Pamatujeme dobu, kdy režijní kádrováci určovali, kdo je hrdina a kdo musí z učebnic pryč. K hrobu TGM se chodilo na zapřenou, Edvard Beneš to slíznul za „mnichovany“, stal se viníkem Mnichova i okupace. Hrdinové odboje rubali uran v Jáchymově, jejich děti nesměly studovat.

Po polistopadové euforii se probudili opět kádrováci. Jako jeden z prvních to odskákal novinář, spisovatel a hrdina odboje Julius Fučík. Jeho kádrovým nedostatkem bylo, že byl komunista, a pro ten „škraloup“ se po listopadu 1989 hledaly všechny cesty, jak z Fučíka udělat kolaboranta, zrádce. Nic se neprokázalo. Špínu tito kádrováci na Fučíkovi nechali, občas ji přiživují.

Fučík byl komunistou, věřil této myšlence, tak jako řada dalších představitelů české inteligence, připomínám jména Vančura, Seifert, Nezval, Neumann… Mezi jeho přátele patřily další osobnosti „První republiky“, jako byl F. X. Šalda, Jan Werich, Milena Jesenská… mnozí z nich položili své životy v době okupace. Julius Fučík patřil k významným členům předválečné komunistické strany Československa. Za svou účast na nepovolených demonstracích byl také vězněn, v roce 1935 byl k deseti měsícům vězení, opustil proto ilegálně ČSR, stal se moskevským dopisovatelem Rudého práva. V období okupace byl Julius Fučík představitelem komunistického odboje. A to je asi další „škraloup“ J. Fučíka.

Fučík se postavil totalitě na odpor, bojoval, padl v boji. Před 76 lety 8. září 1943 s dalšími sedmi odbojáři stanul na nacistickém popravišti Plotzensee v Berlíně. Rozsudek vynesl R. Freisler, nacistické eso mezi soudci. Fučíkovi bylo 40 let, nejkrásnější léta života… Přítomný kněz později řekl „chovali se během popravy statečně “.
Jeho nesmrtelná „Reportáž psaná na oprátce“, pronesená z Pankráce ve 167 motácích, dozorcem Kolínským a vězeňským četníkem Horou, jej proslavila doma i ve světě. Byla přeložena do 90 jazyků světa, vyšla v zahraničí v 317 vydáních. Stala se naší nejvíce překládanou knihou! Proslavila nejen Fučíka, proslavila i náš odboj. Kdo z mladých to dnes ví? Po válce byl Fučík oslavován, hýčkán médii, ale za to přece Fučík nemůže.

Pomníky hrdinů se opět kácí, mizí názvy ulic, náměstí… váleční hrdinové jsou kádrováni i po smrti. Bojovat za vlast se nevyplácí, to je vzkaz dnešních kádrováků.
Připomínám poslední větu Julia Fučíka: „Člověk se nestane menším i když je zkrácen o hlavu.“