Profesor Karel Engliš patří mezi výrazné osobnosti české národohospodářské vědy. V době tzv. první Československé republiky byl ministrem financí v šesti vládách a zastával funkci guvernéra Národní banky Československé. Působil jako univerzitní pedagog a vědec, vytvořil teleologickou hospodářskou teorii a patřil k zakladatelům brněnské ekonomické školy. Jeho dílo je velmi rozsáhlé, zejména jde o národohospodářská díla a monotematické studie, k tomu mnoho článků k aktuálním otázkám peněžní a finanční politiky a množství polemik a diskusí s odpůrci.

Připomeňme si tuto osobnost, kořeny, ze kterých vzešla, prostředí a osobnosti, jež ji formovaly v průběhu života, a názory a činy teoretického i praktického národohospodáře a politika, univerzitního profesora a vědce.

Fenoménem v jeho životě je rodná slezská obec Hrabyně. Prožil zde šťastné dětství, pravidelně se sem o svých dovolených vracel, ale také zde prožil neradostné stáří. Pocházel ze skromných poměrů (byl nejmladším z devíti sourozenců), otázka financí byla velkým problémem po celá jeho gymnaziální i univerzitní léta, proto si přivydělával kondicemi, doučováním dětí z lépe situovaných rodin, což svým způsobem bylo počátkem jeho pedagogické činnosti. Ve svém studiu byl velmi pilný, snažil se mít výsledky, k jeho vlastnostem patřila přirozená inteligence, pevná vůle, sebekázeň a pracovitost.

Při studiích právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze navštěvoval přednášky profesora Albína Bráfa, jenž ovlivnil celou generaci českých národohospodářů. Engliš patřil mezi několik vyvolených studentů, které přijal na své proslulé prestižní semináře, což jej definitivně nasměrovalo k nauce o národním hospodářství. Díky Bráfovi studoval necelý rok i na univerzitě v Mnichově, a také na jeho doporučení nastoupil do Zemského statistického úřadu pro království České. Posléze působil na ministerstvu obchodu ve Vídni. Engliš však byl rozený pedagog, a proto po habilitaci na docenta národního hospodářství na brněnské technice (VUT Brno) opustil úřednický post a později se zde stal profesorem. Připomeňme, že česká technika fungovala v Brně od konce roku 1899 a byla výsledkem českých snah o druhou českou univerzitu, což pro nevraživost Němců rakouská vláda neudělala a rozhodla jen o zřízení této vysoké školy.

V roce 1913 byl zvolen poslancem moravského zemského sněmu. Posléze vstoupil do Lidově pokrokové strany Adolfa Stránského. Tato strana později vplynula do Československé státoprávní demokracie, v březnu 1919 přejmenované na Československou národní demokracii. Engliš patřil k čelným vůdcům moravského křídla národní demokracie společně s Jaroslavem Stránským. Rodina Stránských vlastnila nejčtenější moravský deník Lidové noviny, v němž také Engliš často publikoval. Po vzniku Československa 28. října 1918 tak byl Engliš vržen do pražské politiky. Ač jeho dosavadní politické zkušenosti byly krátké, byl z Brna vyslán do Prahy, aby byl „spojkou“ v Národním výboru. Vedl moravskoslezskou kancelář a byl členem permanentní komise, která se věnovala přípravě nových zákonů, následně se stal poslancem Revolučního Národního shromáždění. Připravil zákon o obchodních platidlech, což byl de facto první měnový zákon. Ministr financí Rašín ho odmítl realizovat, měl již jiné řešení. Šlo o první názorový střet těchto dvou osobností.

Engliš se podílel na přípravách zákona o dani z obratu a dani přepychové, přičemž daň z obratu nepovažoval za sociálně spravedlivou, neboť nebyla progresivní, což měla vyrovnat daň luxusní. Engliš byl autorem hospodářského programu Lidové strany pokrokové a prosadil svou verzi hospodářského programu na jaře 1919 v národní demokracii. Usiloval o sloučení principu produktivity s principem sociálním. Soukromé podnikání chápal jako základ ekonomiky, ale doporučoval jeho doplnění o soustavu sociálních opatření spočívajících na specifikovaném daňovém systému. Význam sociální politiky viděl v povznesení společenského celku, měla působit nivelačně – vyrovnávat sociální nerovnosti. Tématu se věnoval již v práci „Sociální politika“, která vyšla za první světové války, a proto si Engliš vysloužil přezdívku „liberál se sociálním akcentem“. Měl snahu zlepšit sociální podmínky nižších vrstev a jako jeden z mála národních demokratů věděl, o čem mluví, neb to poznal v dětství sám.

Alois Rašín a Karel Engliš jsou nejvýraznější osobnosti československé hospodářské a měnové politiky. Podobali se svou pracovitostí, někdy i výbušným temperamentem, oba byli členy národní demokracie. Přesto se v praktických názorech na hospodářskou politiku lišili. Rašín sehrál důležitou roli při konsolidaci československého hospodářství, vytvoření samostatné měny a prosazení nostrifikačního zákona. V otázce deflační politiky však byl v ostrém sporu s Englišem. Ten chtěl, aby měna byla stálá, nekolísala a nevyvolávala anarchii a spekulaci. Hlavní pro Engliše byla výroba, měna jen nástrojem. Tento střet koncepcí probíhal i veřejně, kdy si v záplavě článků navzájem kritizovali své hospodářské koncepce. Byli tak konkurenty nejen v ekonomické oblasti, ale i v politice. Při sestavování Tusarovy vlády po parlamentních volbách 1920 chtěl prezident Masaryk na ministerstvo financí Engliše, který se stal ministrem sám za sebe, nikoliv jako člen národní demokracie. Pro Engliše hrálo roli i to, že za kritérium úspěšnosti nepovažoval jen zisk, ale naplňování představy o sociálně spravedlivé republice. Dostal tak první z řady příležitostí uskutečnit své teoretické záměry a konfrontovat je s praxí. Za hlavní cíl považoval konsolidaci státních financí a dosažení vyrovnaného rozpočtu. Englišův nástup na ministerstvo financí vnímal jeho stranický kolega Rašín jako své osobní pokoření. Kromě podpory Masaryka a Tusara doceňoval Engliš stále více dnešními slovy „public relations“ a snažil se působit na veřejnost prostřednictvím novin či přednášek. Mezi lety 1918 a 1925 uveřejnil 350 článků a dostal se tak do povědomí veřejnosti, ač jeho texty byly odborné a ne vždy jim každý čtenář porozuměl.

V následující úřednické vládě Jana Černého se stal správcem ministerstva financí. Jeho pokračování v angažmá bylo reflektováno i v rýmovačce Karla Hašlera „Utíkej, vládo, utíkej, Šmeral už je moc divokej, … vláda utekla, leží na břiše, nechala nám tu Engliše“. Úřednická vláda se však opírala o podporu politických stran, jejichž neformální schůzky byly nazývány „Pětka“. Osud Englišových návrhů byl v rukou Pětky, bez které nic neprosadil. Englišovi se podařilo na rok 1921 sestavit vyrovnaný rozpočet, který nově rozdělil na vlastní a investiční. Nepodařilo se mu jej však dodržet, neboť prosadil úpravu platů státních zaměstnanců, ale ne zvýšení daní z obratu a příjmu. Chtěl stabilizovat státní finance, což narazilo na odpor celé Pětky, zejména Rašína. Engliš v jeho očích podkopával svými opatřeními jeho reformy, proto prosazoval Englišův odchod z vlády, což se stalo jeho demisí v březnu 1921. Dobový tisk to komentoval: „Proč odstoupil Engliš? Staral se o miliony a o pětku nestál.“

Do střetu s Rašínem a jeho názorovými příznivci se Engliš znovu dostal v době, kdy Bankovní úřad ministerstva financí začal provádět deflační politiku prostřednictvím zhodnocování kurzu československé koruny na mezinárodních devizových trzích. Engliš před ní varoval, neboť vytvoří „výrobě tíživé břemeno, které bude znesnadňovat její hybnost a soutěživost. Výroba bude muset pracovat hlavně pro finanční kapitál“. Záhy se ukázala pravdivost Englišova hodnocení deflace.

Postupem doby v ČSR cenová hladina klesala, stoupal kurz koruny, zhodnocoval se finanční kapitál, který tlačil na výrobu a zejména export. Podniky to řešily snížením výrobních nákladů, především mezd. Krize se nejprve projevila v exportním průmyslu, který se kvůli kurzu československé koruny stal nekonkurenceschopným. Deflace se proměnila v recesi, mzdy klesaly pomaleji než ostatní ceny, což vedlo firmy k propouštění, rostla nezaměstnanost, došlo také k poklesu státních příjmů (příjmů státního rozpočtu) a k růstu státního dluhu. V polovině dvacátých let došlo k opuštění deflační politiky (1925, odklon již od roku 1923) a příklonu k politice stabilizace koruny.

Englišův pohled na korunu dobře ilustruje citát „odevzdávám do vašich rukou nejcennější klenot národní, naši korunu československou, klenot, který není ze zlata, ani ze stříbra, nýbrž z práce. Představuje určitý miniaturní zlomek našeho národního produktu, určitou miniaturní životní míru, kus výroby a práce“. (1926, projev ministra Engliše při uvedení guvernéra Pospíšila do funkce).

Straníkem přestal být Engliš v září 1925, vystoupil z národní demokracie a složil i poslanecký mandát. Zůstal nestraníkem a byl-li pak ve vládě, tak jako odborný ministr. Charakteristickým rysem Engliše jako člena strany je, že neuměl hájit stranické zájmy, které byly v rozporu s jeho přesvědčením. Engliš se v první polovině dvacátých let z outsidera postupně změnil v důležitého a ve veřejném mínění známého finančního odborníka, který měl podporu prezidenta Masaryka a předsedy agrární strany Antonína Švehly. Díky jim oběma a také části hospodářských kruhů se stal opět ministrem financí Švehlovy vlády v prosinci 1925. Masaryk stejně jako Engliš byl názoru, že pořádek finanční je základem pořádku hospodářského a státního. Se Švehlou sdílel Engliš podobný smysl pro humor, vytvořili ve vládě silný tandem, díky Švehlovi se Engliš přiučil politice a Švehla naopak lépe porozuměl hospodářským tématům. Třetí silnou kartou Karla Engliše byla část hospodářských kruhů, zejména Karel Loevenstein, generální ředitel Škodových závodů v Plzni. Loevensteinovy kontakty a vyjednávací schopnosti v zákulisí měly značný vliv na prosazení Englišových plánů a také v jeho prosazení na posty ministra financí či guvernéra Národní banky. Dalším spojencem byl dlouholetý Englišův přítel Kuneš Sonntag, hlavní postava Anglo-československé banky, který mu také pomáhal získat podporu finančních kruhů. Banka podporovala v obchodní činnosti především československý export. V rámci racionalizace bankovní sféry prosadil Engliš později (v roce 1930) sanaci dvou bank „v problémech“ formou fúze s Anglo-československou bankou, čímž vznikla Anglo-československá a Pražská úvěrní banka, druhá největší banka Československa.

Ministr Engliš prosadil v roce 1927 reformu rozpočtových pravidel a daňového systému. Došlo ke zjednodušení a zpřehlednění rozpočtu, reformoval a unifikoval přímé daně v ČSR, čímž byla odstraněna historická různost daní a jejich úprav ještě z doby Rakouska-Uherska. Stal se tak jedním z mála ministrů financí, který prosadil nějakou reformu, a to zejména díky silné podpoře  ministerského předsedy Švehly.

Jak charakterizovat Engliše ministra? Jeho výkonnost, pracovní nasazení a vražedné englišovské pracovní tempo byly proslulé. K tomu se ještě věnoval vědecké práci. Býval vždy dobře připravený, snažil se problémům svého úřadu porozumět. Ministr Engliš bránil finančním požadavkům resortů, až si ministři stěžovali, že jim škrtne i republiku. Na druhou stranu byl vášnivý diskutér, na jednání vlády si často bral slovo a mnohdy své vystoupení proměnil v univerzitní přednášku. Švehla to charakterizoval jako „čínskou řeč“, protože ne všichni členové vlády mu rozuměli. Byl polemická povaha, také reagoval v tisku na kritické články o něm či o jeho práci. Nerad ustupoval ze svého stanoviska, charakteristický byl Englišův zvyk vyhrožovat demisí v případech, kdy se mu nepodařilo prosadit své záměry. Demise se mu pak snažili rozmluvit i předseda vlády i prezident Masaryk.

Onemocnění premiéra Švehly v roce 1928 výrazně oslabilo mocenskou pozici ministra Engliše, který podal demisi v listopadu 1928. Po jeho odchodu z ministerstva došlo k zavedení zlaté měny, které prosazovalo vedení Národní banky Československé (NBČ) v čele s guvernérem Vilémem Pospíšilem (zákonem z listopadu 1929). Engliš naopak v duchu své teleologické teorie tvrdil, že nelze spojovat kupní sílu peněz s hodnotou zlata, ale s tvorbou národního důchodu. Krach na newyorské burze v říjnu 1929 však signalizoval nástup Velké hospodářské krize. Prezident Masaryk chtěl mít opět v čele ministerstva financí odborníka. Engliš po svém návratu do funkce v prosinci 1929 měl svázané ruce, v mezidobí byla zavedena zlatá měna a uvolněna devizová regulace. Nový ministerský předseda František Udržal mu ale již nezajistil takovou podporu jako dříve Švehla. Engliš nebyl schopen své návrhy prosadit ve vládě, a proto v dubnu 1931 podal demisi.

Sledoval dopady hospodářské krize na národní hospodářství. Argumentoval svou teleologickou hospodářskou teorií, jež je založena na myšlence, že poznávání a pochopení „ekonomických jevů je vědecky uspokojivé tehdy, sledujeme-li v chování všech subjektů především účelovost, záměrnost, volbu cílů a prostředků a z toho hlediska racionálnost rozhodování a postupů.“ Proti názorům Viléma Pospíšila a Jaroslava Preisse, kteří prosazovali zachování zlatého obsahu koruny a snížení cenové hladiny, prosazoval snížení zlatého obsahu koruny. Očekával poté zlepšení československého exportu. Engliš rozjel sérii článků v tisku na podporu svého návrhu a v zákulisí ho podporoval Karel Loevenstein. Vztah Preisse a Engliše byl podmíněn tím, že se oba pohybovali v blízkosti prezidenta Masaryka, pro kterého byl Engliš autoritou v oblasti národního hospodářství, ale jeho návrhy korigoval názory lidí z praxe, jako byl Preiss. Engliš a Preiss pocházeli z rozdílného sociálního prostředí a jejich kariéry byly jiné, měli k sobě hodně výhrad, ale respektovali se. Více či méně soutěžili o přízeň prezidenta. Po svém nástupu do funkce guvernéra se Engliš dohodl s Preissem na spolupráci a oba se mj. zúčastňovali setkání tzv. zlaté rady, neformálního uskupení vedoucích osobností československého hospodářského života, jež výrazně ovlivňovalo ekonomiku státu. „Boj o devalvaci“ nakonec vyhrál Engliš a československá vláda se rozhodla pro devalvaci v lednu 1934. Na protest proti devalvaci odstoupilo vedení NBČ v čele s guvernérem Pospíšilem a ministerský předseda Jan Malypetr nabídl Englišovi post guvernéra. Engliš nabídku přijal a jako nejbližšího spolupracovníka (na pozici vrchního ředitele národní banky) si přivedl bývalého ministra průmyslu, obchodu a živností a uznávaného experta na celní a obchodně-politické otázky Františka Peroutku. Záhy se projevilo oživení ekonomiky. Vedle devalvace však napomohlo hospodářství také zřízení Englišem prosazovaného Čs. reeskontního a lombardního ústavu, jehož cílem bylo udržení likvidity peněžních ústavů, regulace obchodu se státními půjčkami atd. Dnes bychom řekli operace centrální banky na volném trhu ve prospěch finanční stability.

Jeho práce v Národní bance Československé (NBČ) se zaměřila na obnovu peněžního trhu. Přísně však střežil nezávislou emisní politiku banky a odmítal poskytovat úvěrovou pomoc obchodním bankám a státnímu rozpočtu. Nebyl nakloněn požadavkům na větší liberálnost v emisní politice centrální banky (tj. inflaci). Nesouhlasil s druhou devalvací v roce 1936, kterou opět rozhodla vláda bez NBČ, ale Englišova demise nebyla přijata. Ve své praktické měnové politice se snažil vycházet z potřeb československého hospodářství, proto se snažil zajistit dostupnost finančních prostředků, především v oblasti úvěrové politiky a úrokových sazeb. Naplnil svou koncepci stabilní měny, která byla životaschopná v četných otřesech, které přinesly třicátá léta.

Za jeho mandátu se také centrální banka snažila úvěrovat průmyslové podniky exportního charakteru, které slibovaly brzký návrat investic v hodnotných devizách. K tomu se Národní banka od roku 1937 snažila podpořit vývozní kapacitu československého průmyslu prostřednictvím devizového úvěru, který si opatřila u Banky pro mezinárodní platby. Hrozba blížícího se válečného střetnutí přiměla Národní banku spolupracovat s vládou při hledání nových zdrojů pro stoupající zbrojní výdaje, a tak např. povolovala úvěry pro podniky spjaté se zbrojní výrobou, umožnila peněžním ústavům lombard státních cenných papírů (půjčka obrany státu). Guvernér Engliš inicioval přemístění největší části československých zlatých rezerv na spolehlivější místa u zahraničních bank, což později za války přišlo vhod československé exilové vládě v Londýně.

Jako guvernér využil síť předchozích vazeb a kontaktů na představitele hospodářského a politického života. Již za svého působení na ministerstvu financí se snažil vychovávat odborníky pro finanční správu, což bylo označováno jako „ministerská škola“. Lze to pěkně ilustrovat na příkladu Josefa Kalfuse, kterého na ministerstvu prosadil do pozice zástupce přednosty studijního oddělení (dnes bychom řekli analytického). Kalfus na ministerstvu dále kariérně rostl a Engliš ho nakonec v březnu 1936 doporučil na post ministra financí. Díky jejich vzájemné spolupráci měl v letech 1936–1939 slušný vliv na utváření národohospodářské politiky státu.

Na počátku roku 1939 (24. února) Engliš rezignoval na pozici guvernéra a vrátil se k vědecké práci na univerzitě a k národohospodářské vědě.

Pouze v období, kdy byl guvernérem, přerušil Engliš úplně své univerzitní působení. Stál společně s kolegou Františkem Weyrem u zrodu druhé české univerzity, Masarykovy univerzity, když vypracovali návrh zákona ustavujícího vznik nové univerzity, který byl jako jeden z prvních zákonů nového státu přijat v lednu 1919. Vznik druhé české univerzity byl vnímán jako výraz národního osvobození. Engliš vykonával funkci prvního rektora, později dvakrát děkana právnické fakulty a Brno mu bylo prakticky po celé meziválečné období domovem. Napomohl zajistit finanční prostředky pro stavbu budovy právnické fakulty a zajistil účast prezidenta při položení základního kamene v roce 1928. I ve funkci guvernéra se angažoval ve prospěch univerzity a významně se podílel na zajištění nových rektorských insignií v roce 1935. Na právnické fakultě vedl národohospodářský seminář a seminář finanční vědy a společně se spolupracovníkem prof. Weyrem patřili k zakladatelům brněnské ekonomické školy. Odlišovala se především noetickým přístupem k poznávání hospodářských procesů. Hlavní důraz kladla na účelovost a na racionalitu každého hospodářského procesu. Přínosem školy byl vklad do propracování struktury teleologického myšlení a jeho aplikace na národohospodářskou teorii. Významná pozornost byla věnována filosofickým základům teleologie.

Zásluhou Karla Engliše se podařilo vychovat řadu nástupců, kteří pak působili jako pedagogové nebo pod svým učitelem na ministerstvu či v Národní bance (Vladimír Vybral, Václav Chytil atd.). Bohužel v roce 1948 byla zrušena právnická fakulta Masarykovy univerzity a tím de facto došlo k likvidaci brněnské ekonomické školy, což znamenalo nenahraditelnou škodu pro české ekonomické myšlení.

Jaký byl Engliš učitel? Přednášky měl vždy plně obsazeny. Byl rozený řečník, velmi přesvědčivý a sugestivní ve svých výkladech, mluvil spatra, v krátkých větách. „Zmocní-li se žáka, nepustí ho tak dlouho, až vykládanému tématu porozumí.“ Výklad vždy zakončoval slovy: „Není to tak? Vždyť to ani nemůže být jinak.“ Zajímal se také o sociální postavení svých studentů, pomáhal sehnat brigádu či získat stipendium. Studenty svých seminářů si vybíral pečlivě a složit u něj zkoušku nebylo snadné. Měl rád kritickou analýzu k určité úvaze, studii. Kritický přístup považoval za první krok k vlastnímu ekonomickému myšlení studentů. Pro svou vytíženost funkcemi v Praze měl málo času na vychovatelskou a organizační činnost na fakultě.

Po vzniku protektorátu se přestěhoval v dubnu 1939 do Prahy, protože očekával, že se v Praze ztratí. Na právnické fakultě UK v Praze a na podzim přednášel pouhý měsíc do zavření českých VŠ Němci. Po dobu války podrobně rozpracovával svou teleologickou teorii, vznikla rozsáhlá a dosud nevydaná práce Velká logika (po válce vyšel výtah z tohoto díla pod názvem Malá logika). Za války nemohl navštěvovat svou rodnou obec Hrabyni, což ho inspirovalo k psaní vzpomínek „Hrabyň mého mládí“.

Po druhé světové válce nechtěla nová vládnoucí elita Engliše využít, ač patřil k největším žijícím československým národohospodářům. Krátce v roce 1945 byl členem národně socialistické strany, ale ani v ní nenašel prostor k využití svých schopností a znalostí. Společnost byla obecně nakloněna levicovějším řešením hospodářských a sociálních problémů. Engliš v roce 1945 vytvořil dvacetistránkový elaborát, ve kterém se vyjádřil k tehdejším návrhům na měnovou a finanční reformu, které považoval za účelové a neodborné. Nabídl své řešení finančních a měnových problémů. Engliš však do hospodářské obnovy státu nezasáhl, musel se spokojit s vědeckou prací. Přednášel na právnické fakultě UK v Praze. Když se na fakultě rozneslo, že přednáší, brzy nestačila učebna kapacitně, a tak dostal největší posluchárny.

V roce 1947 obdržel společně s profesorem Weyrem čestné doktoráty Masarykovy univerzity. Při té příležitosti přednesl delší projev, ve kterém zhodnotil hospodářský vývoj jednotlivých hospodářských systémů a zmínil se o jejich nevýhodách. „V kolektivizaci lze vyrobiti velká díla stavební a hmotná, ale kolektivně nebylo vytvořeno žádné velké dílo umělecké, ani vědecké“. Projev zakončil myšlenkou o nezbytnosti svobody myšlení „Svoboda myšlení, přesvědčení a jeho projev je to nejvzácnější, co člověk má, to je více nežli bohatství, protože v něm je krása i moc, pro myšlenku není hranic, a nemůže být trvalých pout, ať jsou ze železa nebo ze zlata.“ Jeho projev vzbudil velkou kritiku levicového tisku, který ho obviňoval z neslýchaného útoku na znárodnění a dvouletku. Další významnou událostí bylo jeho zvolení rektorem Univerzity Karlovy pro školní rok 1947–1948, v němž mu připadla mimo jiné hlavní úloha při přípravách oslav 600. výročí založení univerzity. Englišovo zvolení opět vzbudilo velkou kampaň levicového tisku a komunističtí politici nebyli s touto volbou spokojeni, velmi urážlivě vůči Englišovi vystoupil ministr informací Václav Kopecký. Svůj inaugurační projev přednesl nový rektor na téma Nástin hospodářských soustav a poselství studentům, přičemž zdůraznil nutnost svobody myšlení na akademické půdě. Byla to skrytá odpověď Kopeckému, ale také apel na charakter mladých lidí a jejich touhu po svobodě.

Po tzv. Vítězném únoru (25. února 1948) nepočítal Engliš se setrváním ve funkci rektora a podal rezignaci. Jeho dílo bylo zařazeno na index zakázaných spisů, vyřazeno z veřejných a školních knihoven. Na univerzitě zůstával jako profesor formálně do prosince 1950, měl zdravotní dovolenou. Po obdržení výpovědi odešel do penze. Byl zbaven možnosti pedagogického působení, což byla pro něho velká ztráta. Zhoršil se jeho zdravotní stav, ale přesto byl v roce 1952 úředně donucen se vystěhovat z Prahy. Teprve až po jednáních se mu podařilo získat souhlas s přestěhováním do rodné Hrabyně. Byl mu odňat služební důchod a dostal sociální důchod ve výši 400 Kčs, byly mu odebrány potravinové lístky. Dožíval ve velmi skromných podmínkách, rozprodával svou odbornou knihovnu, aby měl nějaký příjem. Státní bezpečnost u něj několikrát provedla domovní prohlídku, při níž mu zabavila jeho rukopisy, dokumenty a osobní korespondenci. Ani tehdy ale neustal ve vědecké práci, a když Československá akademie věd v roce 1957 povolila vydávání jeho spisů v zahraničí, podařilo se v roce 1960 a 1961 vydat dva z nich v rakouském nakladatelství Rohrer Verlag. Důležitou kotvou a posilou v těžkých chvílích mu byla celá jeho rodina. Engliš zemřel 13. června 1961 v rodné Hrabyni.

Jeho dílo je velmi rozsáhlé, uveďme např. Základy hospodářského myšlení (1922), Teorie státního hospodářství (1932), Finanční věda (1929), Soustava národního hospodářství (1938), Hospodářské soustavy (1947), Malá logika (1947) a vzpomínková kniha Hrabyň mého mládí. Za druhé světové války pracoval na Velké logice, dopracování jeho teleologického pojetí hospodářské vědy do ucelené soustavy logické noetiky, do teorie myšlenkového řádu. Z této práce vyšel jen výtah Malá logika (1947).

O historický odkaz Karla Engliše pečují různé organizace a společnosti, například Masarykova univerzita (novou ediční řadou Dílo Karla Engliše), Slezské zemské muzeum (nová expozice), Spolek Přátel Karla Engliše a další. Také Česká národní banka se hlásí k připomínání Karla Engliše (např. nová pamětní bankovka, plánovaná emise na jaře 2022).

Karel Engliš nepatřil k oportunistům, odolal lákáním i výhružkám, zůstal mužem zásad i charakteru. Měl jako jeden z mála ekonomických teoretiků své doby možnost si ověřit platnost svých vědeckých záměrů v praxi a případně je revidovat.

Jeho přítel František Weyr ho charakterizoval jako venkovského synka, nabitého energií, nadšením pro práci, skromného ve vystupování, ale přitom vědomého si svých schopností. O svém působení ve vrcholných funkcích později Engliš prohlásil: „Nikdo se mne nebude tázat, kolik jsem vypil čaje, když jsem byl guvernérem, nýbrž co jsem udělal.“

Skončeme po englišovsku: „Není to tak? Vždyť to ani nemůže být jinak.“

Autoři děkují za připomínky a konzultace PhDr. Jakubu Kunertovi.

Radek Augustin, Jiří Rusnok

Vyšlo na webových stránkách České národní banky.