Veřejnost je od začátku zcela jednostranně informována (dezinformována!) mainstreamovým zpravodajstvím i řadou politiků a států, o údajném masakru v širší oblasti Srebrenici více než 8 000 muslimských zajatců (mužů, chlapců) armádou bosenských Srbů po pádu Srebrenici  v červenci 1995. Počty zmasakrovaných - popravených se zvýšily z původně udávaných kolem 7 000 na nynější počty. O šok z dezinformace se později postaral ministr obrany Německa Rudolf Scharping během událostí na Kosovu, nebývalým údajem o 30 000 zavražděných zajatců. Asi on uvedl pojem „Völkermord - genocida“ do tamních událostí. Fantasticky si vymýšlel i německý ministr zahraničí Joschka Fischer (J. Elsässer: „Kriegsverbrechen-Die tödlichen Lügen der Bundesregierung“, česky: Válečné zločiny -Smrtící lží Spolkové vlády - KONKRET, Hamburg, 2000).

Poprava zajatců je hrozný válečný zločin, ale zločin je i zvyšování nenávisti bezostyšným lhaním, zveličováním počtů údajně povražděných a promlčet počty skutečně padlých v měsíce trvajících bojích, zahájených násilnou secesí Chorvatů a Muslimů. Když se velitele UNPROFORU v Bosně, francouzského generála Philippa Morillona ptali, proč Srbové asi ty popravy dělali, řekl, že to byla pomsta za zničené a vyvražděné (přes 50) srbské vesnice jednotkami bosensko-hercegovských Muslimů kolem Srebrenici. Jejich poslední loupežná výprava a ničení srbských vesnic proběhla ještě v červnu 1995. Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem řadu těch vesnic viděl.

Nyní je svět ohrožen falešnými a kriminálními postupy, které mají údajně zabránit „genocidě“ podobné té svým způsobem vzaté v úvahu („plánované“?) v Srebrenici a je tu agrese NATO proti Srbsku, zničení Iráku, zničení Libye, nyní i Sýrie. Vše v rámci jakési zrůdné „prevence“ a ochrany lidských práv.

Mám už 92 let. Žil jsem ještě před válkou a za války 20 let v Jugoslávii, kdy platilo heslo BRATR JE MILÝ AŤ JE JAKÉKOLI VÍRY a nerad píši tyto řádky pravdy, jak byla rozbita Jugoslávie, za vydatné „pomoci“ ze zahraničí.

Údajně popravení Muslimové byli postupně pohřbívaní od roku 2003, jak byli nalézáni na různých místech, na hřbitově - memoriálu „Potočari“. Byl jsem tam v roce 2014. Prý z etických důvodů nebyla žádná zodpovědná mezinárodní kontrola těch, kteří tam byli pohřbeni, jak a kdy zahynuli. Je tam údaj o „8 372“ srebrenických obětí, jejichž část je stále ještě jako „nezvěstná“. Musel by každý další objevený mrtvý „nezvěstný“ skutečně být popraven? Mezi „popravenými“ bylo i 3 tisíce mužů, kteří se účastnili za rok po „masakru“ voleb.

Hřbitov - memoriál Potočari byl otevřen 19. září 2003, za slavnostní přítomnosti prezidenta Billa Clintona, který v roce 1998 lhal pod přísahou, v souvislosti se sexuálním skandálem s Monikou Lewinsky. Skupina západních odborníků už 18. září ústy vedoucího představitele OSN v Bosně a Hercegovině P.Corwina vydala prohlášení o NESPOLEHLIVOSTI oficiálních údajů o počtech údajně Srby povražděných Muslimů:

„Číslo 7 000 (v roce 2 009 už přes 8 000) je krajně zveličené bez nezbytných důkazů. Dělání pomníku na základě falzifikovaných údajů jako by mělo do nekonečna prodlužovat regionální nenávist a nedůvěru a úmyslně trestá jen jednu skupinu obětí v bosenské občanské válce. Události kolem Srebrenici, díváme-li se na ně nezaujatě, dělají v oblasti hřbitov jak Srbů, tak i Muslimů. Pomník přehnaně zveličovanému počtu jedné strany, nepomůže ani pravdě, ani cílům usmíření…“

Yossef Bodanský, bývalý odborník Republikánské strany USA pro terorizmus, tehdy napsal:

„7 000 mrtvých je dezinformace a všechny nezávislé forenzní důkazy ukazují na ztráty Muslimů (popravy) na úrovni set, pravděpodobně na úrovni nevelkého počtu set. Stálé podtrhování tak údajně vysokých ztrát Muslimů v Srebrenici zastiňuje vraždy srbských civilistů spáchaných v tomto městě Muslimy. Existuje reálné nebezpečí, že se Srebrenica stane díky západním státníkům a mediím posvátným a poutním místem pro muslimské extrémisty…“

První rozsáhlou studii o nepravdivosti údajů o masakru v Srebrenici napsal George Pumphrey „Masakr v Srebrenici - Podvod?“ („Srebrenica Massacre-A Hoax?“, Dialogue, vol. 7, čís. 27-28, 1998). Americký podplukovník John Sray ve své rozsáhlé studii „Selling the Bosnian Myth to America: Buyer Beware“ (Foreign Military Studies Office, Ft.Leavenworth, 1995) uvádí upřímnou větu „Amerika nepotřebuje podléhat falešným zprávám Bosňanů“.

Před válkou (1941-45) žilo podle oficiálních údajů v Srebrenici 50% Srbů a 50% Muslimů. V roce 1991 to už bylo jen 29% Srbů, následkem migrací i vyvražďování Srbů v Chorvatsku za války. Když bosensko-srbská armáda vstoupila v červnu 1995 do Srebrenici, Srbové tam už nebyli. Srbové už podruhé ve 20. století museli opustit 9. května 1992. Srebrenicu, aby si zachránili holé životy. Den před tím tam byl Muslimy zavražděn soudce a srbský člen bosenského parlamentu Zoran Zekić. Líčí to dopis britského tlumočníka v Bosně G. R. Thorntona (TIME, 23. června 1993):

„Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenici. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj. jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly, a zatím co prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku …“

Je mnoho nesrovnalostí, zpochybňujících oficiální verzi o počtech údajně popravených zajatých Muslimech srbskými jednotkami po pádu Srebrenici:

1) Vůbec se neuvádějí počty zahynulých Muslimů během dlouho trvajících těžkých bojů v široké oblasti kolem Srebrenici. Mezinárodní zdroje, jako jejich počty uvádějí  2 - 5 tisíc padlých. Ty boje vedla hlavně 28. bosenská (muslimská) divize, včetně ústupových bojů do Tuzly, po pádu Srebrenici. Kde jsou tito zahynulí v bojích, nikoli popravení, pohřbeni?

2) Vůbec se neuvádějí veliké ztráty srbského civilního obyvatelstva (řádově tisíce) během ničení četných okolních srbských vesnic muslimskými jednotkami (bylo zničeno přes 50 vesnic). Kde jsou tito mrtví pohřbeni?

3) Proč během Daytonských jednání koncem roku 1995 muslimský předák Alija Izetbegović nic tvrdě neřekl o údajném zločinu popravy 7 000 muslimských zajatců (protože se v tomto rozsahu nestala?!), což by mu jisté v té době politicky prospělo. Kupodivu se v této souvislosti halasně neozvala ani paní Albrightová, vždy pohotová k různým informacím i dezinformacím.

4) V rozsáhlé monografii osmi, většinou západních autorů, „MASAKR V SREBRENICI“ Důkazy, Souvislosti Politika (2011), v redakci amerického profesora E.S Hermana, se uvádí jako neopodstatněně přehnaný počet údajně popravených Muslimů 8 000, protože je blízký jen počtu 800 (ale i to je hrozné číslo). Monografie má 300 stránek, šlo ji získat i internetem (The SREBRENICA MASSACRE - Evidence,Context, Politics). Podle opakovaných rozhovorů generála Mladiće a autora, zahynulo v bojích (tedy ne následkem poprav) bezprostředně kolem Srebrenici 1 200 Srbů a kolem 2 000 Muslimů.

5) Je krajně důležitou otázkou, za jakých okolností vlastně zahynuli pohřbívaní. Holandské „modré přilby“ coby očití svědci žádný masakr zajatců neviděli. V německém Die Welt 12. července 1996 uvedl Helmut Wetzel spor mezi ministrem obrany Holandska Jorisem Voorhoevem a vrchním velitelem holandské armády generálem Hans Couzym, který svou knihou „Moje léta jako velitele“ (1996) vyvolal zmatek, protože odmítl požadavek ministra, tedy i vlády a NATO, aby potvrdil, že Srbové zmasakrovali zajatce. To prý ministra rozzuřilo. Generál šel pak brzy do důchodu. Velitel holanských „modrých přileb“ v Srebrenici podplukovník Tom Karremans po pádu Srebrenici chválil strategii velitele srbských jednotek generála Ratka Mladiće, nic neříkal o nějakém masakru. Tom Karremans byl později, ještě na návrh generála Couzyho, povýšen na plukovníka. Nejmenovaný holandský generál řekl v době pádu Srebrenici - že „nakolik zná Mladiće, nevěří, že se tam odehrávalo úmyslné terorizování civilního obyvatelstva“ (hlášeno z Utrechtu, PRÁVO, 15. července 1995).

Nicméně je nutno uvést, že ministr Voorhoeve v holandském parlamentu 28. 09. 1996. podstatně zmenšil počty údajně povražděných muslimských civilů, než se v té době uvádělo (J.Elsässer: Kriegslügen - Válečné lži, Kai Homilius, Berlin, 2004, str. 53). Že by se zastyděl za své předchozí dezinformace?

K ujasnění situace bylo vyslechnuto o dění v kritické době všech 460 vojáků holandských „modrých přileb“ v Srebrenici. Jejich „Debriefing Report“ jako „očitých svědků“ o údajném masakru zajatců, neodpovídal představám vlády o vraždících Srbech a tak ministr zahraničí van Mierlo, ministr obrany Voorhoeve, ministr rozvoje Pronk a vazalské NATO, požadovali jeho přepracování. Renomovaný Handelsblad napsal o náladě holandských vojáků 24.07.1995: „Srbové jsou teď pro „Modré přilby“ ti hodní chlapíci“.

Holandský kapitán M. Schouten o udávaném „masakru“ v sousedním Bratunci  napsal (Het Parool, 24.07.1996.): „Každý jako papoušek opakuje to, co řekl někdo jiný, ale chybí jasné důkazy. Jak to vidím, chce holandský lid za každou cenu dokázat, že se tady odehrál masakr. Kdyby se tady konaly popravy, museli by to Srbové ďábelsky šikovně ukrýt. Po pádu Srebrenici jsem 13. července dorazil do Bratunce a zůstal jsem tam osm dnů. Mohl jsem jít kamkoli jsem chtěl. Měl jsem všestrannou podporu, nikde mě nezadržovali…“

6) Na místě údajné popravy (Branjevo-Pilica) přes 1 000 zajatých Muslimů - dle „korunního svědka“ ICTY soudu v Haagu, Chorvata Dražena Erdemoviće, který osobně, jako jeden ze 7 „katů“, prý popravil 16. července 1995 sám samopalem během několika hodin 70 až 100 zajatců - bylo vykopáno „jen“ (!) 132 mrtvol. Na Západě uváděli, že Srbové mrtvoly postřílených „stěhovali“ z masových hrobů na další místa, aby zmátli pravdu, což byl zřejmě nesmysl, protože by si toho nutně musela všimnout ve dne v noci stále nad celou Bosnou patrolující americká letadla. Dvě knihy, obrazně řečeno, otevřely oči světu o tom, co se skutečně stalo v Srebrenici: l.) Germinal Civikov: SREBRENICA. Der Kronzeuge (Korunní svědek), Promedia, Wien, 2009. 2.) Alexander Dorin:  SREBRENICA. Příběh politicky korektního rasizmu, Loxia, Pardubice, 2013 - z originálu SREBRENICA - Die Geschichte eines salonfähigen Rassismus, Kai Homilius, Berlin, 2012. Po přečtení se získá zcela jiný názor.

7) V roce 1993 prý prezident Clinton navrhoval Izetbegovićovi, aby pustil do Srebrenici Srby, kteří tam  povraždí 5 000 Muslimů a že pak Amerika zasáhne vojensky. Izetbegović to prý v té době odmítl. Napsal o tom později článek v sarajevském časopise DANI Hakija Meholjić, muslimský šéf policie v Srebrenici (H.Meholjić: 5 000 muslimských hlav za vojenskou intervenci. 22. června 1998). Krátce před „pádem“ Srebrenici v červenci 1995 do srbských rukou, byla odvolána většina vedení Srebrenici, včetně velitele 28. divize, generála Nasira Oriće, na nějakou poradu do Sarajeva. Zbývající posádka 28. divize (údajně přes 5-6 000 mužů) nekladla odpor početně slabším srbským jednotkám (prý jen kolem 1 500 mužů, údajně jen s několika tanky). Vůbec nebyly muslimskými jednotkami použity, i když je měly v dostatku, proti tankové zbraně. Že by si Izetbegović přece jen ten hypotetický (?) výše uvedený návrh Clintonův rozmyslel s těmi 5 000 hlavami?

8) Přes chronický nedostatek pohonných hmot, srbské velitelství se postaralo o převoz civilistů, prý 15 - 20 000, kteří chtěli po pádu Srebrenici tuto opustit, autobusy (bylo jich údajně 50-60) do oblasti Tuzly pod kontrolou Muslimů. Většina vojáků se nevzdala a pokusila se probít do Tuzly (60 km).

9) Zprávy a závěry Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu o válečných zločinech v někdejší Jugoslávii (ICTY) nelze, bohužel, vždy pokládat za pravdu. Známý britský novinář John Laughgland ne náhodou v jednom svém článku tribunál nazval „Mezinárodní trestní tribunál - darebácký soud se zmanipulovanými pravidly (Times, 17. června 1999). Žádný slušný, zákona dbalý soud by nedržel ve vyšetřovací vazbě přes 12 roků, bez rozsudku, zatčeného, jak ICTY držel srbského profesora práva Vojislava Šešelje, o kterém dodatečně prohlásili (2016), že se žádného zločinu nedopustil a byl propuštěn pro zjištěný zhoubný nádor. Nositel Nobelovy ceny za literaturu (2005) Harold Pinter o té době (válka v Jugoslávii, NATO agrese proti Srbsku v 1999) napsal článek „Herold Pinter o banditech a vrazích“ (Standard, 20. května 1999). ICTY odsuzoval podle velitelské odpovědnosti prakticky jen srbské velitele, Chorvatské, bosensko-muslimské, albánské však ne, např.Ramushe Haradinaje. Srbský prezident Milošević byl více let ve vězení, souzen, zatím co prezidenti Chorvatska (Franjo Tudjman) a Bosny a Hercegoviny (Alija Izetbegović) nebyli ani obžalováni -prý se jen sbíraly jejich provinění pro budoucí soud s nimi, ale oba „včas“ zemřeli. ICTY byl jednostranně protisrbský, bylo to vidět i podle délky protisrbských rozsudků, které byly nesrovnatelně delší nežli např. proti Bosňanům, Albáncům i Chorvatům.

V krvavých konfliktech v někdejší Jugoslávii nikdo nebyl bez okrvavených rukou, je ale nezbytné si uvědomit, že Srbové rozbití Jugoslávie nejen že nechtěli ale i její rozbíjení nezačali. Je smutnou pravdou, že většina Evropského společenství (pak unie), s maximálním nasazením Německa, později i USA, rozbití Jugoslávie a maximální očernění Srbska morálně i materiálně podpořila. Kohlův ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, za pomoci Vatikánu, doslova dokopal 17. prosince 1991 v Maastrichtu prodejné Evropské společenství k předčasnému uznání suverenity Chorvatska a Slovinska, což později 6. dubna 1992. znamenalo i uznání Bosny a Hercegoviny a rozdmychání etnicko-občansko-náboženské války v někdejší Jugoslávii. Byl to zločin proti míru, jak ho uváděl Norimberský soud v roce 1946. Papeži Janu Pavlu II, přes jeho morální autoritu, se nijak úspěšně nedařilo (byl dost úporný?) zamezit vzniku a šíření krvavé občansko-etnicko-náboženské války.

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.