O stavu redaktorském
Povolání redaktorské patří k stavům nepravidelným. Hrou přírody se stává, že z jinocha, který prodělává normální občanský vývoj, najednou vzniká redaktor; a taková událost vzbudí v lůně občanské rodiny takový rozruch a zneklidnění jako v kruzích rolnických zpráva, že se někde vylíhlo tele se dvěma hlavami.
Redaktory možno obecně děliti ve dva druhy. K druhu prvnímu patří vesměs redaktoři staré generace, z doby, kdy nehoda na ulici uvedla do pohybu celý redakční aparát. Tito redaktorští starci vyznamenávají se těmito vlastnostmi: Jednak zevnějškem, který připomíná doby probuzenské, to jest dlouhými vlasy, černým dlouhým kabátem a kalhotami plandavými. Potom velmi četnou rodinou, zájmem o menšinové zprávy a polévkové odbory, matiční plesy, sokolské veselice a velkou schopností udělati podrobný referát o řeči nějakého vlasteneckého kmeta, při jehož řeči nezůstalo jedno oko suché. Nová generace žurnalistická pak nosí zpravidla cutaway3, brejle, a nevšímajíc si pouličních nehod miluje bary. Obojí generace redaktorů libuje si vášnivě v zálohách a opovrhuje pravidelným platem, vidíc v měsíční gáži zřejmou nepravidelnost. I ctí vydavatelstvo potud, pokud poskytuje zálohy; jinak nectí nikoho kromě otce svého i matky své, aby dlouho byli živi na zemi a po tu dobu mohli vybírati zálohy.
Jisto je, že redaktor pohybuje se na okraji společenského řádu a je občanstvem více obáván než ctěn. Při pohřbech národních velikánů kráčí v průvodu za příbuznými a politiky, ale před literáty a hodnostáři úředními a vojenskými. Držitelé moci chovají se k redaktorům s křečovitou vlídností; prosté občanstvo pak chová k novinářům nedůvěru proto, že dávají lidi do novin, a pak, že nejsou zařazeni do hodnostních tříd (vyjma ovšem v časopisech vládních; tu však nutno poznamenati, že vládní redaktoři jsou nepravidelní žurnalisté, majíce pravidelnou životosprávu a postup).
V stupnici redaktorské rozeznáváme tyto třídy:
Šéfredaktor. Je to muž, o kterém kolují pověsti, že dovede napsati k 28. říjnu nejkrásnější úvodník. Potom zná nejvíce anekdot z celé redakce, které dovede krásně vypravovat. Je pro tuto schopnost oblíben na nejvyšších místech. Jinak je šéfredaktor člověk těžce nemocný a velmi by se dotkl jeho ctižádosti onen redaktor, který by se domníval, že je nemocnější než sám šéf. Na druhém místě je zástupce šéfredaktora, takzv. dobrý organizátor. Těší se pověsti dobrého organizátora proto, že občas pronáší myšlenky, že by se mělo dělat to neb ono. Manželka a dítky dobrého organizátora jsou velmi pyšné a běhají po městě prohlašujíce: „U nás v redakci není šéfa. My jsme šéfové!“
Co dále následuje, je jakási bezbarvá směs, ze které vyniká nejvíce lokální reportér. Je to mladík výbušný, prudký a ctižádostivý. Když přinese dvě původní zprávy, zbujní a žádá o zvýšení gáže. Je ovšem odmítnut. I zasmuší se a žádá o zálohu. Ta se mu také odepře. Zadumá se lokální referent, ztrpkne, počne se učiti francouzsky a přemýšlí o tom, že by se měl vlastně oženit.
Telefonista a stenograf je člověk, který se s nadšením přihlašuje do syndikátu žurnalistů a jediný platí řádně příspěvky. Trvá na tom, aby mu přátelé říkali „pane redaktore“, a bojuje za stavovské požadavky novinářské.
Redaktoři trpí onou zvláštní hysterií, která vyznačuje herce. Jsou pronásledováni utkvělou myšlenkou, že se s nimi jedná nespravedlivě a že nejsou dostatečně oceněni. Navzájem se obviňují, že vůbec nic nedělají; každý je toho názoru, že veškeré břemeno práce leží na něm. Přesto však, že jsou přesvědčeni, že v redakci se vůbec nic nedělá, noviny vycházejí dvakrát denně úplně potištěny. Ale čtenářstvo reptá, že v těch novinách zase nic není.
Jsou tedy noviny zvláštní zjev: Mají mnoho potištěných stránek, zpráv různých a článků, ale nic v nich není. Dělají je redaktoři, kteří vůbec nic nedělají, kteří nemají prostředků, platu neberou, poněvadž si jej vybrali na zálohách, a proto zálohy se jim neposkytují, ale přece žijí tak, že to dělá dojem, jako by žili doopravdy a měli nějakou existenci.
Novináři
Nemyslím ovšem ty, kteří dělají noviny. Jako párkáři nedělají párků a kaštanáři kaštanů, tak i novináři novin nevyrábějí, nýbrž je pouze prodávají. Míním pouliční prodavače novin. Pozorujeme, že tato živnost utěšeně zkvétá od té doby, co byla zavedena volná kolportáž. Náš pouliční život má o zajímavost více.
Novináře rozdělujeme ve dva druhy. Novináři maloživnostníci mají balík novin pod paží a vykřikují názvy časopisů kolemjdoucím do obličeje hlasem sonorním, jaký mívají portýři na nádražích, kteří řvouce ohlašují odjezd vlaků. Novináři maloživnostníci jsou povětšině ženy a chlapci. Ženy bývají rozcuchané a divoké a chlapci mají příliš dlouhé rukávy, jež se velmi lesknou, a čepici se štítkem, obráceným nahoru. Avšak jsou také novináři, kteří si pomohli a pořídili si velký proutěný koš. A v tom koši svorně odpočívá Národní demokracie vedle Reformy, Venkov vedle Role; dobře se snáší České slovo s ilisty i Čech s Lidovými listy, vedle nichž uloženy jsou Lidové noviny, které zapomněly, že měly spolu soudy, a vzájemně si křesťansky odpustily; i moudře disputuje Čas s Československou republikou o kulturních politických problémech. A uprostřed se blahobytně roztahuje Národní politika, vždycky nestranná a se vším spokojená, naditá opatrným vlastenectvím a inzeráty; pak tu máme také nový lísteček dubový, posud svinutý v poupě, které hraje zatím všemi barvami – někdy zardí se vyhrůžně barvou revoluční, s koalicí je, pokud rozměry listu stačí, velmi nespokojen a praví, že inzerce v tomto listě bude zajisté velmi výhodná. Má velmi skromný, řekli bychom vyčkávací název: Československé noviny. Tento časopis byl založen na základě pochmurné myšlenky, že státním zaměstnancům a učitelům utrhli z hubeného platu, poněvadž se musí šetřit. Toto něžné novinové poupě chvěje se v sychravém vzduchu novinářské konkurence o svoji zánovní existenci. A tak všecky strany a směry politické hodil novinář do jednoho koše. Jenom prý Právo lidu a Rudé právo nesmí ležeti vedle sebe. Jednou je dal jeden novinář k sobě a udělaly mu velkou škodu. „Tak vám,“ vypravoval jeden prodavač novin, „hodím do koše balík Práva lidu a na to Rudé právo. Koukám se kolem sebe na lidi a nic. Najednou velký rámus – vidím: v koši velká mela – lítají kusy papíru na všecky strany – vidím pouze názvy jednotlivých článků: ‚Pravičácká zrada!‘ – ‚Hradní sociálpatrioti se vybarvili!‘ – ‚Úplná porážka komunistů v Ouřiněvsi!‘ – ‚Dělnictvo v Ouřiněvsi dalo pravičáckým zrádcům říznou odpověď!‘ – ‚Náš lid se nedá klamat komunistickými janičáry!‘ – ‚Vykradli konzum.‘ – ‚Sociálnědemokratičtí milostpáni.‘ – ‚Komunističtí keťasi.‘ – A ty noviny byly za chvilku na cucky, které se honily po ulici. V koši mně zbyly z obou orgánů pouze hesla: ‚Vlastní silou!‘ a ‚Proletáři všech zemí, spojte se!‘ Takové věci…!“ Přiznávám se, že jsem téhle andersenovské pohádce příliš nevěřil, ačkoliv mě jeden okultista ujišťoval, že se staly případy, že političtí duchové vystupují někdy s takovou zuřivou aktivitou.
Novinář bedlivě pozoruje kolemjdoucí a podle zevnějšku odhaduje politickou příslušnost. Vidí-li mladíka s nakrouceným knírem, s nohama poněkud prohnutýma, v černém šosatém kabátě, tu nabízí mu České slovo. Kinohereckému oholenci s bílými kamašemi, se zvoncovitým raglánem, z jehož kapsy čouhá koketně krajkový kapesníček – bankovnímu úředníkovi (mladá generace) strká Národní listy pod nos. Národnědemokratický dojem vzbuzují také penzisté, všelicí hubenci, zarputilí idealisté neholeného obličeje. Těžko je prý v Praze poznati agrárníka. Také není jisto, že páni širokého obličeje s vyraženými předními zuby musí býti nutně sociální demokraté; zvláště v komunistech by se člověk spletl. Novinář tvrdí, že není každý komunista, kdo je kulatý, zarudlý a plešatý človíček; i ježatí a smutní proletáři se mezi nimi nezřídka vyskytují. Také židovská otázka je těžký problém. Vidíš pána, o kterém bys řekl, že je asimilant a touží po Tribuně. Ale on je zatím sionista a chce Prager Tagblatt. Někdy zase myslíš: Aha, sionista – a on je to Němec a žádá Bohemii. Proto novinář musí býti opatrný a oportunní. Žádá to obchod.
A já, až přestanu psát noviny a bude se mně nedostávati myšlenek a budu cítit, že to jde se mnou z kopce, stanu se novinářem. Je to hezké povolání, říkejte si, co chcete.
Časopisy
Vídáváme, jdouce po ulici, v oknech kavárny lidi s cementovými obličeji, vždy v téže kavárně, v témž okně tytéž, a vždycky probírají se s mučednickým výrazem v obrázkových časopisech, kterých jim přináší ochotný číšník plnou náruč. Lidé prolistují obrázkové sešity dychtíce zvěděti něco zajímavého, a když se probrali onou hromadou potištěného papíru, upadnou ve strnulý klid mouchy v pavučině, která došla k vědomí, že její mladý život je zmařen, a upadá v tichou rezignaci.
Zvláštní přednost našich literárních časopisů je, že vezmouce kterékoliv číslo do rukou, najdeme vždycky pokračování románů tam otiskovaných, zřídka konec, začátek však nikdy. A když přečteme toto pokračování, máme dojem, že jsme začátek již někde četli, a poznáváme znovu a znovu hrdiny a hrdinky, kteří trpí blíže neoznačitelným bolem; jakési neurčité, obyčejně manželské problémy jim způsobí utrpení. Zřídkakdy dovedeme si hmotně představiti ony všeliké Valeriány, v poslední době Ivany, kteří hovoří ke svým Sylvám a Evám divnou a dosti nesrozumitelnou mluvou; a oplývají lyrickými řečmi, které jsou tak pestré jako rekrutská kytka. Otevřeme-li však číslo časopisu z druhého konce, nalezneme tam kritické rozbory těchto a jiných Valeriánů, v knižní úpravě vydaných, a mluví se v nich pochvalně či odmítavě o tom, jak Valerián se rozešel s Evou, a to právě pro Sylvu, kterou dříve miloval jeho přítel malíř. A máme dojem, že celý vesmír je vystlán koberci, po kterých neslyšně kráčejí Valeriáni a zhrouceně na ně klesají Sylvy; že vůbec není jiných věcí na světě kromě lyriky, tajemně a slovíčkem napovídaného utrpení, skvostných bibelotů, sloupkových hodin a estétského cizoložství. Jsou ovšem jiné časopisy, proletářské, které Valeriány a Sylvy nutí se milovati ve fabrikách, na haldách a za hřmění lokomobil. To je ovšem nové umění.
Obrázkové časopisy pěstují s oblibou starce, kteří slaví sedmdesáté narozeniny a jsou z nejzasloužilejších českých lidí ve Vídni. Po případě slaví čtyřicetileté služební jubileum v jednom závodě. Nebo zemřeli, zvelebivše předtím nějaké město, kterému dopomohli k netušenému rozkvětu. Pravidelně můžeme si prohlédnouti tlupu indiánů na šibřinkách nebo skupinu dítek české školy ve zněmčeném území, které sehrály pohádkovou hru Krakonošova zahrada. Vidíme skupinu výletníků, která odpočívá pod zříceninou hradu Kunžvartu; a jejich vůdce naznačuje veselou náladu družiny lahví, kterou kyne fotografovi. Rádi vidíme předního nějakého diplomata v důležité rozmluvě s jiným diplomatem, kteří u vědomí, že je na ně obrácen objektiv, tváří se nanejvýš zadumaně. Nepohrdáme však ani ministrem, který právě sedá do auta, ani když si vyjede do polí na ušlechtilém hřebci. Nemůžeme však postrádati cvičení dorostenců nějaké župy ani fotografii návrhu pamětní desky pro rodný dům nějakého slavného muže. Nemáme však v nynějších ilustrovaných listech výbuchy 30,5cm granátu, zříceniny Terronu a pobořenou katedrálu remešskou; ale utěšujeme se občas obrázkem zpustošené školy menšinové či rozbitými tabulemi výkladních skříní za posledních demonstrací.
A když to všecko v kavárně pročteme a prolistujeme, tu zmocní se nás taková nuda, že přejeme si zemříti. I zaplatíme svoji kávu, zazuříme a zlořečíme, že jsme strávili takový krásný den v kavárně, zatím co ulice je plna skutečného a jadrného života.
Úvod do politické matematiky
Pojmy, které se v politickém životě nejčastěji opakují, a jsou proto i základem politické matematiky, jsou tyto: 1. stoupenci, 2. Naše veřejnost, 3. předáci neboli pohlaváři. V tomto článku, jenž bude úvodem k obsažnému dílu o politické matematice, pojednáme především o naznačených třech podstatných náležitostech veřejného života.
Především nesmíme směšovati (jak se bohužel často stává) naši veřejnost, třebas i českou, vlasteneckou, křesťanskou, pokrokovou a soudružskou, a zaměňovati či ztotožňovati ji s pojmem stoupenců. Jeť naše veřejnost pojem (číslo) ne sice ireálné, nicméně však představuje množství tak veliké, že může se vyjádřiti číslem nekonečně velikým, a jakkoliv je prokázáno, že naší veřejností může býti třebas jeden člověk, který napíše článek a učiní projev jménem naší veřejnosti. Naproti tomu stoupenci jsou fyzicky ohraničená tělesa, která možno sčítati, po případě z honosivosti a chlubnosti násobiti, svým odpůrcům pak odečítati a děliti. Pokud se týče dalších znaků, jsou stoupenci těchto vlastností: pohyblivosti, družnosti, seřadivosti, souhlasivosti, volivosti a nevolivosti. Úkolem stoupenců je: dostaviti se na tábor lidu, postarati se, aby projev vyzněl co nejmohutněji, čistiti svoje řady, koupiti si odznak za 1 Kč padesát haléřů, zrádcům dávati výmluvnou odpověď, zaplatiti předplatné, připravovati mohutný První máj, odrážeti útoky kartelářů, cukrobaronů a uhlobaronů na kapsy poplatnictva, stlačit křivku drahoty dolů, shromažďovati se na náměstí Jiřího z Poděbrad, dbáti pokynů pořadatelstva, choditi se vztyčeným čelem a nenechati se zastrašiti terorem odpůrců. Hlavním však znakem stoupenců je pohyblivost.
Naše veřejnost však je útvar v trvalém klidu, který projevuje pouze duševní vlastnosti, změny stavů duševních, náladovost, hněv, žal, radost, pohrdání a údiv. Fyzicky však se naše veřejnost neprojevuje. Naše veřejnost je překvapena, naše veřejnost odmítá s opovržením podobné pokusy, právem se může ptáti naše veřejnost, je znepokojena, vzrušena, třebas i ukolébána v klid, ale vždycky na stráži. Aby však mohla naše veřejnost projeviti tyto duševní vlastnosti, jest jí zapotřebí stoupenců, jejichž funkce právě je, aby naší veřejnosti sloužili. Je tedy stoupenec k naší veřejnosti v poměru služebním. Možno vyjádřiti tento poměr touto úměrou: stoupenec má se ke sluhovi, jako se má zaměstnavatel (pán, předák) k naší veřejnosti. Z této úměry můžeme si vypočítati velikost stoupence. Poznačíme-li stoupence S1, sluhu s, pána p, veřejnost v, sestavíme úměru: S1 : s = p : v
Vypočítáme hodnotu stoupence: S1 = (p . s) / v, tj. hodnotu stoupence dostaneme, násobíme-li pána sluhou a dělíme naší veřejností. Řekli jsme však, že naše veřejnost = ∞; víme pak, že každé číslo děleno nekonečností dává nulu. Je tedy stoupenec = 0.
To by byl zdánlivě výsledek nesprávný. Víme totiž, že stoupenec je osoba fyzická, a sečtení jich jakožto jednotek dává stranu nebo hnutí; avšak to je výklad ve smyslu vnějším. Ve skutečnosti strana vzniká přiřaděním stoupenců k předákům, jichž význam a moc tím se násobí; stoupenec pak sám o sobě neznamená nic, ať se zlobí, či raduje, ať odejde z hnutí, když se mu to nelíbí. Známe-li stoupence, můžeme si vypočítati nyní velikost předáka (pána). Tedy: p = (v . S1)/s. Předák se vypočítá, násobíme-li naši veřejnost stoupencem a dělíme sluhou. Avšak běda! Násobíme-li kterékoliv číslo, třeba nekonečně veliké, nulou, dostaneme zase nulu, a nemusíme je ani děliti sluhou… To se nám jaksi nelíbí. Ovšem, známo je, že předák bez stoupenců je totéž jako generál bez vojska. Avšak docházíme k nečekaným výsledkům. Někde musí být v našich výpočtech chyba. Takovým způsobem bychom došli k naprostému nihilismu.
Poněvadž jsme však stoupenci nynější politické konstelace, za druhé jsme všichni stoupenci, kdybychom byli třeba sami sobě či pouze své dívce stoupenci, pročež, vážení stoupenci, shromáždíme se na mohutném táboru lidu, na kterém budeme protestovati proti tomu, abychom byli pokládáni za nicky. Vážení stoupenci, dostavte se v plném počtu, aby náš hlas byl slyšán na nejvyšších místech! Odznak a legitimaci s sebou! Všichni na svá místa!
Čtení o lidu
Hlava první - Co je to lid? K čemu slouží lid?
Lidem nazýváme takové uzpůsobení veškerenstva, které pečlivě jsouc vypěstěno a obděláno, pěstounům svým k hojnému užitku slouží. Tito pěstounové nazývají se vůdcové lidu, předáci či pohlaváři, nicméně také svůdcové lidu nebo zloduchové.
Hlava druhá - Jaké druhy lidu rozeznáváme?
Podle svědectví učených badatelů podařilo se vypěstovati mnoho druhů lidu, z nichž nejdůležitější jest zde jmenovati:
Lid český. Tato odrůda poklesla získáním samostatnosti na svém významu a je již na vymření. Žije a působí ještě ve smíšeném území, kde chrání každé pídě rodné země proti cizímu přívalu a hází do orchestrionu mince, aby hrál národní písně navzdory odvěkým nepřátelům. Za dřívějších časů byl ochoten hájiti vlasti až do těch hrdel a statků, což za dnešních dob nebývá. – O mnoho důležitější je náš drahý český lid. Pod tímto názvem byl vypěstěn důležitý chov lidu, jenž na venkově bývá jmenován náš venkovský lid. Tento lid lpí houževnatě na rodné hroudě, kterou skrápí svým potem, a je nejpevnější hráz proti cizákům; za války liboval si v primitivních formách obchodu, dávaje přednost výměně zboží před neurčitými sliby bývalé Rakousko-uherské banky. Z jeho opáleného obličeje zírají upřímné oči, velmi brojí proti těm, kteří by s dovozem cizího dobytka chtěli k nám zavléci slintavku, ale naopak vývoz vlastního dobytka velmi miluje a jej silně fedruje. Měšťáci nazývají náš venkovský lid se shovívavou ironií „bodří venkované“. – Avšak největší obliby požívá dělný neboli pracující lid, a proto se o hájení jeho zájmů uchází největší množství stran, které by všecky strašně chtěly „tomu malýmu člověku“ pomoci. Vůdcové dělného lidu nazývají se stručně zrádcové pracujícího lidu. Dělnému lidu sají s oblibou krev z jeho mozolů uhlobaroni a sklobaroni. Dělný lid sdružuje se v mohutné batailony a pod jeho kroky duní dlažba, což velice leká měšťáky. – Nemalého významu je také ubohý, zatemnělý lid, zamořený alkoholismem a klerikalismem: to je tak zvaný uvědomělý křesťanský lid.
Hlava třetí - Povšechné vlastnosti lidu
Avšak všem odrůdám lidu zde jmenovaným jsou společny tyto vlastnosti: Lid je povýtce uvědomělý, ačkoli také klamaný svými proradnými vůdci, pročež zaslepený či zfanatizovaný. Lid se také nedává omráčiti lesklými frázemi, obyčejně prohlédne a pak dává svým vůdcům ráznou odpověď – (předčasně ukončuje tábory a schůze a rozbíjí hospodský inventář). Lid bývá krajně trpělivý, kterážto vlastnost bývá tučnými literami konstatována v nadpisech článků, vyzývajících lid k rabování. Lid s velkou chutí sdružuje se k mohutným projevům a břeskným rezolucím, důstojným manifestacím a protestním táborům. V průvodech nese tabulky, standarty, prapory a bohorodičky a všecko to je moc hezké, zvláště když k tomu hraje hudba. Po průvodě bývá tábor, po táboru rezoluce, po rezoluci akademie, divadelní představení, taneční zábava, veselice, tombola, loterie, pošta, čímž je program vyčerpán. Při těchto zábavách dělají pořádek důvěrníci, to jest lidé důležitého obličeje a velkého kníru, kteří mají černý šosatý kabát a na rukávě pásku s nápisem „pořadatel“. Pořadatelé křičí, mávají rukama a obíhají čtyřstupy jako ovčáčtí psi svěřené stádo. Lid nemiluje úřadů, nových zařízení a starých řádů; věří, že „na ty velký jednou dojde“, a vůbec, že „je všecko samá lumpárna“. Jinak ovšem je lid živnost dobrá, jak bylo řečeno.
Hlídka úřednická a zřízenecká
K povšímnutí
Já nic neříkám. Nejsem proti tomu. Jsem pro to, co je. Vím, že úřady musí býti a že se v těch úřadech musí úřadovati. Nikdo se nedomnívej, že bych proti úřadům vypustil slovo hanlivé, že bych úřady káral, na ně sočil, do nich ryl, jim úklady činil a z nich si posměch tropil. Jsem si vědom, že úřad nad lidi postaven jest a že je jim dána všeliká moc. Řekne-li úřad „Jdi“, i odejdu, a praví-li „Zůstaň“ – zůstanu. Je moje přesvědčení, že si úřady lidi zavinili sami, porušivše první zákon boží, jenž zapovídal prvotním lidem jísti ze stromu zapověděného. Neposlechli a pojedli, ztratili ráj, a proto nyní v potu tváři jedí chléb svůj pod dohledem úřadů.
Nelze však zamlčeti, že úřad, jakkoliv je to instituce vznešená a pro obecné dobro zřízená, moudrá, věhlasná a slavná, přece však druhdy bývá pramenem všelikého příkoří a pronásledování občanstva. Nejhorším nástrojem k týrání lidu jsou však úřední formuláře, které čas od času zasílá některá instance poplatníkům k vyplnění.
Úřední formulář je listina erární, vzhledu truchle symetrického, zažloutlá jako úředník trpící jaterní nemocí, pustá a bezútěšná jako poušť Gobi; poplatník přijímá ji z rukou poslových s pocitem podráždění, zavilého nepřátelství a nezřídka i s potupnými výkřiky.
Úřední formuláře mají nesmírné množství rubrik, které vyplniti dá dosti času a úporného přemýšlení člověku průměrně vzdělanému. Nejhorší však je, že nikdy nepřijde formulář pouze jeden, nýbrž nejméně dva, a jeden každý z nich je opatřen ústřižkem, který nutno vyplniti týmž způsobem a týmiž slovy jako hlavní listinu. V domácnosti, do které zabloudí úřední spis, nastane patrné pobouření a poplach, který se mezi dnem stupňuje a k večeru dosáhne rozměrů povážlivých. Toho večera musí děti spát dříve než v obvyklou hodinu. Potom se teprve shledávají potřeby k psaní; a tehdy se uvidí, že inkoustu není; i musí manželka doskočiti pro lahvičku s inkoustem naproti k sousedům. Po různých přípravách, provázených kletbami strašlivými, dá se otec rodiny do práce. Je to trudná lopota. Ukáže se, že úřad je zvědav jako slepice. Chce se mu dověděti, jak starý je otec, matka, dítky, odkud pochází a kamže přísluší, jaké je rodové jméno manželčino, jakého vyznání a vůbec všecko naskrz chce úřad prohlédnouti jako Roentgenovy paprsky.
Brzy sezná otec rodiny, že není snadný tento úkol. I zavolají k pomoci studenta, který je u nich na bytě; přijde bujarý student, pohodí kšticí, avšak podívá se na úřední listinu a zmlkne. Brzy sejde se celý dům a za hlučného rokování formulář se vyplní; a jásavým pokřikem dá celé shromáždění najevo uspokojení z vykonané práce. Avšak běda! Některého zvědavce napadne, aby listinu obrátil. Toho neměl nikdy učiniti. Neboť tehdy nastane katastrofa. Jeť na zadní straně formuláře text, který se nazývá „K povšímnutí“. A v tomto „povšímnutí“ se vykládá, jak nutno formulář vyplniti. I shledá se, že bylo vyplňováno špatně. Shromáždění čte povšímnutí a každý je vykládá po svém. Nastane zmatek a vzájemné obviňování, každý rozumí povšímnutí jinak. Mám za to, že zmatek při stavbě věže babylonské zavinilo takové úřední povšímnutí. Jeť psáno povšímnutí jazykem neobvyklým, nezemským, jakému se nikdy nikdo neučil; je to jazyk úřední, který se liší od sladké mluvy mateřské, kterou úředník, jsa nevinným robátkem, učil se Boha znát a vlast svou milovat.
K povšímnutí: Nesnáze svrchu popsané ušetří si jeden každý, jestliže úřední formulář nechá ležeti bez povšimnutí; a na urgenci odpoví tím, že dojde si na úřad a tam si všecko vyřídí ústně.
Fyzické vlastnosti státních úřadů
Jaké jsou fyzické vlastnosti státních úřadů?
1. Roztažitelnost. Každý státní úřad hned po svém zrození cítí ohromnou touhu po expanzi. Nespokojí se s jedinou budovou, ale zachvacuje stále nové a nové; a kdyby to šlo, zabral by snad celý vesmír, nastrkal by do něho americké stoly, registratury, kartotéky, regály, koše, psací a počítací stroje, plivátka, sluhy, úředníky a mastné papíry ze zbytků salámů. Avšak tím okamžikem, jakmile jeden úřad zabere nové místnosti, přijde jiný úřad a zabere mu víc, nežli zabral první státní úřad, a nastává
2. stlačitelnost. To jest: veškeré úřednictvo dotyčného úřadu sežene se násilím do několika místností a nastává boží dopuštění. Zástupy úřednictva a zřízenectva hemží se mezi balíky aktů a čekajícími stranami, které reptají hlasitěji, než se na obecenstvo sluší; do toho klapají psací stroje a zvoní telefon. A nic netrvá věčně, pláč a naříkání zoufalého úřednictva je vyslyšeno, postaví se nová budova, kterou nezabere žádný úřad, nanejvýš snad nová expozitura Pozemkového úřadu, a když ani ta ne, jistě parlament.
3. Pomíjivost. Všecky státní, tak zvané přechodní úřady jsou zpravidla ve stavu likvidace, jsou zrušeny, byly vyškrtnuty ze seznamu úřadů žijících, již jich není – ale úřadují dále. Úřad je nezničitelný jako hmota, ale jako hmota bere na sebe nové tvary. V prapůvodní své formě jmenuje se na příklad Vývozní a dovozní komise. Na naléhání občanstva je zrušena jedním rozmachem, ale stane se z ní ihned Komise pro zahraniční obchod. Ale ani tento úřad nemá dlouhého trvání: žije rok, dva. I povstane ministr a řekne: Já tě zničím! I udělá takové nařízení, aby Komise pro zahraniční obchod nebylo, a skutečně není po ní památky. Jenže tuto citelnou mezeru vyplní Úřad pro zahraniční obchod. Teď však řeknou zájemníci: Už toho máme dost. Úřad pro zahraniční obchod je pohlcen Ministerstvem obchodu a nazývá se Ministerstvo obchodu, obor dřívějšího Úřadu pro zahraniční obchod. A je skvělým dostiučiněním pro všechny obory hospodářského života, že nenáviděná instituce zmizela, třebas při tom vázaný obchod zůstal. Vyznačuje se tedy přechodný státní úřad svou
4. nepomíjivostí. A nezbývá nám, nežli radovati se nad harmonií osudu a věcí.
5. Šetrnost státních úřadů je taková vlastnost, která vyhovuje volání občanstva po šetrnosti ve státních úřadech. Jedním takovým nástrojem je restrikce personálu. Na nátlak veřejnosti se propustí polovina personálu, aby se uprázdnilo místo dvojnásobnému počtu nových uchazečů. Opak šetrnosti je
6. nešetrnost. Avšak to je vlastnost autochtonní, historická a tradiční státních úřadů. Je nezadatelným právem státního úředníka býti vůči stranám nešetrným, protože beztoho přidělávají jenom práce.
7. Přilnavost aneb přitažlivost. Většina příslušníků národa čs. lne ke státním úřadům horoucí láskou a snažením jednoho každého jest státi se státním úředníkem a dostati se pod dekret. Opakem přilnavosti i přitažlivosti je
8. odtažlivost. Pokud mohou, se občané státním úřadům vyhýbají a jsou rádi, když mají pokoj. Ale jinak se domnívají, že práce státních úřadů je odtažlivá neboli abstraktní, a těžko měřiti výkonnost její činnosti viditelnými výsledky.
Životní nesnáze
Jaký je rozdíl mezi lékařem a úředníkem?
Stručně řečeno asi takový: Přijdeme-li k lékaři s jakoukoli nemocí, vážnější či lehčí povahy, tu zachmuří se někdy doktor a pronese významně: „Máte nejvyšší čas, že jste se na mě obrátil. Kdybyste přišel o den později, byl byste neodvolatelně ztracen.“ Jisto však je, že nikdy k lékaři pozdě nepřijdeme. Vždycky zbývá v našem životě den, a to den svrchovaně kritický, o nějž přijdeme dříve.
Zato však k úřadu přijdeme vždycky pozdě. Ve styku s úřady se v našem životě onoho kritického dne nedostává. Nikdo mně ještě nevysvětlil, čím to je. A vím, že více bystřejších a povolanějších hlav bádalo o tomto podivném přírodním úkaze, aniž by nalezlo uspokojivého vysvětlení.
Už to je divno, že úřad, jejž hledáme, není nikdy tam, kde by měl být. A byl-li kdysi tam, už ho tam není. Přestěhuje se vždycky do neznámých končin, zastrčených ulic podivných starodávných jmen.
Je vždycky stranou ruchu světského, libuje si v samotě, nenápadném tlení a rezignovaném odumírání; je úřad zkrátka dekadentní. A podaří-li se nám jej vypátrati, tu dovíme se pravidelně, že již není kompetentní pro věc, pro kterou ho vyhledáváme. Kdybychom byli přišli včera, byl by ještě kompetentní. Otážeme-li se vrátného, do kterého čísla se máme se svojí žádostí obrátiti, tu buď neví, poněvadž jest na svém místě od včerejška, nebo nás pošle do čísla, kterého není možno nalézti, a když ho nalezneme, tu se ukáže, že v tom čísle není ničeho, leda nějaké staré spisy a rekvizity pro posluhovačky. Najdeme-li však pravé číslo, tu zase pravidelně referent byl přeložen jinam nebo je na dovolené anebo zkrátka zemřel. Jeho funkci dosud ještě nikdo po něm nepřevzal. Ovšem, kdybychom byli přišli včera, pak by bylo vyhráno. Zastihneme-li však úředníka, tu se nám řekne, že náš spis vykazuje řadu formálních chyb, pro které ho nelze vyříditi, nebo že je lhůta, která až do včerejška běžela, promlčena nebo že vyšlo nové nařízení, které ruší stávající ustanovení. Naše chyba je, že jsme nepřišli včera, kdy byl ještě čas.
Bádajíce po smyslu tohoto zařízení a vycházejíce z filozofie pragmatické, která učí, že vše stávající má svůj smysl a účel již proto, že to existuje, přicházíme konečně k tomu názoru, že funkce administrativy záleží v tom, aby brzdila překotnost a ztřeštěnost života. Úřad jsou důmyslně organizované životní nesnáze. Úřad je fosilní útvar v živém sociálním organismu. Možno jej přirovnati k zrnku písku, jež vniklo do otevřené škeble perlorodky. Zrnko písku mačká a bolestivě tlačí tělo plžovo, jež obalujíc vetřelce slizem dává vzniknouti perle. Tím ovšem nechci říci, že by úřad byl perlou na tomto světě. Nebo že by byl vyhledáván pro svoji vzácnost a drahocennost. Ale že často bolestivě tlačí, mačká a trápí, to o něm řekne i jeho největší přítel, pokud ovšem úřady mají nadšené ctitele.
Jistě že má administrativa svůj hluboký smysl. Že je od Boha, viděti z toho, že úřady byly odjakživa a že jsou na celém světě; a také to, že žádná administrativa není lepší než administrativa v jiném státě. Podle mínění poplatníků je vždycky horší. Úřady mírní horkokrevnost, napravují ukvapenost, učí odříkání, pokoře a trpělivosti. Učí ctnostem a kárají dobrodružnost. I blahořečíme v pokročilém věku úřadu, že nám odepřel zletilost v době, kdy jsme byli nerozumní a promrhali bychom jmění otcovské. Že následkem jeho váhavosti nenabyli jsme licence, koncese, oprávnění k podniku, ve kterém bychom zanechali posledního krejcaru. Že jsme nemohli dosíci toho, aby někdo byl prohlášen za marnotratníka; onen člověk je nám nyní třeba dobrý, poněvadž nám vypomůže nějakou půjčkou z okamžité tísně nyní, když proživ bouřlivé mládí, nabyl rozšafnosti a nahospodařil si svou pílí a šetrností pěkné jmění. A člověk, jenž pro formální nedostatky nebyl svého času prohlášen úředně za blázna, neskrblí dnes vzácnými a cennými radami a jeho sladká moudrost mnohého poblouzeného ujala se za ruku a ukázala mu pravou cestu.
Je na nás, abychom milovali úřady ze vší síly své a z celé duše své a je ctili, abychom dlouho žili a dobře se nám vedlo na zemi, kterou Hospodin, Bůh náš, nám dal.
(Karel Poláček - Mariáš a jiné živnosti. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016. ISBN 978-80-7532-111-4,
Karel Poláček - 35 sloupků. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016. ISBN 978-80-7532-135-0)
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV