Zatímco v předchozím dílu našeho knižního cyklu jsme se dívali na současné Rusko (i ve vztahu k liberalistickému Západu) očima Sergeje Chelemendika, dnes bych rád připomněl jeho předchůdce, mnohem slavnějšího, ale neméně kontroverzního Alexandra Solženicyna. Chelemendik by si se Solženicynem, kdyby se potkali, patrně nerozuměl absolutně v ničem, kromě jediného: oba velmi silně ctili a cítili Rusko a jeho roli ve světové kultuře, politice, dějinách i perspektivách. Solženicyn, jak známo, byl přinucen k emigraci ze Sovětského Svazu, ale ani jeho nový domov – západní svět – jej nedokázal přijmout. Natolik byly jeho názory a způsob, jakým je vyslovoval, nepřijatelné pro tradiční dogmata, rituály a procedury západního světa.

Dnes tedy připomeneme jeden z nejslavnějších Solženicynových textů, jeho projev na Harvardské univerzitě z června 1978, kterým rozmnožil řady svých západních odpůrců křivkou nikoli geometrickou, ale přímo exponenciální. Při četbě jeho slov snadno pochopíte proč.

Nejprve ale dejme slovo Mirko Raduševičovi, publicistovi, který na margo tohoto autora a projevu nedávno publikoval v odborném čtvrtletnímu Medias Res článek Osmičky Alexanda Solženicyna, v němž najdeme mj. níže uvedené věty, jež dosti přesně vystihují Solženicynovo postavení, osudy a názory v poslední čtvrtině jeho života, a svým způsobem z opačného ideového konce dokreslují obraz dnešního Ruska, jak ho podal Chelemendik.

„22. září roku 1967 byl ze Sovětského svazu vyhnán jeden z největších ruských spisovatelů Alexandr Solženicyn. Byl to akt, kdy se vrcholní političtí představitelé snažili jej vymazat z vědomí občanů, což se mohlo jen těžko podařit u národa, který rád čte, a navíc se spisovatel svým odchodem stal ještě slavnějším. Bylo to období Studené války, kdy literatura byla důležitější, než je dnes.

V roce 1978 přednesl svůj slavný projev na Harvardu ke své knize „Souostroví Gulag“. Ten projev byl důležitý z toho hlediska, že západní média o projevu psala jako o šokové terapii, která změnila způsob myšlení a chápání světa milionů Evropanů, a to i přesto, že Východní Evropa se snažila jakékoli informace o spisovateli utajit. Západ tehdy ještě netušil, že ani jemu není Solženicyn nakloněn.