogance ustupovala víře v Krista, která někdy nabírala groteskní rysy; Julius Streicher, norimberský župní hejtman (Gauleiter), jeden nejstarších Hitlerových druhů, který byl kvůli sexuálně podbarvenému antisemitismu a jeho křiklavému přijímání úplatků uvnitř strany outsiderem a během procesu se stranil všech obžalovaných. Pak Wilhelm Frick, zamlklý muž, který z Hitlerovy apatie dělal zákony; Alfred Rosenberg, zmateně myslící a všemi, včetně Hitlera, vysmívaný stranický filosof, jehož obhajoba během procesu k úžasu nás všech vedla k důkazu, že považoval nenávistnou vyhlazovací politiku na východě za neblahou, i když zůstal Hitlerovi oddaný; pak Fritz Saukel, který začínal jako námořník, vystoupal do funkce župního hejtmana a ve válce byl duševně a morálně přetěžovaný úkolem dopravit nuceně nasazené z okupovaných zemí do Německa; a Arthur Seyss-Inquart, Hitlerův říšský komisař pro obsazené Holandsko, po devět měsíců na lavici obžalovaných můj soused vpravo: přátelský Rakušák, který měl nejvyšší IQ z nás všech a během několikaměsíčního procesu získal mé sympatie, mimo jiné také proto, že nehledal žádné výmluvy; konečně také Hans Frank, generální guvernér Polska, jehož vlastní deníky odhalovaly bezohledné, téměř bestiální jednání, který se ale všech svých přiznaných zločinů zřekl a stal se věřícím katolíkem; jeho nadání vroucně a fanaticky věřit ho neopustilo. Jak mi nedávno vyprávěl Gilbert (soudní psycholog – pozn. překl.), pracuje na svých memoárech; a jako poslední muž Ernst Kaltenbrunner, šéf gestapa, který v procesu se vší vážností popíral pravost jím podepsaných dokumentů, vysoký Rakušák s ostrými rysy obličeje, ale zvláštním světlem v očích.

Tak, jak vyžaduje vězeňský řád, leží většina na zádech. Hlavu k vnitřní stěně cely, ruce na dece. Strašlivá podívaná, všichni ve své bezvládnosti: vypadá to, jako by již leželi na márách. Pouze Frank sedí u svého stolu a pilně píše. Omotal si mokrý ručník okolo hlavy, aby, jak řekl Pflückler (vězeňský lékař – pozn. překl.), si zachoval svěží mysl. Seyss-Inquart se dívá k otevřeným dveřím, usmívá se na mě pokaždé, když kolem nich projdu; a pokaždé mi přejede mráz po zádech. Déle už to nevydržím. Zpátky do své cely, rozhoduji se, už nikdy sem dolů nesejdu.

14. říjen 1946

Americký dozorce se na mě směje, jako by chtěl říct: „Odvahu!“. Myslel to samozřejmě v tom nejjednodušším smyslu a skutečně budu potřebovat spoustu odvahy, abych přestál těch dvacet let. Ale nebude to ještě těžší pro rodinu a děti? Nebudu potřebovat ještě více odvahy až budu čelit jejich otázkám, když mě teď nebo později navštíví a budou chtít vědět, jak mohlo dojít k tomu, že jsem se podílel na režimu, kterého se obával a kterým opovrhoval celý svět; vždycky budou dětmi válečného zločince. A odvaha mé ženy, když se posadí naproti mně a nevysloví to, co si vyčítám: že těch předchozích deset let nepatřilo jí, ale Hitlerovi, a těch dvacet roků ležících před námi taky. A konečně odvaha vyjasnit si minulost a můj podíl na ní. Pozoruji, jak obtížné, vlastně jak nemožné pro mě bude vylíčit jen ty jednoduché a zločinem nezatížené epizody s Hitlerem.

V mých úvahách jsem si náhle uvědomil, že naším, již delší dobu trvajícím tichem z povzdálí proniká bušení. O chvíli později jsem pocítil vztek nad tím, že se provádějí opravy v nočních hodinách. Najednou mi blesklo hlavou: Teď se staví šibenice. Občas jsem měl za to, že slyším pilu, pak opět přišla přestávka. Nakonec zase několik úderů kladivem. Kupodivu se mi zdály čím dál tím hlasitější. Asi po hodině zavládlo zase naprosté ticho. Na mé pryčně jsem se nezbavil myšlenek, že bylo postaveno popraviště. Bezesná noc.

15. říjen 1946

Po celý den [jsem byl] nervózní. Noční události mě vyváděly z rovnováhy. Chybí chuť k jakýmkoli zápiskům.

16. říjen1946

Probudil jsem se v neurčitou hodinu. Na dolní chodbě jsem slyšel kroky a nesrozumitelná slova. Poté ticho a z téhož místa vyvolání jednoho jména: „Ribbentrop!“ Otevřely se dveře cely, posléze neklid, nato útržky slov, dusot holínek a rachotící kroky, které se pomalu vzdalovaly. Nedostává se mi vzduchu, sedím vzpřímeně na pryčně, slyším své srdce hlasitě tlouct, současně si uvědomuji, že mám studené ruce. A už se kroky vracejí, nyní další jméno: „Keitel“. Znovu se otevírají dveře, zase neklid, opět se ztrácí zvuk kroků. Je vyvoláváno jméno za jménem. S některými mě spojovala společná práce a vzájemný respekt, někteří mi byli vzdáleni a sotvakdy mi zkřížili cestu. Ti, kterých jsem se bál, nejprve Bormann, pak Himmler, chyběli, také Goebbels a Göring nebyli při tom (Goebbels, Himmler a Göring spáchali sebevraždu, Bormannovi se podařilo utéct před spravedlností – pozn. překl.). Některými jsem opovrhoval. Zase kroky: „Streicher!“. Následovalo hlasité, rozčílené prohlášení. Z našeho patra se ozvalo zvolání: „Bravo, Streicher!“. Podle hlasu to byl Hess. Dole dále pokračovalo vyvolávání jmen. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to trvalo; mohly to být hodiny. Seděl jsem se sepjatýma rukama.

Možná, že bych za své situace dal přednost smrti těchto jedenácti mužů. Německý vězeňský lékař Dr. Pflücker mně před pár dny, když jsem mu řekl o strachu kandidátů na smrt, konejšivě ujistil, že mu bylo dovoleno každému odsouzenému před popravou podat silné sedativum. Pomyšlení na to mě naplňovalo něčím, téměř jako závistí. Oni to mají za sebou. Já mám před sebou ještě dvacet let. Přežiji je? Včera jsem se pokusil představit si, jak po dvou desetiletích, starý muž, opouštím vězení.

Speer, A.: Spandauer Tagebücher, Frankfurt am Main, 1975.