Spisatelko Darino Křivánková,
jste důkazem toho, že česká veřejnost žije momentálně v období, které dovoluje všem beztrestně lhát a některé osobnosti naší kultury nejen líčit v nesprávném světle, ale také je vědomě urážet. Jedete na vlně scénáristky Terezy Brdečkové a jejího seriálu Bohéma, který je plný historických nepravd, domněnek a přehnané filmařské licence? Nebo jen zkoušíte, co ještě vydrží čtenářská veřejnost?
Váš článek „Jaroslav Marvan, milý konformista, který prostě potřeboval hrát za každého režimu“, jenž vyšel v časopise Reflex dne 23. 2. 2017, je toho důkazem. Tvrdíte v něm naprosté bláboly o herci, režisérovi a scénáristovi Čeňku Šléglovi. Jelikož se životu tohoto člověka a jeho rodiny věnuji již více jak deset let, tak bych rád vaše fakta-nefakta, resp. drby či snad domněnky vycucané neznámo z kterého bulvárního prstu (nebo snad viděné v křišťálové kouli?), uvedl na pravou míru.
1) Píšete o řevnivosti mezi herci: „…Čeněk Šlégl těžko nesl Marvanův vzestup u Burianů, jako služebně starší měl pocit, že si zaslouží větší prostor, než se mu dostávalo, nešlo jen o role, jejich velikost a význam ale i o velikost vily a nablýskanost vozu. Takže když za války Burian zprostředkoval Marvanovi velmi výhodnou koupi tehdy populárního vozu Zetka, mohl Šlégl puknout závistí… Marvan měl onu zmiňovanou zetku, Šlégl nic. Zdánlivý detail, ale lidská závist je nekonečná.“
- Šlégl byl nejen schopný herec, ale také autor a hlavně režisér (později i filmový). V Burianově divadle byl páteří existence hlavně on nejen pro své herectví, ale především pro tuto svou všestrannost. Ostatně např. velmi úspěšné veselohry „C. a K.“ , „Jeho poslední čundr“ či „V tlamě velryby“ režíroval právě on. Veleúspěšnou hru „Konto X“, kde sehrál postavu korvetního kapitána ve výslužbě Quido Ernani Kristofiče z Rispaldiců dokonce i přeložil do češtiny. S Marvanem byli blízcí kamarádi a sousedé ze Strašnic (každý měl vlastní dům), společně napsali a vlastním nákladem vydali knížku „Za oponou, vzpomínka na Jarouška Sedláka“ a také několik aktovek. Ohledně vozu víme z dochovaných archivních spisů, že Šlégl vlastnil od roku 1937 osobní automobil ZET 25 HP a také, že za protektorátu mu byl zabaven pro účely německé branné moci. Marvanův nákup „Zetky“ za protektorátu, kdy se ostatním auta zabavovala, raději nekomentuji.
2) Dále tvrdíte: „Zatímco Burian jako nejpopulárnější český herec čelil za války obrovskému tlaku, na takového Šlégla se ani tlačit nemuselo. Ochotně si poněmčil jméno a prokazatelně kolaboroval.“
– Šlégl byl přinucen k loyálnímu chování z prosté příčiny. Jeho dcera Blanka se v roce 1941 (čekala na svou plnoletost) provdala za Žida Arnošta Weisse, což bylo extrémním problémem, vzhledem k platnosti norimberských zákonů. Šléglovi, jakožto populárnímu umělci, bylo vyhrožováno likvidací celé rodiny v koncentračním táboře, pokud nebude vystupovat v antisemitských rozhlasových skečích. Vlasta Burian vystoupil v jediném, Šlégl v 11 těchto pseudohumorných hnusech, než se mu podařilo, také díky svědectví J. Marvana o domnělém úrazu nohy, z rozhlasového účinkování vyvázat. Svými opakovanými intervencemi dokázal několikrát svého židovské ;ho zetě dostat z vazby gestapa a na jaře 1945 zachránit holý život i své dvouleté vnučce Zuzaně, která byla jakožto poloviční Židovka povolána do transportu směr Terezín. Po válce byl Šlégl za účast ve skečích souzen (Marvan svědčil před Mimořádným lidovým soudem v jeho prospěch). A pokud jde o německou podobu jeho příjmení „Schlögl“, tak tomu bylo přesně naopak, než píšete. Takto byl zapsán na matrice farnosti sv. Rocha v Praze, kde byl v roce 1899 pokřtěn (německá jména nebyla v Rakousku-Uhersku nic neobvyklého). Naopak ve většině dochovaných programů a ve filmových titulcích je nám dobře známá jeho počeštěná podoba „Šlégl“. Jméno si za války rozhodně n eponěmčil! To se týkalo herců, kteří hráli ve snímcích společnosti Prag-film.
Kdybyste se obtěžovala navštívit některý z našich archivů, můžete o Šléglovi zjistit vše podstatné. Nerad si dělám reklamu, ale vámi uveřejněné nesmysly a pomluvy mi nedávají jinou možnost. Na veškeré dochované archivní materiály o něm odkazuji ve svých knihách, které jsou k dispozici již od roku 2009 (Čeněk Šlégl. Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku, nakl. BVD) a 2010 (Protektorátní rozhlasový skeč, nakl. BVD) široké veřejnosti a jsou k dispozici v každé knihovně. Ale ono je asi pohodlnější přežvýkat herecké memoáry, anebo sedět doma u obrazovky, sledovat seriál Bohéma a z něho čerpat „pravdu“, že? A jelikož o Šléglovi v tomto ne příli&scaro n; vydařeném počinu nebyla ani zmínka, mám pocit, že vaše fantazie nezná mezí. Asi jste spokojena s cimrmanovskou tezí, že se vyplatí psát jen o někom, kdo je bezpečně mrtvý, ale takhle tedy NE!
Radek Žitný, badatel a publicista
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV