Tři ku jedné – tak odhadlo poměr výdělku IT odborníka a řemeslníka 44 % dotazovaných v průzkumu, který uskutečnila agentura Ipsos pro projekt Fandíme řemeslu. Ten zastřešuje Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR).

Dalších 29 % procent dotazovaných bylo opatrnějších, podle nich je to 3:2. Dva z deseti se přiklonili k variantě „oba si vydělávají stejně“, jen zbylých osm procent připustilo, že vyučený může vydělat i víc, než vysokoškolák.

Šťastný malíř šťastných interiérů

Své o tom ví Jaroslav Vozáb ze Sezemic na Pardubicku. Absolvent sportovního gymnázia a vyšší odborné školy elektrotechnické opustil ve svých 38 letech, tedy před šesti roky, místo programátora, aby se stal – jak sám říká – „šťastným malířem šťastných interiérů“.

Z pohledu rozumu mu prý nic nechybělo. „Jenže mně můj životní styl nedával smysl. Trápil jsem se. Když už to nešlo vydržet, odskočil jsem si na pár měsíců někam hodně daleko, na Nový Zéland, do Jižní Ameriky. Pak ale přišly děti a útěky do dálek začaly být obtížnější. Pocit marnosti se stupňoval. Kdybych ho nadále přehlížel, nejspíš bych se proměnil v necítící ‚živý‘ automat,“ vzpomíná bývalý programátor.

Pro řemeslo se nadchl poté, co vymaloval vlastní dům. Učil se sám pomocí učebnic pro malířská učiliště. Trénoval na sololitových deskách a zakázkách pro známé. Vedle toho absolvoval různé kurzy a školení od výrobců barev.

Jako řemeslník vydělá i třikrát víc

Brzo si získal jméno tím, že se nebojí náročnějších technik, zvládá třeba takzvaný benátský štuk, proto jsou jeho zákazníci ochotni počkat si právě na jeho vymalování třeba i přes čtvrt roku po objednání.

„Co se týká finanční stránky, tak z toho jsem měl trochu obavy, ale vlastně hned od samého začátku jsem byl mile překvapený, že si vydělám malováním to samé, nebo i trochu více,“ přiznává Jaroslav Vozáb.

„Postupem času, kdy jsem práci začal zvládat rychleji a efektivněji a získal jsem větší sebedůvěru, se to změnilo do stávajícího stavu, kdy si běžně vydělám jednou tolik, a když se sejdou ‚dobré‘ zakázky, tak i třikrát tolik, než jako programátor. Takže mohu například být o všech prázdninách doma s dětmi a nevadí, že během té doby nemám žádný příjem,“ dodává.

„Není výjimkou, že řemeslníkem se stane člověk až poté, co dosáhl úspěchu v jiném oboru, kde mu ale práce nepřinášela dostatečné uspokojení,“ upozorňuje na nijak ojedinělý jev vedoucí projektu Josef Jaroš, většinový vlastník české poradenské skupiny Apogeo.

Po třicítce by se měl mít dobře každý

Ti, kdo se pro řemeslo rozhodli hned po základní škole, mají ale samozřejmě náskok. Takto hodnotí jejich příjmové možnosti Roman Pommer, prezident Cechu obkladačů ČR, který je do projektu Fandíme řemeslu zapojen spolu s dalšími řemeslnými spolky: „Pokud řemeslník, kterému je víc než třicet, nefakturuje alespoň 80 tisíc korun měsíčně, nebo stejnou částku za jeho práci nemůže fakturovat zaměstnavatel, je někde něco špatně.“

Pommer vysvětluje, že po vyučení je třeba sbírat zkušenosti, ale pokud se mladí řemeslníci rozhodnou pro nelehkou dráhu „osob samostatně výdělečně činných“, tedy živnostníků, také pořídit si za vydělané peníze profesionální vybavení. To něco stojí. Na výdělcích se to pak ale podle něj  zákonitě odrazí. I po zaplacení všech povinných odvodů – tedy sociálního a zdravotního pojištění a samozřejmě po zdanění – jsou vysoce nadprůměrné.

„Profesní řemeslné cechy byly, jsou a budou nejlepší garancí kvality práce řemeslníků. Stát se jejich členem není zcela samozřejmé, uchazeči prochází prověrkou, kde musí prokázat odborné vzdělání, zkušenosti a také renomé. Pro zákazníka jsou pak tito lidé mnohem vyšší zárukou kvalitně a bezpečně odvedené práce,“ zdůrazňuje Eva Svobodová, generální ředitelka AMSP ČR.