Narodil se 2. července 1930 v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali do Buštěhradu (zde byl Ota Pavel žákem základní školy, která byla po něm později pojmenována) k rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Ještě ne patnáctiletý Ota krátce pracoval i jako horník. Po skončení války se vrátili jako zázrakem živí jeho bratři i otec.
Ota Pavel studoval na doporučení svého přítele Arnošta Lustiga obchodní a jazykovou školu, ale nedokončil ji, přešel na Střední školu pro pracující, vstával ráno o půl pátí a před odchodem do práce se učil. Maturitu složil až v roce 1960 s vyznamenáním. Netajil se nikdy tím, že ho mrzelo, že strávil se školou tolik času.
S Duklou mezi mrakodrapy
Celý život se velice zajímal o sport. Krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale především se věnoval novinařině. V letech 1949–1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase. Tehdy byla sportovní redakce podřízena redakci politické, což mělo tu výhodu, že se mohl spolu s našimi sportovci podívat do zemí, kam tehdy normální občan mohl zabrousit leda tužkou po atlase. Tak navštívil (kromě „povoleného“ SSSR a Bulharska) např. i Francii, Itálii, Švýcarsko, Rakousko a samozřejmě Spojené státy. Doprovázel roku 1962 pražskou Duklu na Americký pohár, který navzdory očekáváním Dukla vyhrála. Tady také vznikla myšlenka na to překročit novinářský Rubikon a pustit se do psaní povídkových knížek. Jako první vyšla samozřejmě Dukla mezi mrakodrapy (1964). Předtím byl jen autorem doprovodných textů k dodnes ceněné a krásné fotografické knize Viléma Heckela Hory a lidé.
V letech 1956 a 1957 byl sportovním redaktorem v časopise Stadion a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí.
Duklu mezi mrakodrapy dostal do ruky už jako pacient Střešovické vojenské nemocnice. Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj totiž propukla vážná duševní choroba (maniodepresivní psychóza). Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel na srdeční infarkt ve věku 42 let v rodné Praze. Je pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce.
Brousím slova jako diamanty
Navzdory tomu, jak čistě a lehce se jeho knihy čtou, jsou psány blízkým, nekomplikovaným, ale přesným a emotivně strhujícím jazykem, nepsal vůbec snadno. Někdy psal jednu povídku celý rok. Jednou se nechal slyšet: „Zdá se mi, že psaní je dokonce těžší než havířina.“ Psaní samotnému předcházela dlouhá a pečlivá příprava, stovky stránek v poznámkovém bloku, mnohonásobné přepisování zdánlivě již hotového textu. To měl mimochodem trochu podobné s psaním Arnošta Lustiga. I ten často přiváděl k zoufalství své nakladatele (měl jsem tu čest být mezi nimi), když autorem odevzdaný text putoval do sazby, Lustig nafasoval korekturu – a do tří dnů ji přinesl plnou tužkou psaných škrtů a přepisů, které změnily tři čtvrtiny textu, a to samé následovalo třeba i ve třech dalších korekturách. Byla to pochybnost o sobě jako autorovi? Nemyslím. Spíše touha dobrat se toho nejlepšího a nejčistšího tvaru a vyjádření. Sám Ota Pavel se jednou nechal slyšet: „Brousím slova jako diamanty“. Zatahoval do svého psaní všechny blízké, předčítal jim své texty a pořádal soutěže o nejlepší název té které povídky.
Tak jako tak se stal ve své době velice populárním autorem. Jen jeho knížky Plná bedna šampaňského (1967) se prodalo 150 tisíc výtisků. I některé další Pavlovy knihy jsou věnovány sportovním tématům, například Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1972) či Pohádka o Raškovi (1974). I posmrtně mu vycházely výbory z povídek, třeba Výstup na Eiger (1989). Mimochodem, v této souvislosti není bez zajímavosti, že jeho největšími literárními vzory byli Maxim Gorkij a Jack London, dva autoři, kteří, každý z jiného úhlu, oslavovali triumfy lidské píle a úsilí, a také sílu přežít i ve zdánlivě beznadějné situaci. Nikoli náhodou Pavel rád citoval Maxima Gorkého, věty, které mají navzdory času i dnes hodně co říci: „Všichni lidé usilují nejen snížit vynikajícího člověka na úroveň svého vlastního chápání, ale dokonce se pokoušejí srazit ho k sobě pod nohy do onoho lepkavého bláta, které sami nadělali a pak ho pojmenovali ,všedním životem´“. A zároveň, což vůbec není v rozporu, velmi si vážil kréda svého bratra Huga: „Nekoukám po těch, co jsou na tom líp. Koukám po těch, co jsou na tom hůř.“
Jak potkal ryby
Většina čtenářů, zejména těch, co si neotevírají noviny odzadu, od sportovní stránky, si ale přisvojili Otu Pavla hlavně jako autora dvou povídkových souborů vypovídajících o jednotlivých epizodách Popperovic (tedy Pavlovic) rodiny. Nejprve vyšla kniha Smrt krásných srnců (1971), apoteóza trochu praštěného, ale za každé situace optimistického tatínka Lea, prodavače vysavačů značky Elektrolux i dočasného majitele nejdražšího rybníku na světě (obsahoval při výlovu jediného kapra). A další kapitoly Pavlových blízkých a jeho vzpomínky na dětství strávené u Berounky mezi lidmi a rybami našly svůj obraz ve sbírce Jak jsem potkal ryby (1974). Tu už tvořil během nejhlubší deprese, sám ve svěrací kazajce ji diktoval sestřičce psychiatrického ústavu. Tyto dvě knížky tvoří jeden z nesporných vrcholů české humanistické prózy. Tolik nepředstíraného citu a opravdové lásky snad žádný jiný autor do svých vět nevložil.
Však také není náhodou, že se osudy malého Poppera staly předlohou hned dvou filmů, nejprve to byli Zlatí úhoři (TV film z roku 1979) a pak Smrt krásných srnců (1986). Oba dva režíroval Karel Kachyňa a v obou hrál pana Proška Rudolf Hrušínský. Tatínka ve Zlatých úhořích hrál Vladimír Menšík, a snad nepřeháním, když tvrdím, že to byla jedna z jeho životních rolí (vedle Jasného Všech dobrých rodáků a Hubačova Ikarova pádu). Menšíkův tatínek byl esencí dobroty, spontánnosti a velké vnitřní síly a hrdosti. To Karel Heřmánek ve Smrti krásných srnců pojal roli Lea víc jako taškařici, grotesku, po duchu svého typu herectví. Ale když se před odchodem do koncentráku loučil s manželkou (Marta Vančurová) a malým Otou (pokud se nepletu, hrál ho teprve třináctiletý Jiří Strach), i velkému cynikovi musela naskočit husí kůže.
Políbil jsem řeku
Svou nemoc Ota Pavel prožíval – jak jinak – velmi těžce. V jedné ze světlých chvil popsal její počátky s až nečekaně suchou věcností, která na něj ovšem mnohé prozrazuje: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zakalil se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána, a pro mě to byl čert se vším všudy. Měl kopyta, chlupy a roky a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruckem selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž.“
Vladimír Kavčiak ve svrchu citované knize vzpomíná na jeden doopravdy podivuhodný příběh. Ota Pavel byl jednou na návštěvě u Jana Wericha a herec se ho zeptal, kolik mu je let. „Tři sta“, odpověděl Ota Pavel. Wericha prý odpověď moc nepřekvapila. „Někdo dojde za svůj život dlouhou cestu, někdo krátkou. Jeden vidí málo, druhý hodně. A další ani nepřizná, co viděl“.
Ota Pavel se, jako mnozí další spisovatelé a básníci, stal legendou až po své smrti. I před ní byl ctěn, milován a respektován, ale skutečná ikona se z něj stala až po tom smutném 31. březnu 1973, kdy odešel navždy za svou řekou, zlatými úhoři a nedokončenými příběhy. Ještě předtím ale napsal: „Už jsem se neohlížel. Šel jsem k té řece a chystal se, že ji vezmu prudce, jako muž někdy uchvacuje ženu. Vrhnu do ní udici a vítězně se zasměju. Došel jsem k ní a nikdo nikde nebyl. Všechno bylo tak, jak jsem si představoval v ústavu. Něco mi ale říkalo: Pokoř se, děkuj Bohu, chtěl jsem si řeku uchvátit a ona mě srazila na kolena. Klekl jsem si do trávy, naklonil se k ní a ucítil jsem, jak mi voda teče mezi rty. Políbil jsem ji a pokřižoval jsem se. Amen.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
