Jiří Kolář (1914 – 2002) byl básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků a autorem mnoha originálních výtvarných technik. Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě.

Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky. Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod. Za další dva roky jej zatkla StB, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra. Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii.

V roce 1979 získal roční stipendium v Západním Berlíně a roku 1980 na pozvání Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže s oficiálním povolením k prodloužení pobytu. Žádost o další roční prodloužení pobytu byla zamítnuta a Kolář se rozhodl zůstat v Paříži. Roku 1982 byl Kolář v Československu odsouzen v nepřítomnosti k ročnímu vězení a ztrátě majetku. Po roce 1989 Kolář konfiskaci svého díla velkoryse legalizoval darovací smlouvou a proměnil ji v mecenášský dar.

Nejzávažnější Kolářovo dílo je sbírka Prométheova játra. V textech klade velký důraz na morálku a odpor ke všem formám totalitní vlády, a proto byl za toto dílo vyslýchán StB a vězněn. Postupně v Kolářově tvorbě ustupovala literatura výtvarnému vyjádření.

Dnešní četbu vybíráme z útlé knížky Očitý svědek, deníku psaného roku 1949. Knížka měla vyjít v Severočeském nakladatelství Liberec roku 1969, vydání ale bylo zabaveno; samizdatově pak kniha vyšla v edici Petlice roku 1975 a u K. Jadrného v Mnichově roku 1983.

Kolář v Očitém svědkovi zaznamenává dny roku následujícího po Vítězném únoru, dny strachu, dny rozhodování o tom, jakou cestu zvolit. Tato dilemata provázejí Koláře jak v prozaizovaných úryvcích textů, tak v básních, které se mezi deníkovými vstupy proplétají. Text jsme, jak záhy seznáte, vybrali opět pro jeho stálou a možná čím dál větší aktuálnost, jen pojmenování dobového režimu se mění, jeho podstata setrvává.

Úvodem citujme část básně Matka a syn z podzimních dnů 1949, kde jsou v básnické metafoře doslova naskládány všechny podstatné otázky, na něž si musíme odpovídat každý sám. A poté následuje několik pasáží z Kolářova deníku.

Z básně Matka a syn:

Viny kamene kterým ukamenovali ptáka

Neviny sochy uplácané z bláta

Viny konopí obráceného v oprátku

Neviny náhražky kterou nahradili pravost

Viny kovu z něhož ukuli zabiják

Neviny svobody vysvobozené krví

Viny obydlí obývaného popravčím

Neviny bodáku kterým vybodávají oči světa

Viny dálky kterou oddalují milence

Neviny pouště rozvolané volajícím

Viny cesty kterou obíhá oběžník

Neviny matky obžalované z mateřství

Viny slunce jemuž vytrhli srdce

Neviny lži kterou učinili pravdou

Viny papíru kterým učí papírovosti

Neviny zneuctění které povznášejí nad čest

Viny člověka který chtěl být člověkem

Neviny tmy kterou zatemnili rozum

Viny osudu sobě osudnému

Neviny věznice vystavěné vězni

Viny života jenž nechtěl být neživotem

Neviny práce kterou zotročují

Viny slova nadarmo vysloveného

Neviny moci které se zmocnili zneužít

Neviny zvonu kterým vyzvánějí svou slávu

Viny vah kterými znevažují

Neviny hlasu kterým vyhlašují své zákony

Viny lidskosti znelidštěné

Neviny jedu kterým otravují

Viny času který znečasili

Viny viny neviny

Neviny slova nevysloveného

1. leden 1949 / sobota

Svět nikdy nezachoval míru vkusu, střízlivosti, prostého života. Je to neustálé vření, výbuchy krajností, soptění výstředností, vzpour všech nepřirozeností rozumu, neustálé propadání jak do hloubky, tak do prázdna. Ale co bychom si počali bez toho všeho?

Vždyť se zdá dnes největší zvráceností, výstředností, nesmyslností mluvit pravdu a vidět tvář světa takovou, jaká vskutku je!

Šváb zůstane švábem, štěnice štěnicí — napíší slovo, a hned jsou si nejistí, zda se dostatečně zkřivili, zda se dost plazí, zda si nadělali na hlavu dost zjevně. Dělají všechno možné, aby se zalíbili, žijí jen v neustálé úzkosti a strachu před zjevením ještě většího parazita, který by dovedl lízat paty lépe než oni, nebo se uměl nechat ještě levněji zkorumpovat. Vědí, jak se ujišťovat navzájem, že každý jejich pohyb, každé plivnutí je geniálním činem, znají sami sebe oslavovat a prýští z nich rez zbabělosti, jakmile jen spatří někoho, kdo stojí o stupínek výš u moci než oni. Své lži vnucují každému a neštítí se užít žádného způsobu, bojí se být se svou hanbou sami, být kůly v plotě, nejraději by viděli v bahně svých špinavostí celý národ, jen aby jakýsi nevědomý strach přestal hlodat, jen aby se alespoň na minutu svědomí uklidnilo.

30. leden 1949 / neděle

Přetržením kulturní tradice se stává, jsme očitými svědky, něco horšího, než je to, že se kultura zastaví a ustrne na mrtvém bodě. Je to strašlivé, ale svažuje se sama do nepředstavitelné zaostalosti. Můžeme zde učinit metaforu s životem člověka: také on může žít, spravedlivě a lidsky, bez ruky nebo bez rukou, bez nohy nebo bez nohou, je vpravdě člověkem slepý i hluchý nebo němý, ale odumře celý, jakmile je napaden otravou na kterémkoli místě a nezakročí-li včas, třeba obětováním poloviny orgánů, které z něho činí pravý obraz boží.

Kultura pěšky přichází a na koni odjíždí. Kulturní rozvoj a vzmach jednoho národa je podmíněn rozvojem národů ostatních. Kultury nepadají z nebe, nevyskytují se osamoceně, ale rostou z velikého pocitu práce a svobody všech lidí a ne určité kasty, vrstvy, určitého, jediného národa.  Jediný národ může být jen historií označen za nositele té či oné kultury, ale podmínky života a uzrání jsou vždycky všelidské. Je nesmysl, nebezpečný nesmysl se domnívat, že některý z civilizovaných světadílů by se mohl odtrhnout od ostatních a budovat si kulturu vlastní. Pokrok jak kulturní, tak hospodářský a sociální je podmíněn právě nejsilnějším pocitem všelidskosti, jinak se vše zřítí do jediné propasti falše a lži, do nejpustšího barbarství!

23. červenec 1949 / sobota

Napadlo mne vyjít s perem ven:

— Věk řečníků, okamžitých příkazů, povinností a špehounství. Neubráníš se, leda tím, že budeš drzejším tlučhubou, naučíš-li se do nesmyslnosti lhát, aportovat před tím, kdo je výš, udávat a štvát každého, kdo je pod tebou, přítele nepřítele, syna nesyna.

— Ještě mne nenapadlo vejít do krámu svolným zbožím, jako jsem nebyl v bordelu nebo na burze, nevím, co bych tam dělal. O třešni nezavadíš, ale višňovkou se můžeš opít do němoty za pár grošů. Na partyzánky abys čekal frontu a nestydí se dát do oběhu celé haldy nových cigaret po třech korunách.

— Cyklostylovaný papír, svět v cyklostylovaném papíru. Nahradili jím všechno. Měl jsi hrůzu před nemocí, před neštěstím, přivádělo tě do zoufalství dítě, nevěra ženy, urážka přítele, prohra v kartách, ztráta příbuzného, neshoda v dílně nebo nečekané vydání peněz? Všechno nyní nahradil cyklostylovaný papír. Nemáš čas na nemoc, na neštěstí, na dítě, ženu, přítele, na karty, na neshodu ani na peníze. Cyklostylovaný papír ví, kde musíš strávit nejlépe dovolenou, čím vyplníš nejužitečněji volný čas, co smíš číst, kam jít do biografu, kde a jak plnit svou svatou povinnost, jak chodit do práce, jak dělat, jak myslet, jak být hrdým vlastencem, koho milovat, koho nenávidět, jak žít a jak umírat.

— Uvědomila jsem si, až když mne vyvolali, že nesmím ani hlesnout po svém. Dej si na sebe trochu pozor, a projdeš. Neříkej nikdy, co bys chtěla říct, mluv to, co chtějí slyšet. Je nejlepší odříkat citáty, klábosit o povinnostech, jak se školíš, jak chodíš na brigády, jaký odbíráš stranický tisk.

— Máme v hospodě uděláno, že každý, kdo vyhraje nad sto tisíc, musí odevzdat všechno nad tento limit ve prospěch všech. To bych se nasmál, aby ten držgrešle Pelant jednou kápl na první limit, tři sta táců. Ten by se zbláznil. Hraji tak na rovině.

— Neumíš si to představit. Pozvali si na zkoušku staré ochotnice, nejlepší ze spolků z celé republiky, a jen proto, aby se nemohlo říct, že nechávají ležet ladem tvůrčí herecké síly našeho lidu. Stará bába, šedesátiletá, třásla se jako dítě a nedovedla ze sebe vzrušením vypravit slovo. Všichni věděli, že je na ni škoda času, ale sehráli s ní celou komedii se vším komfortem před prázdnou kamerou. Napřed jsme se nemohli udržet smíchy, ale čím déle to trvalo, tím větší hrůza na nás padala.

— Začínám se bát sebe sama. Neumím promluvit, abych netrnula úzkostí, že řeknu něco, co nesmím. Číhám na každého jako pes, nevím, jestli není zuřivější, jestli mě nejde osočit, že jsem neudělala, co je vytýčeno. Ztratila jsem musílka a bála jsem se jít do úřadu, aby mne někdo neudal, že jej nosím jenom v podniku.

31. srpen 1949 / středa

Tragédie lidského života leží v možnosti jeho snadného zničení a ještě lehčího promarnění. Dějinné převraty zde mohou znamenat holá slova. Může zuřit ta nejstrašlivější válka, probíhat ta nejosudnější hodina národa a život může být ukončen ne bodákem nebo hrdinským činem, ale ubohou, obyčejnou nešťastnou náhodou nebo nezřízenou chvílí. Nic nezabrání smrti napřáhnout kosu a nezadrží ji veliké čisté srdce jako pěst ďábla. Proto smysl lidskému životu může dát sám a jedině sám člověk, a ne čas, ne národ, třída, rodina nebo dokonce strana nebo stát. A jestliže člověk nemůže sám, nemůže ani Bůh.

Každá myšlenka, pocit, otázka, soud atd. žije svým vlastním způsobem. Způsobem tak jedinečným, jako je život každého živočicha nebo rostliny. Pravda žije ve stejně přesných zákonech a má stejně vymezené a upřesněné hranice růstu a bytí jako třeba myš nebo kopřiva. Lásku nelze vyrobit, jako nelze vyrobit mouchu nebo fialku. Jako každý živočich a každá rostlina má každá myšlenka, pocit, otázka, soud své mrtvé a živé, daleké a blízké předky.

Básník snad opravdu nic jiného na světě nežádá než možnost— říci. Všechno, co navěšuje na to — říci —, je vždy cosi dávno jiného, naprosto druhořadého a často pro krk básníka nebezpečného. On nemůže jinak, jinak mohou jen ti, kdož čtou. To je také jeho zbraň. Ostatně, v to, co vysloví, mohou věřit jen ti čtoucí, on je už vyslovením někde jinde, je už nevěřícím, v opaku k řečenému, v opaku plně zázračném, v opaku — nad — a ne proti. Mluví-li básník proti sobě, není to střetnutí dvou soků, muže proti muži, ale střetnutí stupňů, toho, co je níž, s vyšším, prvého s dosud neexistujícím druhým. Je sám sobě štvancem, sám sobě zběhem. On ani nemůže věřit v uskutečnění stavby svého snu, nemůže ho plně doporučit, musil by svá předsevzetí, plány, přesvědčení, své přísahy odvolávat a měnit každým okamžikem; takto přece nelze nic stavět — lze však tvořit.

8. listopad 1949 / úterý

Také duchovním obilím lze vytápět lokomotivy nebo kotle dálkového topení, také duchovní obilí lze házet do moře nebo je míchat do krmiva pro dobytek, také duchovní obilí lze znehodnotit petrolejem lži a provokativně je šrotovat do směsí umělých hmot, aby neklesla cena braku a kýče.

Po potopě zůstane bláto. Bláto musí být udupáno, aby se měl člověk kam postavit a dítě neutonulo. Slunce vysušuje, ale nezúrodňuje, to dokáže jen poctivá lidská práce, svobodná lidská práce.

Lidé raději vidí člověka v neštěstí, raději mrtvého, než aby přijali čestné slovo nebo nepříjemnou pravdu. Mrtvého je možno zahrnout láskou, nepředstavitelně silnou a odevzdanou, otrockou láskou trvající věky, ale jak odpustit živému, který provedl jen to, že odešel po několika letech spolužití někam jinam, neočekávaně na druhou stranu? Ne, nic není tak nepřijatelné jako vzpoura, jako vzpoura člověka proti člověku. Raději zemři, v pokoji zemři, ale nečiň pravdu do očí, pravdu pohybu, jemuž jedině věříš, že je od života!

19. listopad 1949 / sobota

Všimněme si, jak nuzná je autobiografie většiny českých umělců, o mnohých a zvláště dnes předních lze spravedlivě říct, že ani žádnou autobiografii nemají. Jejich život se nevyrovná mohutnosti života ani posledního nádeníka, neboť obyčejně i ten poslední nádeník prožil desítky osudových tragédií a dramat, o nichž se mnoha umělcům ani nezdá.

Všimněme si také, jak naši umělci, i velkého formátu, jsou v koncích se svými silami v polovině normálního lidského věku, v těch pětatřiceti létech, které Dante staví jako mezník, kdy má básník konečně začít pracovat — hledat pravdu —, jak všechna ostatní léta dovedou žít z toho, co vyplavilo jejich nejútlejší jinošství, jak nejsou schopni poctivě, aniž plagují sami sebe, udržet pero po dobu, kterou vyžaduje napsání básně, povídky nebo namalování obrazu. Člověk může tvořit, čerpat sílu a odvahu jen potud, pokud má životně z čeho, byť to bylo jen z ložisek nevinnosti dětství, z jeho neklidu a čistoty nebo z jeho střetnutí s nocí, přírodou, civilizací, uměním, ideami, masou, městem atd. Někdy stačí literatura uživit básníka na dlouhou dobu, ale vždycky nakonec přijde nějakým netušeným způsobem daleko viditelný krach a ukáže se, že nelze dělat umění bez největší zkušenosti a znalosti života, že nelze psát a přestat žít, nelze psát a hnít v uznání, protože závrať úspěchu a kariéry je bublinou života a ne skálou.

Ostatně, kde jsou slavní kariéristé a tolik uznávaní v literatuře a v umění vůbec? Nepotřebují ani zemřít, aby po nich neštěkl ani pes. Nic není obludnějšího v životě než umělé udržování při síle, při dokonalosti, umělé plahočení v slávě, v nesmyslném shromažďování poct, v zbídačelém duchovním mamonářství. Básník je snad samým osudem určen k tomu, aby nevyšel z nebezpečí, že může být každou hodinu uvržen do „jámy lvové“, že může být na každém kroku kýmkoli přinucen vejít do „pece ohnivé“. A co víc vylučuje tento úděl než zajištěná kariéra, dividendovaná oficialita nebo samozvaná sláva?

Stejně zajímavé je povšimnout si, jak pravý a nebojím se říci veliký lidský osud nesou lidé nejníže postavení, jak plnost tohoto osudu sahá nejčastěji jen do středních a jen málokdy do vyšších společenských vrstev. Mocí, ať už je poplatná čemukoli a závislá na čemkoli, lze zabránit i osudu v jeho právu, v jeho naplnění.

A co je to za věc, co je to, ono nepojmenovatelné, pochytitelné a pochopitelné jen vyžitím a dožitím, co pomáhá obyčejným lidem bez možností nést tu strašlivou tíhu jejich — osudů?

Nevím, snad jejich všední lidskost, odkázaná na každodenní těžkou práci, tak k nevydržení bez vypětí celé bytosti, že tíha osudu je přeci jenom utišitelná a mizivá a snesitelná, snad také to, že jejich neposkvrněný duch je schopen přinést větší oběti, než se zdá být pochopitelné, že lidské srdce je schopno přeci jenom unést nesmírný smutek.

„A co básník?“

Snad říci těm opuštěným, že nejsou se — svým — osudem sami, že nejsou sami s tím strašlivým dramatem, ale že tuto tíž nese a žije každý druhý, mlčenliv a sám, že osud si musí vybojovat, vysmát a vyplakat každý bez pomoci druhého, že tu jiný nemůže pomoci ani radou, nikdo nemůže „dáti mouky pytel“, že prosba i pomoc, otázka i odpověď neexistuje jinde než v něm samém.

A co básník, nyní a zde, sám po krk v tomto pocitu osudovosti?

24. listopad 1949 / čtvrtek

Osud — osudný okamžik, osudná chvíle, osudný den, osudná léta, osudná událost, osudný úděl, osudný život; ale vždy je to cosi, jež v člověku rozhoduje za něho a mimo něho, co vše koná na smrt a na život pravdivě, třeba nešťastně, třeba s nesnesitelnými následky, avšak vždy a za všech okolností se tu život dotýká člověka nejplněji, kdy člověku nezbývá ani za nehet času přemýšlet o něčem jiném než právě o moci a naléhavosti toho bouřícího, jako sopka vyvřelého života. Nebude lehké ukázat prstem na srdce této „osudovosti“: na to srdce, které nedává radu jak žít, ale odvahu umět žít, které nerozkazuje, ale dává sílu vykonat, které nelze odhalit, ale co je účastno na všem a všude, které nelze nahradit ničím, ale co lze jen spravedlivě žít, co je dokonce odsouzeno k tomu, aby bylo žito.

Mám-li dnes odvahu nazvat to „srdce osudovosti“ jejím — pocitem —, nazvu také její tělo — vědomím — a její krev — svobodou.

Otáže-li se mne někdo, co nazývám její duší, odpovím: To ostatní! Pocit osudovosti — prostupuje člověka celého, všemi kříženími vztahů a odloučení, celým jeho vědomím i nevědomím, svobodou i tyranií, bytostně a na každém kroku, každým záchvěvem a pohnutím, přitakávajícího životu za každou jeho obyčejnou a samozřejmě přirozenou lidskou cenu, jako tehdy, když aniž chce, aniž volí, aniž splňuje či je odsouzen, nastavuje mlčenlivě nebo s výkřikem tvář smrti nebo zničení.

Vědomí osudovosti — je to, čím člověk svůj život, život druhého, světa i vesmíru měří. Je to jakási míra, jednotka kvadrantu osudu jeho samotného. Tímto vědomím člověk poznává na tisíciletí zpět to, co je v člověku osudně neměnné, co zanechal, aniž zde něco zmohla smrt či čas, co z něho dělá důvod věčnosti. Toto, vědomí osudovosti, udává člověku tíhu jeho svrchovanosti i nic prachu, podle něho poznává prázdnotu či vrchovatost života, opravňuje ho k odsouzení i k lásce světa, a čím větší je toto vědomí, tím je on sám vyzbrojenější a odhodlanější, tím je jeho život větší, byť těžší, strašlivější, činí jej ukřižovaným i vzkříšeným najednou.

Svoboda osudovosti — je její láska, smutek, strach, její lůno i hlína. Vše spravedlivé v životě se platí krví, také zde. Svoboda osudovosti je to, co z nás krvácí, co nám rumění tváře, co v nás stydne, co zastavujeme marně ústy, co proléváme nadarmo, co vypíjíme na zpečetění věrnosti až do hrobu, co v nás roznáší otravu, co vysáváme, abychom zabránili přístup jedu k srdci, co v nás pulsuje, co na nás svět neustane požadovat, čím třísníme dlažbu, co vydáváme, abychom mohli žít, a po čem věčně žízníme, aniž si víme rady proč a nač.

4. prosinec 1949 / neděle

Nevím jak začít. Myslím na úlohu lásky v lidském osudu. Zdá se mi totiž, že láska, aby byla spravedlivě a pravdivě žita, musí přijít k člověku v době, kdy je nejvíc zranitelný, kdy je upřímně panenský, nejvíc schopen se celý oddat všemu, co se jej zmocní, a to je, věřím, v době jasného mládí. To také znamená v době, kdy osud plně a vší krutostí vstupuje na scénu života člověka.

Všechna zkušenost mi dává za pravdu; nelze se zamilovat, nelze milovat pravdivě v jiném věku, jedině když zavřu oči svému srdci, mám sílu říct, že není lásky k člověku nad třicet let, nejčastěji je to daleko méně, mnohem méně.

Vše, co tak rádi v pozdějších létech ochotně nazýváme láskou, je vždy a za všech okolností něco zcela a naprosto jiného. Jednou je to vášeň, žádostivost, komplex méněcennosti, zrůdnost, podruhé záplatování svědomí, nečistota, všední člověčí sobectví, prachobyčejná rozcitlivělost, kořistnictví, nebo prostituce, ziskuchtivost, samozřejmá lidská zbabělost, zářivý stupeň strachu, úzkost o sebe sama, prázdnota jako překypění, ale nikdy ne to smrtelně čisté, co nazýváme láskou, o čem víme méně, než cítíme, že láskou je.

Ten, kdo svůj osud, svůj čas prohrál, nenahradí jej ničím. Nemám, proč bych sám sebe přesvědčoval z opaku, vím až příliš dobře o těch, kdož jsou v uplakaných legendách svých ubrečených autobiografií zahrnováni ještě uslzenějšími a neplodnějšími legendami nesmyslů o lásce, vím, že bych mnohdy jistě těžce odpovídal na vymyšlená zdánlivá fakta, ale musím zde dát za pravdu svému srdci, pocitu své vlastní lásky, své vlastní osudovosti před čímkoli ostatním, neboť člověk, který přerostl své mládí, který je ztratil, je schopen daleko víc a hlouběji všeho jiného než upřímnosti a odvahy lásky.

Jako v umění nelze přestat, jako v umění se nelze odmlčet, nelze mu být nepřítomen od kolébky a bez přerušení, tak nelze milovat, nelze se v lásce mýlit, nelze začít, když jsme cosi vyzkoušeli, nelze začít ani se zkušeností tak jemnou, jakou je zkušenost srdce.

Pro umění se také člověk nerozhoduje a pro lásku platí stejná pravda. Také v lásce jsou velcí milenci vedle kýčařů a nelze ji ničím a z ničeho vyrobit. Dělej co dělej, dokud nezvedneš pero a nepíšeš, nejsi básníkem, dokud nemiluješ, nejsi milencem, a pospěš si, dokud máš právo být mlád, dokud tě nezastihne pravda, s celou svou naléhavostí vystřídat vše, co bylo a vládlo tak drze a suverénně před ní.

16. prosinec 1949 / pátek

Návrat nebo nutnost cyklického básnictví necítím z nějakého nedostatku principu, nemíním něco, co by jen dokumentovalo oprávněnost tohoto požadavku, ale hlavně proto, že se domnívám, že složitost a nepostihnutelnost našeho „nelidského věku“, stejně jako osudného vědomí této nelidskosti v nás samých a zároveň pocitu přítomnosti místa, kde je možno člověku ještě v sobě i na tomto světě lidsky žít, nelze postihnout bez dostatečně širokého zobrazení a vypovědění, v spravedlivě oprávněných, realitu plně zabírajících celcích.

Stačí se ohlédnout zpět do díla kteréhokoli z dnešních i geniálních umělců, abychom se na místě a bez pochyb přesvědčili, že řád, který tam nalezneme, je řád talentu, génia, řád toho či onoho uměleckého projevu, té či oné školy nebo disciplinovanosti, ale ne řád jen trochu životně vybíhající někam mimo svobodu tvůrce, mimo kruh jeho uměleckého nebo ideového zajetí. Využít všech svobod a práv vydobytých moderním uměním je na nás, však je na nás také mít odvahu a hlavně „proč“ toto všechno nechat spát na všech těch kupách tak zasloužených vavřínů. Může mně někdo jmenovat nějaký námět dříve neznámý, který posledních sto let v umění zklasičtěl?

Jeden, dva, tři a snad i víc, ale rozhodně ne mnoho. Nebo bude nutné znovu vyučovat umění v dílnách, když akademie tolik oklamaly? Nevím, bude však třeba — umět psát, malovat, komponovat a tesat, a bude především třeba — umět vidět realitu takovou, jaká skutečně je. Neboť zvyk, našeptávání, přísahy, přesvědčení dělat umění nebo na umění hledět jako na něco, co nemá mluvit způsobem, který může být nahražen technickým vynálezem (fotografií, filmem, rozhlasem, deskou, žurnálem atd.), zavedl mnohé umělce a veliká hnutí právě do pustin stejně jednostranné omezenosti, jako ty, kdož lpěli na opaku. To i ono je samou dnešní skutečností potřeno, neboť co — lže — o skutečném stavu reality víc než dnešní fotografie, film, rozhlas, gramofonová deska nebo noviny?

Nebuďme novými bláhovci, úkol a poslání literatury a umění zůstává od věků do dneška stejný, ten neomezeně prostý ve své složitosti: NELHAT!

* * *

Jiří Kolář – Očitý svědek. Praha: MKP 2023. ISBN 978-80-274-3228-8