Lewis byl blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena, autora Hobita a Pána prstenů. Oba byli vůdčími postavami mezi profesory anglického jazyka na univerzitě v Oxfordu a neformální oxfordské literární skupiny zvané Inklings. Podle jeho memoárů Zaskočen radostí (Surprised by Joy: The Shape of My Early Life -1955) byl Lewis po svém narození pokřtěn v irské anglikánské církvi, ale v době svého dospívání od víry odpadl. Svou roli v tom sehrála nepochybně dramatická zkušenost z raných let, zčásti strávených v autoritářské škole Wynyard School (ve svých vzpomínkách ji v narážce na nacistický koncentrák nazývá „Belsen“). Také jeho nasazení a zranění v 1. světové válce nemohlo zůstat bez odezvy. Své dočasné odcizení od křesťanství později zdůvodňoval tak, že na svou víru začal pohlížet jen jako na práci a povinnost. Pod vlivem Tolkiena a dalších přátel se ale ve věku kolem 30 let znovu obrátil ke křesťanství a stal se laikem anglikánské církve.

Lewisovu asi nejúspěšnější knihu Rady zkušeného ďábla (The Screwtape Letters -1942) není třeba obšírněji představovat: jde snad o nejvtipněji podané reálie „ze života pokušitelů“. Hlavní postavou příběhu je zkušený pekelník, který formou dopisů a instrukcí radí elévovi v pokušitelském úřadu. Spojenými silami se pokouší zničit život konkrétního člověka. Lewis bravurně vystihl to, s čím se každý z nás ve svém životě denně setkává: pohrdání druhými, pokrytectví, pocit výjimečnosti, pocit mimořádné svatosti, propady do depresí, skepse a pochybnosti. Rady zkušeného ďábla jsou nejenom vtipným čtením, ale také mimořádnou, a čím víc skrytou, tím působivější moralitou, která nám umožní nahlédnout do zákulisí duchovního světa. 

Na Rady Zkušeného ďábla částečně volně navazuje kniha, kterou C. S. Lewis k vydání připravil krátce před svou smrtí – Přípitek zkušeného ďábla (Screwtape Proposes a Toast -1961). Tento text vyšel česky doplněn o další eseje, více či méně duchovního obsahu. Přesto nejde, jak uvidíte z vybrané ukázky, o ledajaká kázání, nýbrž o hluboká a moudrá zamyšlení nad věcmi a jevy často považovanými za nenápadné či nepodstatné. Je to však jen zdání, které klame…

Dobré dílo a dobré skutky

„Dobrý skutek“ v množném čísle je výraz v moderním křesťanstvu daleko známější než výraz „dobré dílo“. Dobré skutky znamenají hlavně dávání almužny nebo „pomáhání ve farnosti“. Jsou něco úplně jiného než jednotné číslo „dílo“. Dobré skutky nemusí být nutně dobrým dílem, jak může vidět kdokoliv, kdo si prohlédne některé z předmětů vystavených k prodeji na bazarech k dobročinným účelům. Ty s naším příkladem vůbec neladí. Když náš Pán poskytl chudobným svatebčanům nějakou láhev vína na přípitek, udělal nejen dobrý skutek, ale také dobré dílo, neboť to víno vskutku stálo za vypití. Jenže zanedbání „dobrého“ v našem „díle“, v naší práci, těmto předpokladům neodpovídá. Apoštol říká, že každý musí nejen pracovat, ale že musí pracovat „dobře“.