Ta druhá bojová cesta do Kyjeva byla asi o trochu těžší. Nebylo to salónním vlakem, bylo to na cestě plné bláta i obětí. Je to již 79let, co českoslovenští vojáci, společně s Rudou armádou, osvobodili Kyjev. Československé tanky se probojovaly dokonce až do centra ukrajinské metropole. První čs. samostatná brigáda dorazila k Dněpru jako první z útočících jednotek. Šťastní obyvatelé Kyjeva s překvapením vítali své československé zachránce, tekly slzy štěstí, psal se 6. listopad 1943. 140 čs. vojáků obdrželo vysoká sovětská ocenění. Jména hrdinů od Kyjeva Richard Tesařík, Antonín Sochor, Vladimír Janko , …. se stala symbolem československé statečnosti. Naprostá většina pamětníků bitev od Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve, Dukly… odešla do nebes hrdinů. Tisíce dalších mají svůj hrob na své bojové cestě. Co zbylo z jejich hrdinství? Kdo z mladší generace zná dokonce jejich jména? Záměr, manipulace nebo negramotnost?

V této souvislosti připomínám známý výrok jednoho pologramotného osvětáře z Černých baronů, „kdo je hrdina, rozhodujeme my, strana!“ Dějiny se převracovaly, jak se těmto „osvětářům“ hodilo. Kácely se sochy, strhávaly pamětní desky, vytrhávaly se stránky z učebnic. Byla to doba, kdy „strana“ rozhodovala, kdo je hrdina a kdo má být zapomenut. Trvalo mnoho let, než tyto hrdinové opět našli své důstojné místo v našich dějinách. Poučili jsme se z této doby? Vážíme si dnes našich válečných hrdinů? Neničíme jejich památku?