Georgij Petrovič Fedotov (13. října 1886 Saratov – 1. září 1951 New York) byl ruský náboženský myslitel, filosof, historik a publicista. V letech 1904–1905 studoval Petrohradský technologický institut. V roce 1905 byl uvězněn za účast v sociálně-demokratickém kroužku a poslán do vyhnanství do Německa. Zde navštěvoval přednášky na univerzitě v Jeně. Po návratu do Ruska pokračoval ve studiu na fakultě historie Petrohradské univerzity, kde byl žákem významného medievalisty I. M. Grevse. Po ukončení studia zde na katedře středověku působil jako soukromý docent, pracoval též v sekci umění petrohradské Veřejné knihovny.

Další vývoj jeho osobnosti zásadně ovlivnili tři z jeho petrohradských učitelů – medievalista I. M. Grevs (1860–1941), církevní historik A. V. Kartašov (1875–1960) a myslitel A. Mejer (1876–1939). Ačkoliv nepřestával být přesvědčeným sociálním demokratem, myšlením se postupně více a více klonil na stranu křesťanství.

V roce 1924 se vrátil do Saratova, kde přednášel dějiny středověku na místní univerzitě. Publikoval řadu studií o evropském středověku, a také monografii o francouzském teologovi 12. století Petru Abélardovi. Jeho práce o Dante Alighierim byla zakázána sovětskou cenzurou.

V roce 1925 Fedotov vycestoval oficiálně ze SSSR do Německa a odtud se již nevrátil. Následně odjel do Francie, kde byl v letech 1926–1940 profesorem v Pravoslavném teologickém institutu sv. Sergeje. Založil a v letech 1931–1939 vedl časopis Novyy grad. V pařížském období publikoval knihy: Filipp Mitropolit Moskovskiy (1928), Svyatyye Drevney Rusi (1931), Stikhi dukhovnyye (1935).

Po vypuknutí války a okupaci Francie Fedotov odešel do Spojených států amerických, kde se stal od roku 1943 profesorem v Pravoslavném teologickém semináři sv. Vladimíra. Zde vydal dvousvazkovou monografii The Russian Religious Mind a pokračoval také ve své publicistické činnosti.