Nejednou se tento „ansámbl s názorem" dostal do konfliktu s dramaturgy, dirigenty či skladateli. Trojice koncertů s rozmanitou dramaturgií mne donutila k přemýšlení na téma, jak se Česká filharmonie staví k premiérám soudobé hudby, k doprovodu sólisty i k vlastní svébytné interpretaci dobře zažitého díla. Nikoho jsem přitom nemusel nijak zpovídat, zvuk orchestru mluvil sám za sebe.

V první řadě je třeba vyzdvihnout dle mého názoru hlavní celebritu koncertu – fascinujícího dirigenta Kazukiho Yamadu, jehož jméno si, řečeno s jistou dávkou nadsázky, štěbetají vrabci v podkroví leckteré koncertní síně. Yamadova gesta jsou totiž stručná a přitom přesná jako haiku. Svým celkovým projevem je na hony vzdálen extatickému dirigentství Leonarda Bernsteina či Valerije Gergijeva, a přesto neztrácí nic ze spontaneity a smyslu pro humor. Dokonale pochopil kolektivní mentalitu České filharmonie a s respektem se přizpůsobil i charakteristickým nástupům hráčů přibližně dvě vteřiny po gestu. Yamada je bezesporu vycházející hvězdou světové dirigentské špičky, a coby rodilý Japonec, i propagátor mladého japonského umění. Česká premiéra skladby Rare Gravity Daie Fujikury byla konec konců jeho umění dedikována.

Britský skladatel Dai Fujikura žil do svých patnácti let v rodném Japonsku, avšak poté přesídlil do Londýna, kde dnes mimo jiné vyučuje na proslulé Royal College of Music. V dopise, který jsem od něj obdržel bezprostředně po provedení, se pochvalně zmiňuje o filharmonii i Praze, nemohl jsem se však zbavit pocitu, že český orchestr jeho kompozici plně nepřijal. Přestože byla Fujikurova hravá partitura plná vnitřní dynamiky a barev a jednalo se již o druhou reprízu, orchestr skladbu nanejvýš profesionálně „provedl". Rare Gravity měla slovy autora vyvolávat pocit „nadnášení", které zažívá lidský plod v matčině lůně. Přes všechny gradační vlny se však orchestr nedokázal povznést nad pouhý notový zápis.

Situaci částečně zvrátil až příchod Garricka Ohlssona s Chopinovým Klavírním koncertem e moll. Ohlsson, který je předním interpretem kompletního Chopinova díla, exceloval svou stále brilantní technikou a rozvášněnému publiku přidal ještě Smetanův Obkročák (jak se to dělává, když přijedete k někomu na návštěvu). O krásách a kvalitách skladby sotva dvacetiletého Chopina zde řeč nebude, rád bych ale vyzdvihl interpretaci orchestrálního doprovodu, v němž vynikal svými fagotovými sóly Ondřej Roskovec. Zdálo se mi, že Ohlssonova osobnost a prožitek inspiroval české interprety k niternějšímu projevu a dodal jim na chvíli statut sólistů. Každý sám za sebe pokorně přispíval k celku a díky tomu se zvuk stal plastičtějším i svornějším.

Když se sečtou všechny osobní touhy a vášně kompletního orchestru, máme tu hudební bouři. Toho večera ji rozpoutal a po celou dobu mistrovsky režíroval rozvážný sultán Kazuki Yamada. Šeherezádu Rimského-Korsakova považuji za jednu z nejkrásnějších partitur, jejímiž přednostmi jsou podmanivá melodika, barevná instrumentace schopná evokovat obrazy a v neposlední řadě prostor pro virtuózní vyžití jednotlivých orchestrálních hráčů. Provedení České filharmonie bylo doslova dechberoucí a orchestr dal publiku jasně najevo, kde že je jeho skutečná síla a jednota. Kouzelný a moudrý hlas dodal Šeherezádě houslista Jakub Fišer, kterého nechal dirigent po skončení skladby ještě několikrát vytleskat. Kdo ví, možná že se ten večer rozhodlo o novém zástupci koncertního mistra Josefa Špačka.

Napadá mě, že Česká filharmonie se podobá živlům. Fujikurova skladba byla nadnášena plodovou vodou matky, která si dítě vlastně nepřála, pro Ohlssona byl orchestr větrem, který pianistu doprovázel na jeho osamělé pouti, a Šeherezáda se stala ohněm, který se posléze rozšířil i do publika. V závěru by se ale chtělo říci, že možná to nejdůležitější je umět zůstat vždy nohama pevně na zemi. Nechť si to každý vyloží, jak chce.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami