Ty se dají shrnout do těchto oblastí:

Proč jsou novináři ve svých žurnalistických projevech s ruskou tématikou tak emocionální, proč opouštějí přísně objektivní roli žurnalisty zpravujícího o událostech, případně komentujícího je a referujícího o jejich souvislostech? Proč téměř všichni novináři zastávají, často navzdory faktům, jednoznačnou názorovou linii a přehlížejí skutečnosti, které jim tuto linii zpochybňují či přinejmenším dokreslují o nové úhly pohledu a možnosti výkladu? Proč se novináři, ve své většině patrně dobrovolně a bez vidiny odměny či jiných výhod, stávají propagandisty, čímž, jistě nechtěně, demonstrují leninskou definici žurnalistiky coby „kolektivního agitátora, propagandisty a organizátora“? A konečně proč se všechny tyto jevy odehrávají tak masově, napříč celým spektrem tzv. mainstreamových, či jinak řečeno „liberálních“ médií, a to zejména v periodickém tisku a veřejnoprávní televizi? Proč, ačkoli jde vskutku pravděpodobně většinou o dobrovolný politický aktivismus novinářů, celá věc působí dojmem – promiňte mi to slovo – dobře organizovaného mediálního spiknutí?
Zkusme si na tyto otázky postupně odpovědět za použití citací a příkladů z aktuální české mediální produkce.

Mediální hra emocí

„Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk obvinil Moskvu, že se pokouší rozpoutat třetí světovou válku tím, že hodlá vojensky a politicky okupovat Ukrajinu”, informoval deník Právo 25. 4. 2014.

Ve stejném duchu čteme 16. 4. 2014 na názorovém serveru Hospodářských novin HN Dialog článek Jana Hrona (pracovníka Knihovny Václava Havla – tuto okolnost nezmiňuji náhodou, ještě se k ní vrátím), který je uvozen mj. větou: „Musíme si se vší vážností připustit variantu, že nás Rusko zatahuje do války. Ne do ekonomické nebo studené, ale skutečné války. Je prozíravé a racionální se na ni připravit.“

Je poučné číst článek dál. Najdeme v něm i tyto myšlenky:

„Putin možná odvádí pozornost Rusů od ekonomických problémů Ruska. Možná se snaží naplnit své imperiální ambice a pomstít se Západu za prohru Sovětského svazu ve studené válce. Možná se prostě a jednoduše zbláznil. Možná všechno dohromady. Putin prostě nastartoval válečný stroj, který už jede svou vlastní setrvačností, možná se časem zcela vymkne kontrole. Nemáme žádnou jistotu, že se válečná rétorika nezmění ve skutečnou agresi. Jak známo, démoni pýchy a nenávisti se probouzejí snadno, ale jejich zkrocení je stonásobně těžší. Putin přitom rozhodně nevypadá, že by chtěl něco brzdit. Naopak. Ekonomické sankce jsou málo. Musíme si se vší vážností připustit variantu, že nás Rusko zatahuje do války. Ne do ekonomické nebo studené, ale skutečné války. Je prozíravé a racionální se na ni připravit. Naše jednoznačná ochota k obraně - nejenom nás samých v NATO, ale také zemí ohrožovaných Ruskem - může dokonce v tuto chvíli nejlépe zajistit mír. Jak má naše příprava na válku vypadat konkrétně? Kromě toho, že si NATO připustilo, že Rusko je agresor, a začalo pracovat na plánech obrany pobaltských států, musí mít také plán obrany Ukrajiny nebo Moldavska. NATO má posílit svoje jednotky přímo na hranicích s Ruskem, možná je dokonce dobré poslat vojáky rovnou na Ukrajinu. Musíme také Ukrajině poskytnout jasné bezpečnostní záruky, zahájit například společný vojenský nebo policejní výcvik. Nestačí na Ukrajinu jenom lít peníze, ta země se pod ruským tlakem vnitřně rozkládá, bez naší další pomoci ty peníze prostě zmizí. Musíme se připravit i na to, že peníze budeme časem posílat i dalším ruským sousedům - Moldavsku nebo Gruzii. A i jim bude potřeba dát bezpečnostní záruky.“