Dá se ten socialismus nějak rozeznat?

Socialismus je charakteristický státním direktivismem. Stát vše ovládá, nad vším má moc, o každém a o všem má přehled. Stále jsme sledováni, stát může do našich bankovních účtů, do naší korespondence či komunikace. Stát má každým okamžikem přehled o tom, kde jsme, co kupujeme, jak se chováme. Stát, prostřednictvím bank, může ovládat i naše soukromé peníze, o těch firemních ani nemluvě.

Podnikání, které má být na státu nezávislé, nezávislým není – je státem stále více ovládáno a regulováno. Více zákonů, více podmínek, které musíme plnit. Stát zakazuje, přikazuje, kontroluje a trestá. Socialismus.

Tvrdý postup proti podnikání se ovšem týká především malých podnikatelů a živnostníků. Ti jsou pro socialismus zbyteční až nežádoucí. Socialismus a jeho vrchnost se vždy dobře domluví s velkokapitálem, s velkými nadnárodními firmami, s korporacemi. Velké podnikání a socialismus si jdou na ruku a jsou si vzájemně oporou. Tak tomu bylo v národně socialistickém Německu, tak tomu bylo v komunistickém Sovětském svazu, v komunistické Číně, a abychom nechodili tak daleko – pamatují si to všichni, kdo zažili komunistické Československo.

Jedním z výrazných charakterových rysů socialismu je to, že nám levicoví progresivisté, dnešní vládnoucí socialistická elita, zcela mění způsob našeho života. Nutí nás kupovat jiná auta, než bychom my chtěli, vnucují nám různé energetické štítky, kontrolují, jestli jsou naše firmy dostatečně zelené a společensky zodpovědné. Nutí nás žít zdravě, ať chceme nebo nechceme. Indoktrinují svým marxismem děti ve školách. Budují udavačské prostředí, udavače motivují a chrání, a zcela v duchu socialistického newspeaku tomu neříkají udavačství, ale whistleblowing. Rozhodují, co se bude smět vyrábět a co ne. Potlačují tržní zákony, ignorují potřeby, zájmy či chování občanů, tedy zákazníků. Dokonce se chystají omezit nám spotřebu masa, protože oni, ta socialistická vrchnost, přece nejlépe vědí, co je správné a co špatné. To je socialismus.